Diagnóza: Rozvod (aneb Jak se nám to mohlo stát?)
Tohle nebude žádný moudrý článek o tom, jak se s rozvodem vypořádat bez ujmy snadno a rychle. Tenhle článek je moje zpověď. Zpověď, kterou chci uzavřít kruh a žít. Nový život. I když byly poslední měsíce náročné, světýlko na konci tunelu vůbec nebylo tak vzdálené, jak se na začátku jevilo a za tunelem čekal nejen klid a štěstí, ale i láska a pochopení. A to je to, vo co gou. Ale pěkně popořádku.
Naše společnost má takovou divnou tendenci lepit všem etikety. Jednomatka, kojící matka, bio matka… Máme nějakou prapodivnou potřebu mít vše označené. Přesně. A tak se stalo, že mi loni ke všem možným označením přibyla další nálepka: ROZVEDENÁ.
Pro mě totálně nepředstavitelné a neočekávané, něco co jsem celý život jistým způsobem snad i odsuzovala (protože kde je vůle, tam je cesta, že jo…) a najednou se to stalo mojí realitou. Ze dne na den jsem ztratila všechny jistoty, všechny ideály… Můj život byl vzhůru nohama a já byla najednou ztracená ve vákuu, kde jsem poletovala ze strany na stranu a nemohla došlápnout, nemohla si najít pevný bod, kterého se chytit.
Člověku se v takové chvíli hlavou prohrne nespočet otázek bez odpovědí. „Mohla jsem něco udělat jinak? Lépe? Je to moje chyba? Jsem pořád dobrá máma? Panebože, co si z toho ty děti ponesou?! Co řeknou lidi?” Je to neskutečný nápor na psychiku. Na jedné straně jsem byla máma, která ve svých očích totálně selhala, na jiné jsem byla zhrzená žena, která přišla o svojí důstojnost, na další holka, která měla zlomené srdce… Ale paradoxně, hned na začátku jsem věděla, že je to to nejlepší, co se mi mohlo stát, když jsem se na to koukala sobecky…
Nic se neděje jen tak, samo od sebe. I našemu rozchodu předcházely týdny, možná měsíce nedorozumění, hádek, smutku, vzteku, pláče. Člověk se snaží vždycky přijít na to, jestli mohl tomu všemu předejít, jestli neměl přeci jen upozadit své štěstí a potřeby trochu víc, jestli by to za štěstí těch dětí přeci jen nestálo. Protože, řekněme si upřímně: bezdětní ať se rozvádějí kolik chtějí, ale rozpad manželství, ve kterém jsou děti, má nejzásadnější dopad právě na ně. A u nás tomu nebylo jinak. Chtě- nechtě člověk prostě i své emoce přenáší na děti. A nejen emoce, ale kolikrát si, bohužel vybíjí vztek, smutek… Ale to s tím chodí, takový život prostě je a já nejsem výjimka. Kolikrát jsem na ně vyletěla kvůli pitomosti a pak jsem se jim omlouvala. Byla jsem prostě psychicky v zadeli, přestože, dle svědectví okolí, jsem byla hodně nad věcí. Jo, to jsem byla. Částečně. Ale uvnitř mě to sžíralo neskutečně.
Člověk se nechce chovat jako idiot, ani k tomu odcházejícímu partnerovi, ani k dětem, ani k nikomu, ale občas to prostě neustojí. Naštěstí ale vše přichází a odchází… Co bolí, přebolí. Rany se nejspíš nikdy neztratí ale přestanou bolet, zacelí se a zůstanou jen malinkaté jízvičky. Každá takováhle rána nás ale zocelí. A to říkám z vlastní zkušenosti. Je ze mě docela jiný člověk. Jsem najednou tak hrozně silná, dospělá, soběstačná a nezávislá. Jsou i těžký dny, to je jasný, ale ty máme v životě všechny. A víte na co jsem přišla? Že to nejdůležitější v životě je být šťastný. Ať to stojí, co to stojí a když to nejde, tak prostě zavřít dveře a jít dál, najít to štěstí jinde…
Štěstí je totiž věc, kterou nikomu dát nemůžete. Štěstí musí být v člověku. Člověku můžete dát lásku, objetí, teplou večeři, rodinu… Dokud ho to nenaplňuje a nedělá šťasným, šťastný nikdy nebude, ač vy očekáváte, že když tohle všechno má, zákonitě šťastný být musí. Ale ne, nemusí a tam problémy začínají a, bohužel, ty naše i skončily. A když ve vztahu chybí komunikace, to štěstí nikdy nepřijde. Ne vždycky se protipóly přitahují, ne vždy dokáží různé druhy žít v symbióze… Tak, jak je každý vztah o dvou lidech, tak je o nich i každý rozchod, a proto vím, že máme na všem stejný podíl viny.
