Vím, že můj blog sledují také žadatelé procházející procesem IVF. Proto myslím, že není od věci otevřít tu téma týkající se identity dětí z IVF a darovaných buněk. Ono je to totiž v něčem velmi podobně křehké jako u identity adoptovaných dětí..
"Identita
Již v období kolem tří let si malé dítě začíná budovat vlastní identitu. Pomalu získává představu o tom, kdo je, kam patří, kdo jsou jeho rodiče, co dělají apod. Je jasné, že tříleté dítě nemá šanci pochopit, jak na svět přicházejí děti, ale čím je starší, tím více vyzvídá. Když se uchýlíte k mlčení a dítě nebude mít nejmenší tušení, že bylo počato specifickým způsobem, případně dokonce, že není jeden z jeho rodičů tím biologickým, získá naprosto nereálný pohled na svůj život. Vytvoří si vlastně fiktivní představu o sobě a rodině, kterou mu stejně později vezmete vy anebo v horším případě někdo jiný. Pokud se pravdu dítě dozví zprostředkovaně, bude se cítit podvedené. A možná s vámi už nikdy nepromluví.
Jak sdělit dítěti, že je z IVF? Nic netajit!
Abyste se vyhnuli vyhroceným rodinným situacím, bavte se s dítětem už odmala na rovinu. Normálně už v brzkém věku svému dítěti oznamte, že bylo počato jinak, než ostatní děti. Snažte se to sdělit jednoduše a přirozeně s tím, že nezáleží na tom, zda se potomek narodil vám nebo jiným lidem, ale jde přeci o to, jak moc se máte rádi navzájem. Formou dětských pohádek můžete vysvětlit, že láska je mnohem důležitější než biologický původ. Pokud navíc bylo použité darované vajíčko a dítě matka odnosila ve vlastním lůně, je možné toto samozřejmě zdůrazňovat. Že to je zcela srovnatelné s biologickým rodičem. Dítě pak snadno přijme informaci za svou a nikdy se na vás za to nebude zlobit.
Reakce jsou individuální
Jak sdělit dítěti, že je z IVF? Pokud mu novinku o IVF oznámíte v pozdějším věku, pravděpodobně se setkáte s agresivní reakcí. Vaše dítě ve vás a v sebe ztratí důvěru. Zboří se mu domeček z karet. Jestliže ale s oznámením nebudete otálet moc dlouho a dítě se dozví pravdu v raném předškolním věku, možná vás zahrne mnoha zvídavými otázkami na příštích několik měsíců, než informaci plně vstřebá. Je také možné, že dítě vůbec nezareaguje a dál se o podrobnosti nebude zajímat. Každé dítě má jinou povahu. Všechny reakce jsou přirozené. Pokud ale budete s dětmi vždy mluvit přímo a s notnou dávkou empatie, nikdy se nebudete muset bát, že vás nepochopí a zareaguje negativně.
Ztratí dítě vztah ke svému ne-biologickému rodiči?
Pokud pravdu sdělíte dítěti již v útlém věku, bude to tak brát jako samozřejmé a o lásce nebiologického rodiče nebude pochybovat. Je ovšem potřeba, aby nebiologický rodič bezmezně zahrnovat dítě láskou. Nikdy by se neměl dostat do situace, ve které by dítě mohlo získat pocit, že ho má biologický rodič radši. Na druhou stranu, děti z IVF bývají doslova vymodlené. Navíc nenastává tak často problém s tím, že by dítě žárlilo na jiné, biologické sourozence. Jedině tedy starší."
Příběh o Terezce
Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!
"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "
Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……
Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.
Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.
Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka. Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….
Proč nemá žádné dítě vyrůstat v ústavu? Úžasné a taky moc smutné video. Jedno dítě, dvě cesty..
Zdravím, ráda bych se tu s Vámi podělila o svůj včerejší zážižek.
Měla jsem možnost, dostat se na úžasný, odborný seminář, který se týkal adopce. Byl veden velmi zkušenou lektorkou, psycholožkou s mnohaletými zkušenostmi z praxe. Kromě jiného jsme se tam dotkli tématu dětí z IVF a také dětí z darovaných spermií, vajíček..embrií.
O co šlo. Lektorka zcela otevřeně přiznala, že je pro děti důležité jak byly počaty, co víc ony podvědomě vědí jak to je. Prostě cítí, že je něco jinak /ne ve zlém, prostě jinak/. Je to jev který je mezi psychology popisován už roky, nic nového..
