@yoyobookssk ! Takhle bych začla tuhle recenzi 💙

.

Opravdu 🔝 propracované učící knížky, knížky pro nejmenší i větší děti, dokonce i knížky do vody !💦

.

Kam je vezmu sebou, tam mají úspěch. A hned se všichni ptají, kde jsou ke koupi.

.

U nás zatím vede velká, plyšová šustící knížka se zvířátky a knížka s kousátkem, kde si později děťátko s vámi procvičuje paměť.📕

.

Knížka Slova, učí -co jiného než slova a také do sebe stránky zapadají, tudíž má i hmatové prvky. Je pevná, aby jí dítě neroztrhlo. Díky tloušťce stránek se dobře otáčí i nejmenším dětem.

.

Jsou tohle moje uši? Tu si prohlíží společně semnou Maxik moc rád, jsou tam zvířátka a hledáte, komu patří uši vykukující z knihy. 🐨

.

Najdeš mě? Je to novinka, chvilku na trhu🐳. Je to dotyková knížka se zvířátky. V knize najdete několik různých povrchů⭐️.

.

Ještě máme knihu do vany s žinkou na mytí, tu jste viděli ve stories. 🛁

.

Na instagramu @yoyobookssk najdete odkaz, kde lze knihy koupit, pokud vás nějaká zaujala, tak se určitě mrkněte nebo napište přímo na jejich Instagram, kde vám velice milý a ochotný personál poradí 🔝❤️

My jsme velice spokojeni a moc děkujeme 🌼

Víte, co se vašemu muži v posledních dnech či týdnech zdálo? Co vašeho partnera docela nedávno v novinách či televizi rozlítilo, nebo co se mu v práci povedlo? Znalost těchto zdánlivě drobných informací může vypovídat o tom, nakolik ve vztahu funguje sdílení, jeden ze základních pilířů manželského či partnerského vztahu. Vztahu, který by měl být základním kamenem rodiny, a o který je, jako o všechny vztahy, na kterých nám záleží, třeba neustále pečovat. V období, kdy řada z nás pečuje zároveň o několik malých dětí, je tato péče o manželský či partnerský vztah o to náročnější a zároveň důležitější.

"Jak o Váš vztah s partnerem pečujete vy?", zeptala jsem se uživatelek Modrého koníka. "Správně napsáno - jak pečujete. To je právě ta věc, která je opomíjená a spousta lidí to bere jako samozřejmost. Pro mě je nejdůležitější KOMUNIKACE. Od té se odvíjí všechno ostatní“, napsala uživatelka @caboonek a dodává: „Ale důležité je umět se podpořit, ustoupit a udělat kompromis, někdy uznat svou chybu. Pak to funguje."  „V našem vztahu je důležitá komunikace. Když vázne, hned přijít na to, kde je potíž“, souhlasí uživatelka @veronika861 a pokračuje: „Ovšem spokojenej chlap je chlap napapanej a večer rozmazlovanej. U nás platí dobré jidlo, pokec a nejaký dobrý film." 

Některé muže lze rozmazlovat jídlem a poklidným večerním programem u televize, některého muže potěší nejvíce zábava z dob, kdy ještě televize nebyly. To potvrzuje uživatelka @jade85: "Sex, jídlo a pohoda 🙂  Ad 1 - být fit, pečovat o sebe a tím udržovat jiskru a oboustranný zájem a radost ze sexu, Ad 2 - aspoň občas uvařit něco fantastického, Ad3 - nebuzerovat, chválit, podporovat, hledat kompromisy. "

Klubko partneské spokojenosti můžeme začít rozmotávat přímo od muže a k potvrzení dostaneme podobný výsledek. „Chlapi jsou vesměs jako děti... rádi si hrají, potřebují pohladit, dobře se najíst, dostatek pozornosti... a když najdete toho pravého, tak je to všechno o dost jednodušší..." píše vtipně uživatelka @nevesta2708.