Osobnost člověka se formuje v raném dětství. Formuje nás prostředí, výchova, okolí… Často nás formují právě i rány, které od života dostáváme. Každý z nás si nese z dětství různé bolístky, které, ač třeba nechce, přenáší do svých vztahů v dospělosti. I priority a touhy, pohled na život si s sebou neseme v jeho podstatě od dětství. My, s mým manželem, jsme se dali dohromady ještě jako děti. Tenkrát jsme řešili úplně jiný věci, než jestli a nakolik jsme rodinně založení, jaké jsou naše hodnoty... A můj muž postupně přejímal na sebe moje ideály a hodnoty. Vzal si je za své, ale neměl je ve své podstatě. Neuměl v nich žít, zacházet s nimi. A tak jsme docela drsným způsobem po 13 letech zjistili, že se k sobě ale vůbec nehodíme. Že nás náš společný život nijak nenaplňuje. Že máme každý jiné potřeby, touhy, očekávání… Když jsme si po rozchodu jednou povídali na terase u vína zjistili jsme, že vlastně několik let nás pohromadě drží už jen děti a chemie. Že ten vztah už byl jen o kompromisech, ústupcích a sebezapírání. Nemáme společné názory, zájmy, hodnoty a nemáme pochopení vůči životní filozofii toho druhého. Vlastně nechápeme, jak je možné, že to mezi náma vydrželo tak dlouho… A bylo jedno, co jsme jeden druhému nebyli schopni dát- štěstí. Protože nás šťastnými dělaly totálně odlišné věci. A proč plýtvat svojí energii ve snaze dělat někoho šťastným, když on naši energii nepřijímá?
Jednoduše a stručně, vše je jak má být. Bude to ještě náročné, spoustu jsme toho už překonali, hodně nás ještě čeká, ale co vím dnes je, že když se na to dívám zcela sobecky, není nad čím smutnit a už teď vím, že jsem daleko šťastnější a spokojenější než za posledních několik let. A pokud platí: spokojená maminka = spokojená rodina, tak jsme na dobré cestě ke štěstí. <3
Doporučujeme
Pěkně napsané. Držím palečky, ať je už jen dobře. Pokud jste se dokázali na všem, co se rozvodu týká dohodnout, tak i obdivuju.
Tleskám za super článek, i když zrovna o nelehkém tématu. Musím říct, že se s tvými názory plně ztotožňuji.
Je to v podstate hezky clanek, i kdyz o tak bolave veci ❤️Jsem rada, ze je vse jak ma byt, ale ja to vim uz z ip❤️Moc na tebe a deti myslim🙂
♥️
Jj, ne/komunikace... 12let vztahu s jednim a tim samym clovekem.Na zacatku stejny,i po letech stejny... svobodny kapo party.... Ja po 12ti letech pracujici mamka uplne jina nez ta blahova zamilovana kvetinka. Kazdy ma priority jinde a jsem rada,ze mame moznost si najit protejsky,kterym to bude vyhovovat. A tolik mi ten rozchod dal a naucil ... a vcera jsem prikryvala v noci deti a byla citila stesti,ze jsou.Jo,stesti je v nas ❤️
Krasny clanek o tak jolave veci. Ja bohuzel mela bourlivy rozvod a bohuzel i 4 rokynpo rozvodu mi ex dela problemy a naschvaly... :( ja si uz ziju svuj zivot s moji novou rodinou, ale on ma potrebu porad ublizivat... :(
At je uz jen lepe! 🍀
Jsi neuvěřitelně silná žena. Přenesli jste se přes jedno z nejhorších klišé vztahu, že kvůli dětem se musí vztah udržet stůj co stůj. Naši se přes to nedokázali přenést nikdy a zničili tím celou rodinu.
Přála bych ti, abys to své štěstí našla brzy. Protože tam, kde je štěstí maminky, je i štěstí dětí. 🍀❤️
@tratatundra Káťo ,napsala jsi to moc hezky. Jsem zastáncem názoru, že udržovat vztah jen kvůli dětem je nesmysl, podle mě jim to může naopak víc ublížit než když spolu rodiče nejsou .
Hodně upřímné, to se cení. Líbí se mi, jak si vůči bývalému manželovi udržuješ úctu, ocení to i ty děti.
@maok Je hrozný, že tohle může někoho bavit - trápit toho druhého i po rozvodu. Řeším teď taky problémy, a přesně tohohle se bojím 🤔
Taky jsem po rozvodu je to už pár let, takže přesně vím o čem píšeš. I u nás v tom byly děti. A právě kvůli nim jsme se dokázali dohodnout. Dneska máme oba nové životy on partnerku, já manžela a další dvě děti. Už to nechci zažít znova. Držím palce ať se Ti daří.
