Každé dítko má svůj vlastní vývoj. Některé chodí samo už od roka, jiné to zvládne třeba v 15 nebo v 16 měsících. To naše začalo zhruba ve 14 měsících. Není třeba ten vývoj nějak násilně uspěchat, jen je žádoucí vytvořit takové podmínky, aby mělo dítě pro svůj vývoj dostatek prostoru. Nebuďte tedy ve stresu, když vaše batole ještě v 15 měsících nechodí. Je to normální, každý má jiný čas. My můžeme udělat jen pár opatření, která našemu děťátku mohou pomoci.

Většinou jdou děti nejprve na kolena a na ruce, na všech čtyřech se pohupují, pak se buď rozlezou dopředu, nebo si z této pozice sednou. Následně se za nějaký čas začnou stavět u nábytku, pak začnou nábytek obcházet, až se nakonec i sami rozchodí bez držení. Nedá se říct, v kterém věku má dítě začít tu kterou fázi svého vývoje, stejně tak se nedá říci, že nutně musí projít všemi výše uvedenými. Některé děti třeba nelezou. Jiné se třeba nejdřív pouští a udělají pár samostatných krůčků, a až pak teprve začnou obcházet nábytek. Důležité je vývoj pouze bedlivě sledovat, při nesrovnalostech se poradit s lékařem. Násilím nic nezmůžeme. Nenuťme tedy naše batolátko chodit za ruku, když ještě samo o sobě chodit neumí. Na rukách se nám pouze prověsí a bude si kazit páteř.

Nejlépe je nechat dítko chodit kolem nábytku tak, jak je zvyklé. Pokud už tedy obcházet nábytek umí. Náš syn se toto naučil zhruba v 10 měsících a u této činnosti zůstal zhruba další 4 měsíce. Střídal ležení, sezení, lezení po čtyřech a obcházení nábytku. Ve 14 měsících pak začal chodit samostatně. Možná by to ale v tu dobu ještě nedokázal bez naší drobné pomoci.

Stačilo mu jen začít rozšiřovat vzdálenosti. Z nábytku v obývacím pokoji měl sestavenou takovou nábytkovou dráhu, která mu byla oporou a kolem které si celé dny obcházel. Měl vždycky čeho se přidržovat. Začali jsme mu tedy nábytek postupně rozestupovat tak, že mezi jednotlivými kusy byly čím dál větší mezery. Malý byl pak nucen jeden až dva krůčky udělat sám, bez opory, bez držení. Občas spadl, ale pak se to velmi rychle naučil.

Vzdálenost jsme nerozšiřovali jen mezi nábytkem, který byl synovi při jeho chození oporou, ale také mezi námi, rodiči. Sedli jsme si třeba naproti sobě a synka jsme si posílali. Nejprve jsme seděli opravdu blizoučko, synovi stačilo se trochu natáhnout, udělat krůček a byl hned u druhého z nás. Pak jsme se posunovali čím dál víc dále od sebe, syn už musel udělat 2, 3 krůčky, pak těch krůčků už bylo třeba pět. Tímto se malý postupně naučil chodit sám. A navíc neměl pocit něčeho neznámého. Stále na nás viděl, věděl, že má kdesi před sebou oporu, jen si k ní musí dojít. Nenechávali jsme ho zbytečně padat, měl tak jistotu, že ho nakonec chytneme, kdyby k něčemu došlo, nebál se tedy vykročit a směle šel delší a delší trasu, až začal chodit i napříč místností. Dnes jsou mu 2 roky a 7 měsíců a vesele si utíká, kam ho jen napadne.

Metodu, která nám v nácviku chůze u syna velmi pomohla, tedy nazývám Metodou rozšiřující se vzdálenosti. Stačí jednoduše zvětšovat vzdálenost mezi lidmi a předměty a prodlužovat tak dítěti jeho dráhu. Pro dítě tak nebude nepředstavitelné se prostě pustit a jít. Vše je nenásilné a jednoduché. I vaše dítko to jistě brzy zvládne.
Batole