Když pročítám různé odpovědi diskutujících manželek a partnerek, vychází mi z toho dvě zásadní zákonitosti, které by měly být dodrženy, aby bylo z naší strany o vztah postaráno. Pro komunikaci a sdílení společné vášně je potřeba najít ve vztahu nerušený prostor a čas jen pro partnera a pro hýčkání a rozmazlování je třeba vědět, čím bude partner nejvíc potěšen. Kde najít při péči o děti a domácnost čas a prostor pro nerušenou manželskou komunikaci a sdílení, to je úplné „království za koně“.

Čas povídat si

„Poznal jsem rodiny, kde se vztahy změnily, nebo kde byly dokonce zachráněny, když byl do praxe uveden třeba jen jeden z bodů této knihy.“  Tak mluví autor knihy Deset tipů pro rodinu, Rob Parsons, o jednom z plodů svého více jak dvacetiltého působení. „Přes dvacet let jezdím po světě a naslouchám lidem, kteří mi vyprávějí o svých rodinách. A říkají mi, co dalo jejich rodinám sílu – a někdy co je zničilo. ... V téhle knížce najdete věci, které mohou dát vaší rodině větší sílu a možná ji i zachránit před rozpadem.“

První kapitola knihy nese název „Udělejte si čas na rodinu“ a druhá „Čas povídat si“. Jak je vidět, čas, kterého nemá nikdo dost, je lékem, který zachraňuje. Jeho špatná investice pak může být příčinou hotových katastrof.

Není však třeba hned malovat čerty na zeď. Stačí si jen zkušenosti druhých vzít k srdci pro vlastní poučení.

Znovu objevit komunikaci

Sám autor v knize popisuje, jak většinu svého života strávil v komunikaci s druhými, ale jak na začátku svého rodinného života měl málo času na komunikaci se svými nejbližšími. Začal si uvědomovat, že jejich láska začíná umírat na „nedostatek komunikace“.

„Protijed na „plíživé vzdalování“, to, co vám znovu pomůže objevit komunikaci, zpravidla nenajdete na drahých dovolených, nebo v tom, čemu někdo říká „kvalitní čas“. Spočívá v tom, že spolu budete prožívat hodně „obyčejného času“, že budete společně dělat běžné věci – hlavně si povídat.“ Což platí nejen pro upevňování vztahu s dětmi, ale právě i mezi partnery.

„Zrovna teď myslím na jeden pár“, přidal Peter Robins konkrétní příklad jedné rodiny. „Měli tři děti, byli hodně zaměstnaní a postupně se odcizili. Vypadalo to, že jejich manželství končí. Pak se rozhodli dát svému vztahu ještě jednu, poslední šanci, a zkusit něco nového. Dohodli se, že každé úterý stráví večer sami dva. Někdy šli do kina, někdy jen tak na procházku a jednou za čas na večeři. Jistě, oni si mohli dovolit placené hlídání dětí, ale žádní boháči to nebyli. Prostě si stanovili jako prioritu, že si na sebe udělají čas a zařadili to do svých plánů.

Tyhle společné úterní večery dodržovali přes dvanáct let, dokud jejich děti neodešly z domu. Zachránil ten jeden večer týdně jejich manželství? Kdo ví. Ale já vím, jak velkou důležitost to pro ně získalo. Volat jim v úterý večer nemělo smysl – mobily měly vypnuté. Pokusy nalákat je v tu dobu na něco jiného byly odsouzeny k nezdaru. Nebyl to žádný přepych, nebylo to nic drahého, ale oběma jim to dalo jednu vzácnost – čas.“

Některé manželské příručky radí jeden večer v měsíci, někdo doporučuje jeden večer týdně. Frekvence možná nebude tak důležitá jako spíš způsob, jakým tento prostor jen na „čas pro partnera“ zahrneme do našich plánů. Zda-li to necháme jako alternativu „pokud se nepřihodí něco akutnějšího“, nebo zda se na společný večer či odpoledne připravíme dopředu, zaneseme do diářů a nadřadíme jakékoliv jiné aktivitě.

Nejen kdy, ale také co

Prostor a čas pro pravidelnou a nerušenou možnost komunikace a sdílení je jedna věc. Jak ale tento prostor efektivně vyplnit? A jak dávat svou péči a náklonnost najevo i mimo tento „chráněný prostor“, v běhu všedních dní a ještě k tomu tak, aby tomu ten druhý rozumněl a vztahu to bylo opravdu ku prospěchu?