Demonstrovala to na případu mladého muže, který roky dorážel na své rodiče s tím, že si myslí že je adoptovaný. Měl k tomu i nějaké důvody..jakože jim nebyl moc podobný atd.Rodiče mu zarytě tvrdili, že nic takového není pravda. Až jednou přišla pozvánka na sraz prvních dětí z IVF.
Byl z IVF navíc z darovaných buněk. Lektorka vyprávěla jak moc to s ním zamávalo, jak moc ho to zranilo. Celý život to cítil a rodiče mu pravdu zatajovali. Bohužel to samozřejmně mělo velký a bohužel špatný vliv na další vývoj vztahu mezi jím a rodiči, protože to pro něj prostě byla velká rána a zásah do jeho vlastní vybudované identity.
Navíc u anonymních dárců ty děti nikdy nemají šanci toho člověka potkat a vyrovnat se s tím. Shodly jsme se na tom, že nabízení dárcovských programů a celkově IVF s tím, že pak se to dítěti neřekne je obrovská časovaná bomba. Průser je, že pro doktory na klinikách to končí prosperujícím těhotenstvím..
Velmi zajímavý článek o tom, jaká opatření se mají/nemají dělat, když má Vaše miminko nález na kyčličkách. Jako vždy, mě dostalo a překvapilo, že poslouchat mateřskou intuici a ne doktory se vyplácí..no posuďte sami..
Někteří lékaři doporučují "široké balení" preventivně.
Široká plenka není správné balení!
Pokud vám doktor řekne: dejte raději plenku navíc, nebo dokonce srolujte čtvercovou plenku mezi nožičky, tak je to špatně. Buď tam je nález, pak léčím dítě peřinkou nebo třmínky, nebo tam ten nález není a nic navíc nedávám! Při fyziologické nezralosti IIa+ a IIa- a IIB (záleží potom na stabilitě toho kloubu) si vystačím s normálním „volným“ balením, tzn. na nahaté miminko dám jakoukoliv jednorázovou nebo látkovou plenku, která bude zapnutá vysoko v pase a nebude zasahovat přes stehýnka. Je třeba, opakuji, aby efekt tohoto volného balení nezrušili rodiče chybným oblečením! Pokud má dítě IA nebo IB, neřeším, dávejte jakoukoliv plenku, hlavně, ať děťátko může volně pohybovat nožičkami. Ideálně minimum balení - to, co dítě opravdu pročůrá.
Je vhodné s novorozeným miminkem při nálezu, při kterém mu bylo doporučené "široké balení", nějak cvičit?
Maminkám to rozmlouvám. Jiný případ je, když je tam nějaký neurologický nález a cvičí se Vojta, tak do toho nezasahuji, ale u zdravého dítěte, které má jen lehce nezralé kyčle, žádné cvičení nedoporučuji. Pro dítě je naprosto optimální, když může být občas nahaté, takže když je teplo, říkám maminkách: Nechte je třeba jen v plenkových kalhotkách a s ponožkami, ať mu není zima, ale ať si ty nožičky může prokopat. Nejhorší je, kdy jsou děti zabalené v těsných zavinovačkách, jak se to dříve dělávalo, a ten aktivní pohyb tam chybí. Cvičení nedoporučuji, protože horní část stehenní kosti, na které je jadýrko, což je budoucí zárodek hlavice kosti kyčelní, je poměrně choulostivé, takže nějaké cvičení, které by maminka chtěla provádět, je skutečně zbytečné, tam bychom mohli spíš ublížit.
Celý článek zde: http://blog.anavy.cz/2017/03/co-je-to-siroke-ba...
Tak tohle prostě musím sdílet.
Jak je možné, že se stále opakují tyto případy, kdy je dítě umístěno místo do náhradní rodiny, která je připravená, je tam už sourozenec ..ale úřady ho dají do ústavu.
Zde na celých 11 měsíců???!
"Maminko to vůbec nemáš pravdu, že neumím hodiny! Umím! Jen přesně nepoznám kolik je.."
Prosím není tu lékařka ideálně specializující se na problematiku štítné žlázy? Potřebovala bych se na něco zeptat předem díky!
Prosím sdílejte a podepisujte stále jsou do ústavů umisťovány ty nejmenší děti - miminka, kterým tato praxe velmi ubližuje. Nechává na nich následky na celý život a to je prostě třeba změnit!!!
