Kůň je součástí lidské společnosti už tisíce let, a i když došlo v posledních stoletích k výrazné proměně jeho role, stále je pro mnoho z nás důležitým pomocníkem. Jeho pracovní a transportní funkce byla pro člověka nahrazena zábavou, ale i léčebnou funkcí což víme i v našich jeslích ProJesle.

Za tu dlouhou dobu, co spolu člověk a kůň kamarádí, si leckdo všiml, že při jízdě se jeden pěkně nadře. Ono chvíli trvá, než si člověk zvykne a přizpůsobí se pohybům koně. Pokud to někdo zkusí jen tak, bez přípravy, věřte, že ho pak bolí „celý člověk“ a některé partie i víc. Ale nemusíme hned cválat, abychom zjistili, že na koni se opravdu řádně rozhýbeme. Vždyť i TGM ve svých osmdesáti letech rád jezdil se svým Hektorem na poklidné vyjížďky a celou tuto činnost označil jako nejrychlejší tělocvik, kde se cvičí naráz celé tělo. 

Záleží na tom, jak zvládáme koordinaci a schopnost se přizpůsobit pohybu koně, ale spíš se s ním pohybově prolnout - jak praví Goethe: „Člověk a kůň se prolnou v jednu pohybující se bytost a přestane být zřejmé, kdo koho ovlivňuje“. A jsme u podstaty hiporehabilitace což je složenina slov, kde hipo reprezentuje koně a terapie činnost, kterou provozujeme za účelem zlepšení zdravotního stavu a to nejen fyzického, ale v dnešní uspěchané době i duševní pohody a rovnováhy.

Pokud chceme koně ovládat, přizpůsobujeme se vzájemně. Pokud se však necháme koněm pouze nést, působí na nás jeho pohyb, kterému se musíme poddat. Hiporehabilitace využívá toho, že pohyb člověka při chůzi je založen na stejném principu, jako chůze koně. Trochu se sice liší počet nohou, ale to vyřešíme.

Kůň totiž používá přední nohy, které anatomicky odpovídají lidským rukám, jako podstavec, který jej nese, a zadní nohy jako motor. V zádi se generuje veškerý pohyb a přenáší se vlnivým pohybem hřbetu na předek – prostě, kůň má náhon vzadu.

Teď ještě pro nevěřící Tomáše k těm“koňským rukám“. Pokud kůň zvedne přední nohu, má ji ohnutou vpřed stejně, jako když dáma nastaví pánovi ručku k políbení. Ale dosti anatomie. Pro hiporehabilitace je podstatný právě ten vlnící se hřbet mezi koňskou přídí a zádí. Není to totiž lecjaká vlna, ale trojrozměrný, čili prostorový pohyb, vzniklý ze zadních a tudíž dvou nohou. Koňská pánev, a následně i hřbet, se pohybují při chůzi stejně, jako pánev a páteř lidská.

Domnívám se, že jinak než nápodobou to nejde. Jestliže rodiče nezdraví, neprosí, neděkují, neumějí se omluvit, popřát dobrou chuť nebo říci „Mám tě rád“, děti se to nemají jak naučit a nebudou chápat, proč by se měly takto chovat, když se tak nechovají sami rodiče.
Jen co se naše děti naučily říkat „máma“ a „táta“, učili jsme je krom zdravení i „Prosím.“ a „Dík!“. Roční dcerka ochotně podá mámě hračku. Před jásavým „Jé, tys mi dala hračku? A co s ní mám dělat? Můžu si ji nechat?“ bývalo prosté „Děkuji!“ nebo jednodušší „Dík!“ provázené úsměvem.  O pár měsíců později se situace obrátila a dodala jsem: „A co řekneš? Jak se to říká, když ti něco dám? Říká se: Dík!“ Dcerka se rozzářila a opakovala požadované slovíčko. Později stačilo jen se usmát a pozvednout obočí a věděla, co se po ní chce. Pokud náhodou zapomněla, reagovala jsem rozpačitým úsměvem a gestem ruky naznačujícím, že něco chybí. Opravila se obvykle velmi rychle.
I batole, které ještě mluvit neumí, často dokáže podobně jako „paci-paci“ naznačit ručkama i „prosím-prosím“.  Naše děti mluvily obě velmi brzy a gest používaly spíše tehdy, když chtěly dodat svým slovům větší váhu a více zapůsobit.  Od dvouletých jsem slýchala:
-„Mami, chci pití!“
-„Jak se to říká správně?“
-„Prosím!“
Krátce před třetím rokem se rozmluva rozšířila:
-„Mami, uděláš mi pití?“
-„Když si o ně správně řekneš.“
-„Maminko, prosím tě, uděláš mi šťávu?“
Podávám šťávu.
-„Co řekneš?“
-„Děkuju!“
-„Prosím.“
Syn zmateně zopakoval: „Prosím.“
Pochopila jsem, že syn má, narozdíl od své starší sestry, problém pochopit, že slůvko „prosím“ se používá při jednom aktu ve dvojím významu. Dokud nebude schopen rozlišit prosbu a odpověď na poděkování, bude lepší slůvko „prosím“ coby odpověď na poděkování nahradit jiným výrazem nebo souslovím. Protože „Není zač!“ nemám sama ráda, začali jsme používat „Rádo se stalo.“
A tak se mi brzy poštěstilo zažít krásnou chvíli, kdy jsem se synem, jenž měl brzy oslavit třetí narozeniny, během procházky obdržela sedmikrásku a na svoje „Ta je krásná, děkuji!“ slyšela: „Rádo se stalo!“  Byla jsem tak potěšena hned dvakrát najednou.
Šestiletá dcera i tříletý syn umějí prosit a děkovat. Občas se ale stane, že na kouzelná slovíčka ve svých požadavcích zapomenou. Stačí si pak přiložit dlaň k uchu, naznačit nedoslýchavost a pokrčit bezradně rameny. Oba si pak uvědomí, nač zapomněli, a rychle se opraví.  Postupem času zapomínají méně a méně a nám se tak potvrzuje, že jít příkladem, opakování a důslednost se vyplácejí. Díky za to.

Zdroj: slune-cz.cz

Můžu začít klidně tím, že jsem v neděli nestihla napsat článek, který jsem si naplánovala. Byl to tento článek 🙂 A dostávám se k němu až dnes - tři dny po "uzávěrce". 

Odpolední program s Nikolkou jsme zvládly na jedničku. Naše dámská jízda nám zkrátka vyšla podle plánů:

- 2x jsme si krásně zaplavaly

Jedna starší fotečka

- naše valentýnské výtvory jste mohli vidět v předchozím článku (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/02/svaty-valentyn-darecky-pro-tatinka.html)
Tatínek z nich měl opravdu radost. Když mu je Niki předávala, tak měla ke každému nějakou průpovídku. Jsem ráda, že jsme některé maminky inspirovaly a ty šly pak s dětmi taky tvořit.

-  vyrazily jsme na návštěvu za Milčou s Vojtíkem i Matýskem a Káťou s Ondráškem. Udělali jsme si příjemnou procházku a moc pěkné odpoledne

Ondrášek, Vojtík a Matýsek, aby bylo jasné, o kom je řeč 🙂