"Miloval mě způsobem, o který jsem tolik stála..."

Říká se tomu „plná citová nádrž“. S tímto pojmem přišel Dr.Ross Campbell, psychiatr specializovaný na léčbu dětí a dospívajících, autor jednoho z nejúspěšnějších titulů zabývajících se výchovou dětí, knihou Potřebuji Tvoji lásku: „Uvnitř každého dítěte je skryta citová nádrž, která je tam proto, aby mohla být naplněná láskou. Když dítě cítí, že je milováno, bude se vyvíjet normálně, ale když jeho citová nádrž zůstane prázdná, chování dítěte bude z normálu nějakým způsobem vybočovat.“

Spolupracovník Dr.Campbella, Garry Chapman, poradce v oblasti manželských vztahů, tuto myšleku aplikoval v knize Pět jazyků lásky i na další fáze života: „Potřeba cítit lásku ovšem není pouze dětský fenomén. Provází nás v dopělosti i v manželství. Případná zamilovanost nás téměř vždy dočasně uspokojí, ale to je nevyhnutelně pomíjející stav. Poté, co sestoupíme z výšin zamilovanosti, začne nám tato emocionální láska chybět.“

A pak, často již několik měsíců či let po svatbě, v obklopení několika potomků a s pocitem, že se všechna láska nějak vytratila, máme podle autora několik možností: „Jsme odsouzeni k životu plnému zoufalství s naším partnerem. Scénář druhý: rychle tuto loď opustit a začít někde jinde. … Existuje ještě třetí a lepší alternativa: Můžeme začít zamilovanost považovat za to, čím opravdu je – totiž dočasné emocionální vzplanutí – a potom se s partnerem pustit do budování skutečné lásky. Skutečná láska je také emocionální záležitost, není to však posedlost. Taková láska spojuje rozum s citem. Zahrnuje také vůli, vyžaduje disciplinovanost, a je si vědoma nutnosti dalšího rozvoje osobnosti. … Taková láska vyžaduje mnoho úsilí a ukázněnosti. Je to volba vedoucí k vynaložení spousty energie a disciplíny... .“

Co z tohoto snažení budeme mít?

„Skutečná láska nespočívá v tom, že budete mít všechno, co chcete, ale že budete dělat dobré věci pro toho, koho milujete. Ve skutečnosti to ale zároveň funguje tak, že když jsme sami kladně přijímáni, máme mnohem větší motivaci toto jednání opětovat a vycházet partnerovi také vstříc.“

Jednoduše řečeno: “Když je naše citová nádrž téměř prázdná, necítíme k partnerovi lásku, ale zakoušíme spíše prázdnotu a bolest.“ A právě z této prázdnoty a bolesti nejčastěji vyvěrá chlad, úsečné poznámky a roste podhoubí budoucích velkých krizí.

A naopak. Člověk s plnou citovou nádrží, který se cítí být milován a přijímán, přetéká láskou a touží ji rozdávat a projevovat ji svým nejbližším.

Pět jazyků lásky

Plnit citové nádrže svým partnerům není nijak složité, pokud víme, jakému jazyku lásky nejlépe rozumí. Jak se primární jazyk lásky našeho partnera nejlépe pozná?

Zeptejte se ho. Nechejte si od něj při šálku kávy v rámci odpoledního odpočinku nadiktovat pět konkrétních věcí, které ho od vás nejvíce potěší a hledejte jejich společný jmenovatel. Udělá mu největší radost teplá večeře, pořádek v bytě, hotové domácí úkoly dětí a vyžehlené košile v úhledných komíncích? Pak bude jeho jazykem lásky zřejmě „skutky služby“.

Nebo se zamyslete nad tím, čím se vám on sám snaží nejčastěji udělat radost. Nosí vám pravidelně květiny, nechává pozorné vzkazy, překvapuje vás sladkou maličkostí zanechanou v kabelce či pod polštářem, a je tu fyzicky pro vás ve všech zásadních okamžicích? Pak bude jeho jazykem lásky „přijímání darů“.

