1.7.2015 - mé malé prinzezně Terezce byly včera 2 měsíce a posledních 14 dní bojujeme u večerního kojení...kecám..někdy (jako např. dnes) už i odpoledního v 5... 

začíná to dobře....malá správně saje a pije jako o život... ale pak to přijde... nečekaně bum bác uragán.., začne se u prsa vzpouzet a šprajcovat se jako kdybych tam měla brněnský prygl, ale ucpala se zátka a ona to chce protáhnout.... zuřivě tahá a tahá ale divné i když mám prsa plné mlíka, nic jí neteče....

pak přijde fáze, že otevírá pusinku tak šíleně, že nechytne ani prso, ani dudlík, ani flašku..ani můj malíček zvaný "uklidňovák" jako kdyby úplně zapomněla jak se pije........(za to já si po 14 dnech začínám myslet, že chci vědět moc moooc jak se pije..víno 😀 - ještě, že nemám otvírák..vlastně ani víno...dala bych si určitě každý večer na uklidnění 🙂

poprvé jsem si ještě naivně myslela, že asi kaká (cháá panebože dej, aby to bylo jenom kakání 😀 ) opakuje se to pravidelně každý večer...teď už občas i odpoledne....

pomoc pomoc...hledám, hledám...ptám se strejdy gůůgla...ptám se tady v diskuzích a koukám, nejsem jediná kdo má takový problém...že prý i po Vigantolu se to stává.. no vysadila jsem ho a žádná změna, spíše mi to přijde horší.....

po 2 hodinách intenzivního pláče..takového toho bolestivého..maminko proč mi nedáš napapat když já to tak chci... a já to zkouším všemi metodami, ale prostě jí to fakt nejde....se mi ji konečně podařilo uspat (ještě že se držím a nekouřím, protože už bych si jednu bafla na nervy a víno ani vývrtku nemám)

Nebudu vás napínat. Nakonec jsem se přece jen vdala. Tetičky si oddechly.

Oddych ale netrval dlouho. Pár měsíců po svatbě jsem si všimla zvídavých pohledů skenujících můj pupek. Nepatřím zrovna k vychrtlinám a břišní pekáč s Jill se mi vybudovat nepodařil, takže se mi bříško pěkně klene. Tu více, tu méně - podle množství zkonzumovaných dobrot a cvičebního nasazení.

Zpočátku se okolí spokojilo s okukováním. Když zjistilo, že vypoulený pupek nemůže značit těhotenství (protože bych musela být už rok těhotná), začalo sondovat. "Tak co? Kdy do toho praštíte?" "Už byste měli začít uvažovat o miminku. Nejsi nejmladší." Těžší kalibr: "Podívej na maminku. Jak se těší na vnoučátka. Měli byste jí udělat radost." "Vykašli se na kariéru! (jsem učitelka, ehm...Neaspiruju na post ministryně školství). Rodina je přednější." A tak dále. A tak dále.

Zpočátku jsem se snažila být vtipná. NIcméně mé vtipné odpovědi provokovaly nové a nové otázky. Po několika letech už vtipná nejsem. Na blbou otázku blbá odpověď.

Rozněžnělá, starostlivá tetička/ sousedka/ spolužačka na srazu: "Tak co? Kdy bude miminko?"

Bezdětná, nerozněžnělá dotazovaná: " Víš, nikdy nevím, co na takovou, v mém věku naprosto nevhodnou, otázku odpovědět."

Jako malá holčička jsem si ráda představovala, jaké to bude. Jaké to bude kráčet uličkou kostela špalírem dojatých příbuzných a kamarádů, oblečená do pohádkově krásných šatů...A u oltáře bude stát ON. Jako malou holčičku mě nikdy nenapadlo, že ulovit toho Pravého může být tak moc složité. Chlapi jsou zkrátka nedostatkové zboží. A tudíž je třeba k jejich lovu přiložit návod k použití. Tak tady je:

Jak ulovit muže?

1. Rozhlížejte se kolem sebe. Toho pravého můžete potkat i při vynášení odpadků.

2. Zkuste supermarket po osmé večer. Poproste vyhlédnutou kořist o radu či pomoc při podání výrobku, na který nedosáhnete.

