Kde jsi mami?
K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“
Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.
Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...
Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.
Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.
Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!
Z maličkého ztuhlého miminka, které navazovalo s kýmkoliv oční kontakt a kladlo němou otázkou „Jsi to ty, mami?“, se stalo během pár dní uvolněné, spokojené, usmívající se miminko - „Konečně jsi tady, mami!“
Od té doby je vše tak, jak má být. My máme ji a ona nás. První zoubky, slůvka, první krůčky proběhly za bouřlivé podpory a radostného nadšení celé rodiny. Když byla nemocná, něčeho se bála, byli jsme tu pro ni. Dostala odpovědi na všechny ty všetečné otázky „A prooooč, mami?“ Učíme ji, že svět má hranice, což se jí někdy vůbec nelíbí.
Prostě poznává svět tak, jako každé jiné dítě, a je to tak dobře!
Co by kdyby?
Jenže tak snadno mohlo být vše jinak. Stačilo by, aby nebyl podepsán jeden důležitý formulář – souhlas s adopcí.
Fantazie mi pracuje na plné obrátky a představuju si tu mou empatickou a křehkou holčičku v ústavu dnes. Ne, tak daleko moje představy nedokážou dojít.
Myšlenky se mi zaseknou hned na začátku, v době kdy miminko pomalu ale jistě vzdává své hledání - „Kde jsi, mami?“ A hledání nahrazuje rezignace, přizpůsobení se.
Neumím si odpovědět, ale velmi mě děsí, jak moc by její dušičku pošramotilo osamění, pláč bez reakce, strach bez toho, aby tu byl ten, kdo by ji utěšil. Otázky bez odpovědí.
První slova, krůčky bez toho, kdo by z nich měl radost. Nemoc bez mámy, co ji obejme a řekne: „Zase bude dobře“.
Jak moc jiná by dnes byla?
Myšlenky mi skáčou do současnosti a dnešní úžasné procházky do přírody s dcerou a našimi dvěma fenkami.
„Maminko, co je tohle za ptáčka? Támhle daleko?“
„Maminko, co kdybychom psí holky pustily na volno, myslíš, že by toho králíčka chytly a donesly nám ho?"
„Maminko, hele, támhle je jmelí, vidíš? Utrhneme si ho? Doneseme si ho domů, abychom měli štěstí, jo?“
„Maminko, mě už fakt hrozně moc bolí nožičky, poneseš mě? Prooosím!“
A já si představuju, že by nás neměla. My neměli jí. A nikdy jsme si tohle spolu nemohly zažít. Jak moc jiná by byla a v jak moc jiném světě by žila.
Dokážete si to představit Vy?
#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi
Doporučujeme
@wrtulka o tomto přemýšlím často. Kde by malá skončila. V ústavu ? To by nezvládla, zešílela by . Je mi dětí v kojenácích a ústavech strašně líto. Než se El podařila, tak jsme měli zažádáno o adopci , třeba jednou zažádáme znovu .
Kojenáky, ústavy by být vůbec neměly být . Pěstouni jsou ta správná volba, nejlepší pro dítě .
Máme taky holčičku, do adopce, naštěstí jsme ji dostali přímo z porodnice. Tahle otázka, jaká by byla, kdyby vyrůstala v ústavu, mě občas napadne, ale raději nad tím nechci moc přemýšlet, tak moc mě ta myšlenka bolí. Je mi všech těch dětí v ústavech strašně líto ☹
Nedokážu si to představit...moje kočička, která maminku stále pronásleduje i na záchod, v noci se musíš těsně tulit a neustále vyhledává kontakt s maminkou ☹
Nedokáží,mám svou vlastni dvou letou holčičku a i když nemám z 99% čas na sebe a někdy mám chuť říct dost nedokáží.Milují ji,je dnes u babičky a hodně mi chybí i když mám blokle žádá a bolesti,chybí mi
Začni psát komentář...
Před pár lety by mě článek nechal chladnou. Teď, když mám sama děti, mi osamělé děti derou srdce. Být pěstounem je věc, která mi dává smysl, mám pocit, že přesně tenhle smysl jsem hledala kus života a nenacházela. Díky ti 🙂