A nebo naopak, co vám poslední dobou nejvíce v různých obměnách vyčítá? Že pořád jen vyvařujete a uklízíte a vůbec si s ním nepovídáte a neoceníte, co všechno pro vás a pro rodinu dělá, jako byste si ani nevšimla, jak se snaží? Že jste o něj pochvalným slůvkem už celou věčnost nezavadila a že vůbec neumíte ocenit, jak se mu to či ono povedlo? Pak jistě nejlépe rozumí „slovům ujištění“. 

Jazyk lásky, kterému nejlépe rozumíme, je věštinou ten, kterým mluvíme na ostatní, a jehož plody – ať už v prosbách nebo výčitkách – po nejbližších požadujeme. Jazyku „pozornosti“ možná lépe rozumí ženy. Je to žena, která často touží po tom, aby jí muži věnoval plnou, maximálně soustředěnou pozornost v rozhovoru z očí do očí, při kterém plně naslouchá tomu, co mu říká. A nebo s mužem touží dělat společně věci, které má ráda a podnikat aktivity, které by s ní dělal plnou pozorností a „celým srdcem“.

Poslední jazyk lásky, „fyzický kontakt“, by se mohl zdát jako doménou mužů, už proto, že do této kolonky nejlépe, ne však výlučně, zapadá pohlaví styk. Co se ovšem sexu týká, u mužů to bývá především fyziologická potřeba. Proto se ten, který nejlépe rozumí tomuto jazyku, pozná především podle toho, že krom sexu, jeho citové nádrže stejně tak dobře naplňují polibky, obětí, spojené ruce při procházce, masáž zad nebo letmé doteky drahé polovičky při všedních společných činnostech a těmto nejrůznějším druhům fyzického kontaktu se v jeho případě nevyrovná žádný dar ani slovo uznání.

Pokud vás teorie jazyků lásky zaujala, ale nejste si jisté, jakému primárnímu jazyku váš partner nejlépe rozumí, doporučuji knihu Pět jazyků lásky Garyho Chapmana prečíst. Nezabere to více jak jedno deštivé odpoledne, které mohou děti strávit u pohádky. Krom řady zajímavých příběhů ze života manželských párů najdete v knize i rozbor jednotlivých jazyků, které mohou mít své dialekty, jež pomůžou lépe pochopit, jakým způsoby lze v jednotlivých jazycích hovořit.

Jazyk slov ujištění v sobě může zahrnovat slova povzbuzení, laskavá slova i slova pokory. Pozornost pak v sobě zahrnuje emocionální blízkost, naslouchání i možnost společných aktivit. Jazyk fyzických doteků pak může být obohacován nejen tím, kde na těle a jakým způsobem se partnera dotýkáme, ale také při jakých nejrůznějších příležitostech. Kniha je plná praktických příkladů, které jsou inspirací pro snadnější zapojení této „mluvy lásky“ do všedního života.

Velkým bonusem pro každého rodiče je pak kapitola, která nastiňuje, zda lze tento koncept lásky uplatnit i na děti a v jednoduché formě odpovídá, že samozřemě velmi dobře ano. Děti si nejlépe a nejotevřeněji umí říci o to, po čem nejvíce touží a co jejich „cisterničky lásky“, jak tomu doma my říkáme, umí naplnit.

Manželská či partnerská láska může procházet žaludkem a sex někdy začíná v kuchyni, ale co se domácí pohody týká, leckdy se o ní rozhoduje už v předsíni a nemálokdy se nejlépe rozvíjí třeba v obývacím pokoji. Jen je nezbytné vědět, proč a jak na společné chvíle najít v každodenním přeplněném rodinném rozvrhu čas a čím lze nejvíce svou polovičku potěšit.

Jak píše Gary Chapman ve své knize:

„Láska je volba a každý z nás se pro ni může rozhodnout už dnes.“

fotografie: pixabay.com

Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

 Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.

Přesně na den před čtyřma lety, na svatýho Valentýna, jsme touhle dobou seděli někde v letadle směrem Kathmandu. Pamatuju si ten šok na letišti v Abu Dhabí, přesně jako z Tisíce a jedný noci, ženy v dlouhejch splývavejch abájách, chlapi v bílejch košilích a my dva s Amíkem v pohorkách, připraveni na zimu a sníh. Naše první seznámení s Nepálci ve frontě na letadlo, který bylo plný námezdních dělníků vracející se z bohatejch perskejch zemí domů do Nepálu.