Ústavní výchova poškozuje psychický vývoj dětí. I přes veškerou snahu nejsou kojenecké ústavy schopny zajistit dítěti individuální péči ani možnost přilnout k blízké osobě, která by mu poskytla pocit lásky a bezpečí. To je ale klíčové pro jeho další vývoj.
2/3 dětí jsou do kojeneckých ústavů umístěny z důvodu špatné sociální situace rodiny nebo proto, že se o ně rodiče nedokáží postarat. Pokud by se rodině dostala větší sociální i odborná podpora, mohly by tyto děti žít nadále v rodině.
Česká republika je jednou z posledních evropských zemí, kde je běžné a stále možné umisťovat děti do 3 let do ústavní péče.
Změnit to můžeme podepsáním této petice!
Mateřská láska je úžasná, díky ní jsou naše děti milované a stávají se tím nevzácnějším co máme.
Nemusí jí,ale nutně cítit jen ten kdo nosí dítě pod srdcem, mnohdy jí vnímají naopak ti, co ho nosí v srdci"
A to náhradní mámy jsou...
Nikdo nejsme tak úplně normální 🙂 a to mě na tom světě asi baví ze všeho nejvíc..
Vždyť kdyby jsme byli, byla by tu přece děsná nuda!
PS: Kdyby někoho zajímalo co dělá ten houpací kůň tak se chystá svářet!
Zaslzela jsem si..
Kdyby mi říkali, že už tě nemám chovat, ať tě nerozmazlím, pohladila bych tě a přivinula k sobě.
Kdybys plakala, už bych ti neřekla „To nic není, co vyvádíš?“ Místo toho bych se zeptala, co tě bolí.
Kdyby ses večer bála, neřekla bych „Prosim tě, nemáš se čeho bát, žádný strašidla nejsou.“ Objala bych tě a pomohla ti zvládnout tvůj strach.
A kdyby ses vztekala, nechtěla bych tě honem utnout. Nezakřičela bych „Okamžitě se uklidni!“ Chtěla bych tomu rozumět.
Kdybys mi řekla „Já nechci, mami,“ nezlobila bych se, že si vymýšlíš, a netlačila do tebe ještě aspoň tři lžičky. Brala bych tvoje „nechci“ vážně a přemýšlela o něm.
Kdyby sis chtěla povídat, neřekla bych „Teď toho mám moc“. Sedla bych si k tobě a naslouchala ti.
Kdyby ses zeptala, proč jsem smutná, netvrdila bych, že mi nic není. Pověděla bych ti, jak se cítím.
Kdybys mi řekla, že se ti nelíbí ty nový kalhoty, neodsekla bych „No to máš teda smůlu.“ Chtěla bych vědět proč.
Kdyby ses mě v autobuse ptala, proč se ta paní tak mračí, nesyčela bych „Pššš, to se neřiká, nestarej se.“ Řekla bych ti popravdě, že nevím, že možná má špatný den.
A kdyby ses zase v cukrárně hodně nahlas smála, neokřikla bych tě „Přestaň se předvádět.“ Zkusila bych se zasmát s tebou.
Kruh se uzavřel
„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"
Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.
Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.
Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?
Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…
Moje maminka
Temno a samota
„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“
Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.
Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?
Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…
Kojenecký ústav
Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu mohou adoptivní rodiče čerpat celou částku 220 000 Kč rodičovského příspěvku, i v případě, že již rodičovský příspěvek vybírali přechodní pěstouni. Lze žádat i 3 roky zpětně o doplacení.
Pokud se rodina dítěte změní (např. od pěstounů na přechodnou dobu přejde dítě do péče budoucích osvojitelů), nelze celkovou částku 220 000 Kč považovat za částku společně sdílenou oběma pečujícími osobami jakz první, tak z druhé rodiny.
Z jazykového výkladu tak plyne, že pečující osobě v nové rodině vzniká nárok na rodičovský příspěvek bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu jej čerpala pečující osoba v předchozí rodině.
Všechno zlé je pro něco dobré
„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“
Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.
Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.
O čem mluvím?
Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.
Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.
Něco na zamyšlení
Po delší době, jedna z myšlenek úžasného pana PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D. Myslím, že je to velmi zajímavá otázka k zamyšlení..
"Proč se tak lpí na potratech a nepropaguje se darování dítěte do adopce?
Protože nám vládnou všudypřítomné předsudky. Bohužel nejen nevěřící, ale i věřící lidé přes všechnu kritiku potratů se dívají velmi zle na ženu, která se rozhodla dát své dítě do adopce.
