V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás paní Michaelu Šilhavou, která zodpovídá a pečuje o dárcovský program na klinice reprodukční medicíny Unica Brno.

Čemu se zde věnujete a jak dlouho zde pracujete?

Věnuji se ženám, které nemohou otěhotnět, především však ženám, jejichž léčba vyžaduje pomoc darovaného vajíčka, nebo darované spermie. Na klinice Unica v Brně a v Praze, u pana profesora Zdeňka Malého, mám tu možnost pracovat již 5 let. Zodpovídám a pečuji o dárcovský program, převážnou část své práce tedy věnuji  péči o dárkyně a příjemkyně vajíček.

Snažím se vytvořit co nejlepší pozitivní “energii” celého procesu, aby jak pro budoucí maminku, tak pro ženu dárkyni byly dodrženy ty nejvyšší všechny medicínské, etické, legislativní a sociální aspekty. Mou letitou snahou je poukázat na bezpečnost, radost a krásu celého tohoto procesu.

Původním vzděláním jsem dětská sestra, několik let jsem pracovala na dětské klinice. Věnovala jsem se a stále se věnuji  studiu psychoterapie. Mými vzory a učitelkami jsou úžasné ženy jako Květa Palusková, Ebba Boyesen a Mona Lisa Boyesen, které mně naučily, jaký je duchovní a energetický rozměr lidského bytí a jak je velmi důležité pracovat v psychologii nejen s duší, ale i s tělem.

Na základě psychoterapeutické biodynamické školy jsem se naučila velmi silně vnímat a vidět nejen to, co pacientky potřebují, ale jak by ženy měly být sami sebou.

po včerejším rozhovoru se svou kamarádkou a nedávném přečtení článku o pocitech neplodné ženy jsem se rozhodla napsat tento článeček. Snad někomu pomůže, že v tom není sám...

Včera jsem se bavila s kamarádkou, která mi se slzami v očích sdělila, že vůbec nemá ráda svou osmiměsíční dcerku, že od porodu si k ní stále nenašla cestu. Musela jsem ji uklidnit. Mně to trvalo rok, než jsem si našla cestu ke svému synovi a rok a půl než jsem ho začla opravdu bezmezně milovat...

Po dětech jsem strašně toužila, když mi bylo 26 let. Děti bohužel nepřicházely, po čase u nás nastal marast IVF a KET a dítě přišlo, když mi bylo 32 let. Ve 26 moje hodiny bily jako hrom. Ve 32 bylo ticho po pěšině. Těch 6 let mezitím, kdy jsem se plácala v tom, že jsem neplodná, aniž bych chtěla, když jsem vždycky chtěla mít děti a každá kráva je má a já ne, to bylo opravdu psycho. Dostala jsem se i do fáze, že jsem odmítala chodit na akce, které byly s dětma. Cítila jsem se být absolutně mimo kolektiv. Nesnášela jsem blbý kecy o tom, že neumíme souložit nebo o tom, že nemám děti, protože honím kariéru. Ani jedno ani druhé totiž nebyla pravda. 

No a pak to přišlo. Po dalším KETu najednou //, které jsem už tak nějak vlastně ani nečekala. Neříkám, že jsem neměla radost. Měla, obrovskou. Konečně. Konečně je to tu... Pak přišel 6tt a masivní krvácení - hematom. Dva týdny jsme se plácali v nemocnici, jestli to dáme nebo nedáme. Po propuštění mi neustále všichni doktoři tvrdili, že nemáme vyhráno. Ať se vlastně ani netěším, že je to stejně nejisté a dokud nemám v kočárku zdravé dítě, ať krotím své emoce. Těhotenskou průkazku jsme vyfasovali až ve 20tt, kdy už to konečně vypadalo, že to snad i klapne. Pak po zbytek těhu hrozilo, že budu muset lehnout do nemocnice na udržení, k čemuž nakonec vlastně ani nedošlo. Nevím, co mě tak poznamenalo. Jestli ty léta psychického strádání nebo toho, že jsem se zatvrdila v tom těhotenství, že to vlastně nemusí dopadnout... Nevím. 

Potom přišel porod a najednou jsem měla dítě. Dítě, které řvalo celé dvě hodiny na porodním sále a já vlastně ani nevěděla, co s tím... 🙂 Po porodu totiž nepřišlo NIC. Ale opravdu NIC... Fungovala jsem jako matka, která se stará o dítě. Plnila jsem své povinnosti, ale něco tam prostě chybělo... ☹ Nikdy jsem si nepoložila miminko nahé na své tělo, celkově jsem ho strašně málo chovala. Prostě nějak chyběl ten citový vztah a nevím proč. ☹ Opravdu jsem mívala stavy, že jsem chtěla, aby si ho někdo odnesl. 

Postupem času jsem zjistila, že je nás takových víc. Jen o tom nemluvíme. Cítíme to jako totální osobní selhání. Tak dlouho jsem toužila po dítěti a najednou je tu a já nemám tu lásku? Divné, co? Pak když jsem o tom začla mluvit, tak jsem najednou zjistila, že mám spoustu kamarádek, které měly úplně stejné pocity, ale styděly se o tom mluvit. Kdo by to taky pochopil, že? Pouze žena, která to zná...