Nás pár treku a dobrodružství chtivejch Evropanů, Američanů a jinak celý letadlo plný utahanejch většinou mladejch chlapů. kteří vezli domů výdělek a dárky. Tenhle rozdíl světů nás pak doprovázel skoro celej zbytek naší cesty a nejen tý nepálský. Ano, šok to byl už tehdy v Abu Dhabí na letišti, už tehdy byla vidět ta šílená propast mezi západem a východem, mezi superbohatejma státama a Nepálem, jedním z nejchudších států na světě.

Takhle tehdy na letišti přesně před čtyřma lety začala naše velká cesta.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com

Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety.

Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si představila, že potkám svýho budoucího muže, otce svýho budoucího syna. Jak řekl předevčírem Amík :"Last place on Earth I would ever think to be and meet you."  No je fakt, že absolutně netuším, jak jsme se tam oba takhle octli. V židovský tradici se tomu říká bešert, teda něco, co mělo bejt, potkání vaší předurčený duše...v Lucerně na osmdesátkách.

Za necelý dva roky mě v jednom hostelu na Novým Zélandu požádal o ruku. "Hele, tak se vezmem, ne? Zjednodušíme si tím imigrační a bude. Spolu zůstat chcem, tak co." Po skoro roce života pod stanem, trhání jablek v sadu, prořezávání vinic, trekování po horách, přežití několika děsnejch bouří, vytahování kanoe z hlubin divoký řeky a to všechno u protinožců a teda vzhůru nohama, jsme se o sobě dozvěděli hodně a rozhodli se do toho jít.

Před desety lety jsme se na začátku února dva dny po mým příjezdu do New Yorku vzali. Řekli jsme si tehdy v dobrým i zlým a v nemoci i ve zdraví a ani tlumočnici jsem k tomu nepotřebovala. Za těch deset let jsme toho prožili hodně, honili nás divocí psi v rumunskejch horách, tučňáci v Patagonii, vedro v Burmě, zdolali jsme himalájskej Thorong La Pass, trpěli nadmořskou vejškou v Cuzcu, já se naučila žít a pracovat v New York City, dokonce jsem tohle šílený město začala považovat za svůj druhej domov, Amík se pořád ještě nenaučil česky, ale zato se naučil, jak se žije s českou rodinou, pořídili jsme si spolu kocoura a před skoro třema lety se nám narodil náš mini chlapík.

Každej tenhle krok jsme udělali spolu a konečně jsme si po těch letech i oba zapamatovali to datum našeho výročí. Mně k tomu pomohlo nekonečný vyplňování imigračních dokumentů a Amíkovi jeho táta, kterej mu to každoročně připomínal.

Letošní výročí jsme oslavili opravdu ve velkým, když už je to těch deset let, tak jsme si vyhodili z kopejtka a strávili celej den po doktorech na vyšetřeních před začátkem mý chemoterapie. Já holt vím, jak se vodvázat a zpestřit náš vztah. Tohle výročí dokonce trumflo i to, kdy jsem se otrávila jídlem a strávila celou noc na komunálních záchodech v jednom hostelu.

Deset let manželství je opravdu něco, ani se mi nechce věřit, že už je to tak dlouho. Jak se nám to povedlo, nevím, žádnou chytrou radu se ode mě nikdo nedozví, ale jedno vím jistě.  Jestli Amíka někdy chytne druhá míza a bude mít chuť mě vyměnit za mladší materiál, tak potom, co jsem mu věnovala svoje mládí a krásu, mu to hodně rychle rozmluvím, třeba i s pomocí tupějšího typu nože, protože to by teda nebylo fér.

Ať už to tehdy bylo bešert nebo ne, lepšího chlapa jsem si pro sebe nemohla najít.  Tehdy v tý Lucerně jsem si našla chlapa se kterým se v životě nebudu nudit, člověka o kterýho se, když jde do tuhýho, můžu opřít, perfektního parťáka a chlápka, se kterým se dokážeme fakt zasmát. A ne, není to vždycky všechno růžový, ale kdyby to bylo, tak by člověk ani nevěděl, která barva je růžová.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com