Jak jsem chtěla mít sexy klín................................
Otevřu dveře do čekárny a můj pohled spočine na prázdné židli. Dobelhám se k ní, ale pak si to rozmyslím. Raději budu stát. Z představy, že si sednu na něco tvrdého, a to doslova, se mi postaví všechny chlupy na těle. Cože? Řekla jsem chlupy?
„Pojďte se posadit,“ poklepává rukou na prázdnou židli nějaká paní, která nemůže odtrhnout pohled od mé namodralé nateklé nohy.
„Děkuji moc, ale já prostě nemůžu,“ pousměju se a opravdu má noha je to poslední, co mě trápí.
Druhá, zdravá noha začíná bolet taky od toho, jak drží celou mojí váhu, a já začínám kňučet. Horko k tomu taky moc nepřidává. Potím se. A kňučím.
„Pustím vás přede mě, slečno.“ Ozývá se pán, co je na řadě. Musí být na mě žalostný pohled.
Poděkuji a odskáču imaginárního panáka rovnou do ordinace. S každým skokem přichází tiché zaúpění.
Doktor si nasadí brýle, zeptá se mě na jméno a rodné číslo. Zběsile něco ťuká do počítače. Pak se otočí na své židli a sepne ruce. Jeho zrak spočine na mé noze.
„Tak povídejte. Co se vám stalo?“
A mně se v tu ránu před očima promítne celý včerejší večer.
Hladká pokožka až dva měsíce, hlásala tenkrát reklama na voskové pásky ve všech časopisech a televizi. Hmmm, léto se blížilo a moc se mi zamlouvalo, že své nenáviděné kamarádky žiletky na nějaký čas odložím. Připravená jsem byla na sto procent. Protože pásky byly vhodné na delší chloupky, tak jsem se na nějakou dobu vzdala šatiček a kraťásků. Zarostlá jsem byla jak opička. Ale co. Celé léto se pak nebudu trápit holením. Natěšená s několika krabičkami v ruce jsem byla připravená na večer, kdy svou srst jednou provždy, tedy na pár měsíců, strhnu ze svého těla.
A večer přišel. Ovšem nečekala jsem, že to bude jeden z mých nejdelších večerů v životě.
Byl to ten typ vosků, co se používá za studena. Totiž, třete proužky v dlaních, dokud se nezahřejí, oddělíte od sebe a pak si je přiložíte a rychle strhnete. Jak jednoduché, ne? Hmm, to hravě zvládne i malé dítě. Vytáhla jsem první papírek, třela dlaněmi, dokud nebyl horký, nalepila a trhla. Paráda. Po chvilce byla má lýtka bez chlupů, hladká a krásná. A tak jsem přešla k severnější části svého těla. Když mám teď hladké nohy, proč ne i klín?
Boj proti chlupům začal a já se cítila jako profík. Dlaně mě už bolely od zdlouhavého zahřívání papírků, tak mi bleskl hlavou geniální nápad, že papírky nahřeji fénem. Jo, chytrá holka já jsem.
Dobrá, svlékla jsem si kalhotky a jednu nožku položila na okraj záchodové mísy, abych měla dostatečný prostor na nalepení. Pořádně vosk nahřála, odlepila proužek a přitiskla ho podél třísel tak šikovně, že víc jak půlka mi přikrývala můj „poklad“ a pásek končil u vnitřní části mé hýždě. Zhluboka jsem se nadechla a trhla.
„Dopr…..e!“ Vykřikla jsem a noha mi sklouzla do záchodu. Před očima mi běhalo tisíce teček a já si v jedné chvíli myslela, že jsem oslepla a ještě si k tomu zlomila nohu. Po chvilce, když se mi zpět vrátil zrak a přestalo hučet v hlavě, jsem opatrně vytáhla pochroumanou nohu ze záchodu. V jedné ruce jsem držela onen pásek a druhou rukou jsem se snažila osušit nohu. Bolela jak čert. Ale bolest nohy ve srovnání s tím, co mě ještě čekalo, byla minimální. Postavila jsem se a ouvej. Něco lepkavého jsem cítila mezi nohama. S hrůzou se podívala na papírek. Žádné chlupy.