Přitom to je mnohem zodpovědnější čin, než si ho se skřípěním zubů nechat a dát mu pocítit dětství nemilovaného a nechtěného dítěte.
Adoptované děti jsou totiž zpravidla milované děti. Toto je moderní a žádoucí směr, kam se má ubírat naše myšlení a potažmo i legislativa. Ne zabíjet děti, ale jen je přesměrovávat do rodin, kde na ně toužebně čekají. Tady by to chtělo cílenou reklamní kampaň a osvětu.
Pojďme si vyjmenovat argumenty pro darování dítěte do adopce:
1. Dítě přežije, bude adoptováno a bude mít přiměřeně šťastné dětství.
2. Žadatelé o adopci se dočkají vysněného dítěte.
3. Matka se vyhne chirurgickému zákroku, nebezpečí neplodnosti, zažije těhotenství.
4. Případná neplodnost v dospělosti nemůže být připsána na vrub interrupci a vlastní vině.
5. Matka a její okolí mají jedenáct měsíců na rozmyšlenou, zda by si raději dítě nenechali (jedenáct měsíců představuje těhotenství a následné šestinedělí, kdy ze zákona nemůže dát souhlas k osvojení).
6. Matka bude mít mnohem otevřenější postoje vůči náhradní rodinné péči: proč by nemohla adoptovat starší dítě, když pravě takové její dítě je někde adoptováno?
7. U mladých dívek se navíc vyhneme nezralým sňatkům a následným tragikomickým rozvodům."
Úžasné a taky moc zraněné
„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“
Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.
O čem mluvím? O našich dětech.
Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.
Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.
Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.
Tak moc rozdílné mateřství
„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“
Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?
A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.
Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.
Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.
Náš syn
Mezinárodní adopce (adopce dítěte z jiného státu) nemáte někdo přímou zkušenost, nebo neznáte někoho, kdo by se se mnou o ni podělil? Předem děkuju!
Děkuji Ti za mého syna!
„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“
Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?
Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.
Cesta k adopci
Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.
Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.
Vykořeněná
„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry? V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“
Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?
Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…
Jak začal můj příběh?
Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.
Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.
Jak vnímají děti ústavní péči? Tohle mi nedávno poslala jedna známá adoptivní maminka s jejím svolením jsem žážitek zformulovala a šířím:
"Moje děti strávily první dva roky svého života v kojeneckém ústavě. Už rok jsou s námi doma, kde se snažíme vyléčit jejich zraněné dušičky a vybudovat si s nimi vztah. Děti se v rodině uvolnily, udělaly velké pokroky a hlavně začaly zlobit. Za což jsem moc vděčná, protože to znamená, že se s námi cítí opravdu v bezpečí.
Když jsme po roce jeli do ústavu na kontrolu k tamní odborné lékařce stalo se něco, co jsme nečekali. Ve chvíli kdy lékařku děti uviděly, přestaly mluvit, otočily se k nám a chtěly se ukrýt v náručí. Do ordinace pak vůbec nechtěly jít.
Při vyšetření pak vůbec nespolupracovaly.
Po prohlídce nám nabídli, abychom se šli podívat do herny za dětmi a tetami. Lékařka šla s námi a bylo velmi znepokojivé pozorovat, jak všechny děti, když nás uviděly, přestaly mluvit a úplně jako by zamrzly.
Na obou našich dětech se návštěva v ústavu velmi podepsala. Obě děti začaly být plačtivé, v noci se budí a pláčou, že maminka není. Ale co mi řekla moje holčička to mě odzbrojilo „ Maminko já, už do domečku nikdy nechci!“"
Životní zkouška mi pomohla splnit dětský sen
„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“
Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.
Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.
Začátek příběhu
Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.
Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.
I dva jsou rodina
Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.
Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“
Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.
Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.
Cesta k adopci
Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.
Tak nám kraj druhé dítě prostě nedá, prý jedno máme a to stačí. Ach jo, proč já si každé dítě musí tak strašně moc vybojovat..?
V dobrém i zlém
„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“
Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.
Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …
Cesta k adopci
V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.
Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!
Jak si Anička vybojovala život
„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“
Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.
Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.
Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?
Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…
Cesta k pěstounství
Prosím o názory očkování v 5ti letech.. ano ne..rizika díky
Hláška naší malé: Jéé maminko vidíš tu chundelatou slepici támhle? Vypadá jako dinosaurus!
