Tohle nebude žádný moudrý článek o tom, jak se s rozvodem vypořádat bez ujmy snadno a rychle. Tenhle článek je moje zpověď. Zpověď, kterou chci uzavřít kruh a žít. Nový život. I když byly poslední měsíce náročné, světýlko na konci tunelu vůbec nebylo tak vzdálené, jak se na začátku jevilo a za tunelem čekal nejen klid a štěstí, ale i láska a pochopení. A to je to, vo co gou. Ale pěkně popořádku.
Naše společnost má takovou divnou tendenci lepit všem etikety. Jednomatka, kojící matka, bio matka… Máme nějakou prapodivnou potřebu mít vše označené. Přesně. A tak se stalo, že mi loni ke všem možným označením přibyla další nálepka: ROZVEDENÁ.
Pro mě totálně nepředstavitelné a neočekávané, něco co jsem celý život jistým způsobem snad i odsuzovala (protože kde je vůle, tam je cesta, že jo…) a najednou se to stalo mojí realitou. Ze dne na den jsem ztratila všechny jistoty, všechny ideály… Můj život byl vzhůru nohama a já byla najednou ztracená ve vákuu, kde jsem poletovala ze strany na stranu a nemohla došlápnout, nemohla si najít pevný bod, kterého se chytit.
Člověku se v takové chvíli hlavou prohrne nespočet otázek bez odpovědí. „Mohla jsem něco udělat jinak? Lépe? Je to moje chyba? Jsem pořád dobrá máma? Panebože, co si z toho ty děti ponesou?! Co řeknou lidi?” Je to neskutečný nápor na psychiku. Na jedné straně jsem byla máma, která ve svých očích totálně selhala, na jiné jsem byla zhrzená žena, která přišla o svojí důstojnost, na další holka, která měla zlomené srdce… Ale paradoxně, hned na začátku jsem věděla, že je to to nejlepší, co se mi mohlo stát, když jsem se na to koukala sobecky…
Nic se neděje jen tak, samo od sebe. I našemu rozchodu předcházely týdny, možná měsíce nedorozumění, hádek, smutku, vzteku, pláče. Člověk se snaží vždycky přijít na to, jestli mohl tomu všemu předejít, jestli neměl přeci jen upozadit své štěstí a potřeby trochu víc, jestli by to za štěstí těch dětí přeci jen nestálo. Protože, řekněme si upřímně: bezdětní ať se rozvádějí kolik chtějí, ale rozpad manželství, ve kterém jsou děti, má nejzásadnější dopad právě na ně. A u nás tomu nebylo jinak. Chtě- nechtě člověk prostě i své emoce přenáší na děti. A nejen emoce, ale kolikrát si, bohužel vybíjí vztek, smutek… Ale to s tím chodí, takový život prostě je a já nejsem výjimka. Kolikrát jsem na ně vyletěla kvůli pitomosti a pak jsem se jim omlouvala. Byla jsem prostě psychicky v zadeli, přestože, dle svědectví okolí, jsem byla hodně nad věcí. Jo, to jsem byla. Částečně. Ale uvnitř mě to sžíralo neskutečně.
Člověk se nechce chovat jako idiot, ani k tomu odcházejícímu partnerovi, ani k dětem, ani k nikomu, ale občas to prostě neustojí. Naštěstí ale vše přichází a odchází… Co bolí, přebolí. Rany se nejspíš nikdy neztratí ale přestanou bolet, zacelí se a zůstanou jen malinkaté jízvičky. Každá takováhle rána nás ale zocelí. A to říkám z vlastní zkušenosti. Je ze mě docela jiný člověk. Jsem najednou tak hrozně silná, dospělá, soběstačná a nezávislá. Jsou i těžký dny, to je jasný, ale ty máme v životě všechny. A víte na co jsem přišla? Že to nejdůležitější v životě je být šťastný. Ať to stojí, co to stojí a když to nejde, tak prostě zavřít dveře a jít dál, najít to štěstí jinde…
Štěstí je totiž věc, kterou nikomu dát nemůžete. Štěstí musí být v člověku. Člověku můžete dát lásku, objetí, teplou večeři, rodinu… Dokud ho to nenaplňuje a nedělá šťasným, šťastný nikdy nebude, ač vy očekáváte, že když tohle všechno má, zákonitě šťastný být musí. Ale ne, nemusí a tam problémy začínají a, bohužel, ty naše i skončily. A když ve vztahu chybí komunikace, to štěstí nikdy nepřijde. Ne vždycky se protipóly přitahují, ne vždy dokáží různé druhy žít v symbióze… Tak, jak je každý vztah o dvou lidech, tak je o nich i každý rozchod, a proto vím, že máme na všem stejný podíl viny.
Osobnost člověka se formuje v raném dětství. Formuje nás prostředí, výchova, okolí… Často nás formují právě i rány, které od života dostáváme. Každý z nás si nese z dětství různé bolístky, které, ač třeba nechce, přenáší do svých vztahů v dospělosti. I priority a touhy, pohled na život si s sebou neseme v jeho podstatě od dětství. My, s mým manželem, jsme se dali dohromady ještě jako děti. Tenkrát jsme řešili úplně jiný věci, než jestli a nakolik jsme rodinně založení, jaké jsou naše hodnoty... A můj muž postupně přejímal na sebe moje ideály a hodnoty. Vzal si je za své, ale neměl je ve své podstatě. Neuměl v nich žít, zacházet s nimi. A tak jsme docela drsným způsobem po 13 letech zjistili, že se k sobě ale vůbec nehodíme. Že nás náš společný život nijak nenaplňuje. Že máme každý jiné potřeby, touhy, očekávání… Když jsme si po rozchodu jednou povídali na terase u vína zjistili jsme, že vlastně několik let nás pohromadě drží už jen děti a chemie. Že ten vztah už byl jen o kompromisech, ústupcích a sebezapírání. Nemáme společné názory, zájmy, hodnoty a nemáme pochopení vůči životní filozofii toho druhého. Vlastně nechápeme, jak je možné, že to mezi náma vydrželo tak dlouho… A bylo jedno, co jsme jeden druhému nebyli schopni dát- štěstí. Protože nás šťastnými dělaly totálně odlišné věci. A proč plýtvat svojí energii ve snaze dělat někoho šťastným, když on naši energii nepřijímá?
Jednoduše a stručně, vše je jak má být. Bude to ještě náročné, spoustu jsme toho už překonali, hodně nás ještě čeká, ale co vím dnes je, že když se na to dívám zcela sobecky, není nad čím smutnit a už teď vím, že jsem daleko šťastnější a spokojenější než za posledních několik let. A pokud platí: spokojená maminka = spokojená rodina, tak jsme na dobré cestě ke štěstí. <3
