POZNÁMKA: TENTO PŘÍSPĚVEK NEPATŘÍ K PŘÍBĚHU SEZNAMOVÁK. TENTOKRÁT TO NENAPSALA FANTAZIE, ALE SÁM ŽIVOT. ❤️

komentář na obrázku mě zaujal a donutil k velkému zamyšlení. Přemýšlela jsem o něm a probírala ho i s manželem a nakonec jsem se rozhodla otevřít vám dveře do své minulosti i budoucnosti.

Když mi bylo deset let, rodiče se rozhodli, že se z východních Čech přestěhujeme do Prahy. Nastoupila jsem do čtvrté třídy a nepodařilo se mi zapadnout. Byla jsem prostě jiná. Holčička z malého města, která nosila rifle, zatímco ostatní měli džíny. Možná to zní úsměvně, ale tehdy jsem ten rozdíl opravdu cítila.

Ve škole si mysleli, že problém vyřeší přeřazením z áčka do béčka. Nový kolektiv, noví spolužáci… a zase všechno od začátku. Ani tam jsem si ale své místo nenašla.

Později rodiče koupili dům na okraji Prahy. Chtěli, abych dál dojížděla do své školy, což by znamenalo více než hodinu cesty každý den. Já jsem se ale rozhodla jinak. Přestoupila jsem na úplně novou školu. Byla jsem v sedmé třídě a znovu mě čekali noví učitelé, nový kolektiv i jiné nároky na učivo.

Tentokrát to ale vyšlo. Našla jsem si přátele, které mám dodnes, a konečně jsem měla pocit, že někam patřím.

Přesto jsem nikdy nepřestala jezdit do východních Čech. Měla jsem tam babičky, kamarádky.

Když mi bylo sedmnáct a trávila jsem prázdniny u babičky, potkala jsem kluka. Ten kluk se kvůli mně přestěhoval do Prahy. Vzali jsme se a dnes máme syna. Kdyby mi tehdy řekl, že do Prahy nechce a že budeme žít u něj, šla bych s ním hned a bez váhání.

Teď je to deset let, co tu žije manžel, a já jsem v Praze už dvacet let. A právě teď jsme se rozhodli vrátit se domů. V mých třiceti letech.

Na začátku příštího léta se chceme odstěhovat do východních Čech. Plánujeme to tak, aby syn nastoupil rovnou do první třídy a nemusel předtím ještě měnit školku.

Od chvíle, kdy tohle rozhodnutí padlo si pořád pokládám jednu otázku.

Nebudu tam zase ta náplava?

Manžel tam má mnohem silnější kořeny než já. A já se trochu bojím, aby se mi nevrátil ten pocit ze základní školy, kdy jsem nikam nezapadala. Protože tohle už má být napořád a žádný další stěhování už nebude.

Na druhou stranu vím, že mi tahle zkušenost dala opravdu hodně. Poznala jsem spoustu lidí a naučila se začínat znovu. Když dnes vytáhnu třídní fotografie, vybavím si jména spolužáků z první základky a z té poslední. To, co bylo mezi tím, je jen pár jmen a tváří, buďto těch co mi ubližovali nebo těch, kteří se mi snažili pomoci. Zbytek, jako by můj mozek úplně vytěsnil.

Možná právě proto mě ten komentář zasáhl víc, než jsem čekala. A uvědomila si, že jsem už asi víc "pražská" než východní.

Zažil někdo z vás něco podobného? Přestěhovali jste se jako děti nebo naopak až v dospělosti? A nebo žijete celý svůj život v jednom domě na jednom místě?
Budu moc ráda, když se podělíte o svůj příběh.

📚 POZNÁMKA Č. 2: DALŠÍ DÍL SEZNAMOVÁKU UŽ NAJDETE NA MÉM PROFILU.

Z.