3. Navštěvujte galerie a muzea! Budete mít hned společné téma pro konverzaci.

4. Přihlašte se na kurz. Společný zájem vás sblíží.

Co si budu namlouvat.Vždycky jsem byla trochu divná. V dětském kolektivu jsem rozhodně nepatřila k průbojným holčičkám,

v zájmovém kroužku "Sportovní hry" jsem nevynikala, a ani tenis, na který mě rodiče zapsali s vidinou wimbledonského talíře, se nestal mým koníčkem. Nejraději jsem si četla zašitá někde v koutě, maximálně jsem se vypnula k pro mě nadlidskému výkonu a šla si hrát se dvěma kamarádkami na rodinu. Většinou jsem představovala excentrickou tetičku z Německa, která přijíždí na návštěvu, přiveze balík s čokoládou, sní pískovou bábovku, vypije bahnitou kávičku, podrncá panenku v kočárku a zase odjede někam na cestu kolem světa.

Asi mám štěstí, že komunisté to zabalili dřív, než jsem se hlásila na střední, protože někoho tak nekolektivního, navíc se zálibou ve hře na imperialistickou tetičku, by určitě soudruzi na střední nepustili.

A nebo smůlu? Možná bych zvolila povolání, kde se to mužskými jen hemží a nemusela kolem třicítky řešit otázku - Kde HO ulovit?

Na sřední s námi do třídy chodili celkem tři osoby mužského pohlaví. Jednoho hned první den klofla prozíravá spolužačka a dodnes se ho nepustila. Druhý byl silně věřící jehovista. Třetí byl fakt divnej... Lépe nebylo ani na vysoké. Při vzpomínce na dětská léta jsem si podala přihlášku na pedagogickou fakultu. Obor němčina - dějepis. Dva z celých třech spolužáků nás velmi brzy informovali, že mají přítele, třetí měl těsně před svatbou. Bída... Občas jsme se s ostatními nezadanými spolužačkami pokusily navštvit párty pořádanou studenty některé technicky zaměřené fakulty. Bída... Volní jen mimoni, ostatní v doprovodu dámy. Tu tam se nějaký zájemce objevil, ale láska jako trám z toho nikdy nebyla.

Ani nástup na základní školu, kde jsem pár let učila, neznamenal zásadnější obrat. Doufala jsem v nějakého toho pohledného tělocvikáře či osamělého tatínka. Na rodičovské sdružení ale chodily jen maminky a tělocvik učila důchodkyně, která nehodlala místo potenciálnímu sličnému tělocvikáři přepustit.

Nikdy jsem příliš nedala nějakému extra líčení a pěstění. Ráno vysprchovat, vyčistit zuby, nakrémovat obličej, případně ho trochu vybarvit a hurá do práce. V kanceláři mě stejně vidí jen mé tři kolegyně. Kolegy - muže potkám maximálně v kuchyňce, když si vaří ráno kávu a soustředěně zírají do svých smártfounů, aby si čekli novinky na fejsbůku. Občas si po práci zajdeme na pivo, kde vyřešíme problémy s Islámským státem a po čertech povedený gól Jardy Jágra.

Svoji vizáž jsem neřešila až do doby, než přišla ONA. ŽENA. Vstoupila do naší kanceláře jako náhrada za kolegyni odcházející do důchodu a spustila lavinu.

Během chvíle se naše jindy poklidná kancelář stala rušným místem. Kolegové ŽENU zmerčili a od té chvíle se dveře kanceláře nezavřely. Přicházeli řešit různé problémy, které jindy řešili prostřednictvím interní sítě. Přicházeli se zeptat, jak se dnes máme, a při té příležitosti nezapomněli pozvat ŽENU na oběd či na kávičku po práci. Samozřejmě vše platili a během popíjení pěli ódy na ŽENINY krásné oči, vlasy, jemné způsoby i intelekt.

A to jednoho zamrzí, že ano. Po podrobnějším prokoumání situace jsem došla k názoru, že bude třeba stát se také ŽENOU, protože pozornost mužů jistě není nepříjemná.

Nakoupila jsem příslušnou literaturu. O rafinovaných Francouzkách, elegantních Italkách,o tom, jak v sobě probudit ženskost...

Co je k tomu potřeba?