@antoinet, @biton, @hadruska, @katkamal, @lekky, @malenka3, @maok, @martinacekhabrovy, @mummy88, @pacient, @pavca1982, @tridetiaja, @velkabublina
Holky, moc děkuji za milá slova a povzbuzení. Popravdě, soud nás teprve čeká, tak to nejhorší, myslím, ještě jen přijde. Ale snad to ve zdraví přežijeme. 🙂 Já totiž myslím, že už bude jen lépe. 🙂
Urcite ❤️.I ja jdu neprv pro radu k pravnikovi,protoze sama nevim,co po nem chtit a to,o co jsem si rekla odmitl.
@tratatundra krásně napsáno. Držím Ti moc pěsti, aby bylo vše, tak jak má být. Prožila sis (i Tvé děti) teď toho hrozně moc, hodně změn a věřím, že se už blýská na lepší zítřky. Přeji, aby ta cesta ke štěstí byla zalitá sluncem a nebyly na ní už žádné překážky, protože sis toho teď prožila fakt hodně. Takže tfuj tfuj 😊🍀❤️🍀🌹
@tratatundra Určitě bude dobře 😉😘
Některé ženy k tomuhle nedojdou za celý život, za několik let, cítí se ublížené a rezignovaly nad sebou samými a pak už to jde ruku v ruce se vším. Už teď máš vyhráno, už teď jsi obrovský kus cesty ušla a že nebyla snadná, ale jde za lepším, to ti budiž ke cti. Myslím, že jsi to zvládla famózně a gratuluju ti k tomu uvědomění si!
@zajicvpoli Děkuji. 😊 Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mi tu cestu usnadňují. 😊 Takže to, kde teď jsem je i jejich zásluha. 🤗
Něco z toho vnímám jinak a ne vše vidím stejně (spíše v úvodu článku - asi za tím budou rozdílné životní zkušenosti), ale v podstatě souhlasím. A máš můj obdiv - stejně jako mnoho dalších žen, které se pro tento krok rozhodly. Kolikrát jsem já chtěla od manžela odejít, ale s nulou na účtu a třemi dětmi na krku tak leda pod most nebo do azyláku a na to prostě nemám. Zvolila jsem (vzhledem ke všem okolnostem a alespoň prozatím) cestu sebe zapření a smíření s tím, že to teď prostě bude takhle. A začala jsem podnikat a snažím se postavit na vlastní nohy, abych třeba za pár let byla v jiné situaci a mohla to přehodnotit.
Jste statečná a je úctyhodné, že jste byli oba schopni se podívat pravdě do očí. Kdy nastal ten okamžik, kdy jste to pochopili? Co se muselo stát, abyste po 13 letech pochopili, že jste nekompatibilní?
@simone5 Děkuji 🤗 Popravdě, to prozření přišlo postupně. Posledních pár let bylo náročných a asi nejvíc rozdílů jsme začali pozorovat, když jsme úplně změnili náš život. Přestěhivali jsme se na vesnici, ex změnil práci a začal hidně vydělávat (prachy mění charakter), naridilo se druhé dítě, změnil se okruh našich přátel... Prostě najednou se začali projevivat jiné rozdíly, než dříve.. 🤷♀️ A hodně udělalo MOJE uvědomení si, že nejsem ale vůbec šťastná. Moment, kdy jsem si tohle přiznala byt nejspíš zlomový...
@verdos Moc ti rozumím, já měla hrozný strach, co s námi bude a poslední dobou jsem ve vztahu setrvávala právě kvůli strachu... A bylo to tak nejspíš správný a ten správný čas nastal až teď. Ten vztah byl pro mě hodně toxický, ale mám pocit, že jsem tu zkušenost potřebovala se vším co s sebou přinesla... Ale byl čas odejít. Myslím, že i to je důvod, proč se nehroutím, prostě jsme setrvali v tom vztahu dokud nenadešel ten správný čas. Naštěstí, na začátku mi pomohli rodiče, mám i finanční základ a ten start je snažší..
Jsi silná. 🤗 Krásný článek, který pomůže pochopit smysl rozvodu nejedné ženě, která už je díky vztahu s manželem na konci svých sil.
Souhlasím s Tebou, člověk musí být v životě šťastný, a proto je rozvod mnohdy nevyhnutelný... A tak Ti držím pěsti a přeji už jen to dobré, šťastné... 💕
Možná, že hned nenajdeme člověka, který by byl ochoten s námi snášet bolest našeho srdce - vždyť ostatním nepřipadá tak závažná jako nám samým. Někomu může pomoci, svěří-li své myšlenky i své trápení třeba deníku. Jiným, když si po tak silném náporu dopřejí trochu klidu. Další mohou uklidnit své myšlenky i srdce, když podřídí svůj denní program pevnému plánu. Samozřejmě, není to absolutní řešení, ale i duševní rány se časem zahojí. Přirozeně, nejlepší je, máme-li přátele, kterým můžeme otevřít své srdce a najít u nich pochopení. I já jsem nakonec zůstal sám, ale mám to nejcennější, co můžu mít ❤
Začni psát komentář...