„Kde jsou sakra ty chlupy? Problesklo mi hlavou.
A pak nastala panika.
„Panebože!!!“
„Kde je vosk?“
Rukou jsem si zajela mezi půlky a nahmatala lepkavou, ještě pořád teplou hmotu.
„Já se slepila!!!!“ Brečela jsem.
To bude dlouhý večer. Běžela jsem, tedy odšourala se do kuchyně pro láhev vodky. Při mé cestě za umrtvujícím lékem se všechno slepilo dohromady ještě víc a já si pomyslela, že už v životě nebudu mít žádný sex. Vrátila jsem se zpátky na místo činu, lokla si pořádně z láhve a přemýšlela nahlas, co dál. Popadla jsem krabičku a znovu pročítala návod.
„Nedoporučuje se používat na citlivá místa, jako podpaží, oblast bikin a horní ret…“
Sakra. Jak to, že jsem to neviděla?! Pozdě.
„Dobře, co rozpouští vosk?“ Uvažovala jsem nahlas.
„Teplo.“
Napadl mě znovu fén, ale po představě, že mě vezou slepenou a ještě s popáleninami na pohotovost, jsem svůj první nápad zavrhla. Břicho mi začalo nervozitou kručet a já se modlila k Bohu, že TEĎ opravdu není ta vhodná chvíle.
Po chvilce mě napadl další úžasný nápad. Horká voda!
Jasně, horká voda nahřeje vosk a já ho ručníkem setřu.
Napustila jsem si vanu a ponořila se dovnitř. Po chvilce ve vařící vodě jsem se začala rozpouštět já, ale vosk však byl pořád na svém místě. Ručníkem jsem se tu neplechu snažila otřít. Vosk jsem však rozmazávala okolo, chlupy se lepily a neuvěřitelnou bolestí jsem brečela ještě víc. Následoval další lok vodky. Vedro v koupelně a alkohol vykonal své a z brekotu jsem přešla do hysterického smíchu. To se může stát opravdu jenom mně!!!
Můj pohled padl na krabičku papírových kapesníků, které jsem si začala přikládat na inkriminovaná místa. Mozek mi už asi úplně přestal díky bolesti a alkoholu fungovat, protože si to si to jinak nedokážu vysvětlit. Samozřejmě, že se kapesníky přilepily na vosk a nešly sundat. Teď už nejen slepená, zoufalá, ale i opelichaná s asi zlomenou nohou a s nulovou hrdostí, jsem si dala druhé kolo vany. Znovu se osušila, kapesníky plavaly ve vaně, vosk však stále držel na svém místě.
„Ok.“ Zavolat na zákaznickou linku výrobku jsem ve chvilce zavrhla.
„Dobrý den, mám slepenou pipinu i zadek voskem, který jsem nahřívala fénem a nevím, co s tím?“
To byla ta poslední možnost. Pro srandu operátorům můžu být i potom. Proto jsem vytáhla svůj starý elektrický depilátor, zatnula zuby a jela. Tu neuvěřitelnou bolest bych nikdy nepřála nikomu.
„Dýchej, dýchej!“
Lok vodky. Vrrrrr. Stop. Křik. Další lok vodky. Vrrrr. Stop. Vyčištění slepeného depilátoru. Lok vodky. Vrrrr. …Zvířecí řev, který musel probudit všechny sousedy…vrrr, lok vodky….Zničený slepený depilátor.
„Ahoj mé milované kamarádky žiletky!!“
Totálně na mol, konečně bez chlupů a fungujícího mozku, s buňkami totálně umrtvenými, že kdyby mi chtěli amputovat obě nohy zaživa, necítila bych ani ň, jsem zbytek doholila žiletkami. Odplazila jsem se v bavlněných bombarďákách, napudrovaná půlkou balení dětského zásypu a s „krasotinkou“ o dvě čísla větší, do postele.
Připadala jsem si jak po divoké noci s rojem včel.
„Co se vám stalo?“ Opakoval doktor svou otázku, když jsem neodpovídala.
„Ale, uklouzla jsem na schodech….“