Zdroj: Slune-cz.cz

Po narození dítěte s rozštěpem jsou to rodiče, kdo je vystaven soucitným pohledům všech lidí, kteří i jen zběžně nahlédnou do kočárku, a kterým nic nechtějí vysvětlovat. Dětský psycholog profesor Zdeněk Matějček se domnívá, že zpravidla se v takových situacích jedná o dvojí nedorozumění – jednak rodiče nechtějí s kdekým hovořit o své bolesti a okolí neví, jak se tvářit – ptát se či neptat. Rodiče mají zvýšenou vnímavost vůči „nebezpečí“. Předem očekávají, že se druzí lidé budou dívat s nepochopením a s nadřazeností. Mají tendenci se izolovat. A ti druzí nemají zkušenosti, nevědí jak se chovat, jsou v rozpacích a jsou zvědaví jak je na tom dítě, a co tomu říkají rodiče. Setkání těchto dvou nejistot může mít formu srážky, z níž jedna či obě strany odcházejí s jizvami na duši. Není za tím zlý úmysl, ale nevědomost. Lidé, kteří se s rodiči postiženého dítěte setkají, jsou vybaveni týmiž obrannými mechanismy, jako rodiče. Vyrovnávají se s nimi stejnými mechanismy – popřením, hledáním viníka. Pokud o těchto tendencích víme, a nedáme se jimi překvapit, spíše je dokážeme přijmout s pochopením. Skoro jistě se okolí k nositeli „stigmatu“ respektive rodičům dítěte bude chovat, jako by skutečnost byla lepší než vidíme nebo naopak, jako by byla horší než vidíme. Pokud nepřijmeme ani jeden nabízený vzorec chování nabízí se i třetí možnost – nedávat najevo, že je přítomen v našem okolí někdo, kdo by zasluhoval speciální pozornost.
Jak tedy reagovat ? Přetvařovat se tváří v tvář? Máme vypadat klidně, když nás obličej děťátka děsí? Je nutné předstírat emoce, které člověk v danou chvíli nemá? Stane se, že první reakce okolí při pohledu do kočárku je úhybná, instinktivní, například úšklebek. Taková reakce se totiž může vymykat vědomé kontrole osoby, u které později mohou její emocionální reakce vyvolat pocity hluboké lítosti. Avšak ve vědomí osoby, jíž se tato deformita dotýká, mohou takové reakce vyvolat pocit estetické nedostatečnosti. Zpravidla se pak objeví upjatost v chování. Opatrně volená slova, obyčejné každodenní poznámky, jež se náhle stanou tabu, pohledy upřené jinam, hraná veselost, křečovitá hovornost či nemístná obřadnost. Někteří kliničtí psychologové se v dané situaci přimlouvají za pravdivost. Tedy nikoli ve smyslu : Vaše dítě vypadá opravdu špatně. Ale spíše vyjádřit své pocity, ne soud o dítěti. Například připustit, že je sice pravda, že jsem vylekán nebo vylekána, ale že se to určitě dá zvládnout. Vyjádřením vlastních pocitů se můžeme k dotyčným přiblížit, protože z našich slov bude cítit upřímnost a naděje. A naděje je zvlášť důležitá.

zdroj: http://stastny-usmev.cz/narodilo-se-nam-dite-s-rozstepem/

Ať už se o své miláčky staráme sebelépe, stejně dříve či později narazíme na nějaký zdravotní problém. Mezi nejčastější patří hlavně dětská kolika a rýma. Oboje jsou velice nepříjemné jak pro nemocné děťátko, tak i pro rodiče. Jak si s těmito problémy rychle a kvalitně poradit?

INFACOL a velké problémy malého bříška jsou pryč!

Křečovité bolesti bříška bývají nejintenzivnější zejména první dva až tři měsíce života. Příčinou usedavého pláče miminka může být nestrávená potrava, která v útrobách kvasí a produkuje velké množství střevního plynu. Ten se ve střevních kličkách hromadí a způsobuje napětí a bolestivé stahy - křeče.

Už čerstvým novorozencům můžete podat účinný přípravek – suspenzi proti nadýmání Infacol, která se dá volně koupit v lékárnách. Infacol pomáhá přirozenou cestou snížit plynatost v žaludku i ve střevním traktu, kterou způsobuje hlavně polykání vzduchu při krmení. Infacol promění drobné bublinky vzduchu ve velké, čímž usnadní jejich vypuzení z těla ven. U starších dětí mohou zažívací potíže souviset i s některými potravinami.

Více informací najdete zde

NOSÁTKO: Předejděte problémům s rýmou rychle a bez bolesti!