Mým snem bylo mít šťastnou rodinu. Aby vše bylo dokanalé a úžasné.

A můj  syn je úžasný a dokonalý a doufám, že i šťastný.

Ale né vždy je vše perfektní a tak, jak si člověk naplánuje.

________________________________________________

Věříte snáři?

Vyplnilo se někdy Vám podle něho něco?

Proč je svátek lepší než narozeniny?

Můžete se těšit bez toho, abyste měli depresi, že jste zase o rok starší. Znáte to, ne? S přibývajícími léty postupně mizí taková ta infantilní nedočkavost. Od určitého věku je s narozeninami spjat pocit fatálního stárnutí. A pokud ten procit neprožíváte, musíte ho alespoň zdárně předstírat. Svátek je tedy jednoznačně výhra.

Žalujte facebook!

Všechny nesplněné resty můžete svést na svátek. Nevztahuje se na pohoštění pro příchozí gratulanty. Těm musíte vnutit na osobu deset chlebíčků, šest jednohubek, dva kusy dortu a do nosu jim každému narvat hrst arašídů, aby vás u sousedů nepomluvili.

Vaše jméno je v kalendáři. Což je velká výhoda, protože si možná i někdo vzpomene, že vám má popřát. Na druhou stranu však nesmíme zapomínat, že datum narození připomíná facebook. A facebook má každý. Což se o kalendáři říct nedá. Facebook není náš kamarád. Vlastně by výrobci kalendářů měli facebook žalovat, protože dělá špatné jméno svátkům. Tak.

Když máte svátek, nemusíte dělat dort, protože to není tak „závažné“. Ale přípitek je nutnost, vážení. Nutnost!

Když mi bylo asi 12 let, moje tehdy 24 letá sestřenice otěhotněla. Pamatuju si, jak mi můj táta řekl: “Kéž bys to taky vydržela aspoň do těch 24 let. Není kam pospíchat.” Vzhledem k tomu, že v té době v naší zemi ještě panoval socialismus a holky se vdávaly a měly děti kolem 20 let, tak jsem si řekla: “Hm, tak snad to do těch 24 let vydržím.” Pak se u nás změnila situace a přišla sametová revoluce. 

Když mi bylo 22, pracovala jsem s jednou kolegyní. Jí bylo 29, nebyla vdaná a neměla děti. Myslela jsem si, že je pěkně stará, a že až mně bude 29, budu vdaná a budu mít 2 děti. 

Když mi bylo 24, vzpomněla jsem si na tátu a pomyslela si, že jsem vydržela. A co víc. Uvědomovala jsem si, že zatím děti nechci. Chtěla jsem pracovat, vydělávat a poznávat svět. Ne být doma s dětmi. Proboha, co bych s nimi doma celé dny dělala? To bych se určitě zbláznila! “Odsouvám dítě o 2 roky, to mi bude 26, to bude ideální,” řekla jsem si. V žádném případě jsem nechtěla být "starou" matkou. 

Ve 26 letech se mi zdálo, že jsem na děti pořád ještě moc mladá. A ve své hlavě jsem je opět odsunula o 2 roky, do mých 28. Hezký věk. Prima. A ještě aspoň stihnu vydělat nějaké peníze a něco zažít.

A tak to šlo dál. I ve 32 letech jsem se cítila mladá a měla jsem pocit, že není kam spěchat. Krom toho jsem kolem sebe měla takových holek víc a tak mi to přišlo naprosto normální. Jasně, že když jsem přijela domů na Vysočinu, potkávala jsem o mnoho let mladší holky s dětmi. A doma se samozřejmě všichni tvářili, že nechápou, na co čekám…

Nebudu to prodlužovat. V 35 letech jsem konečně nabyla dojmu, že bych dítě chtěla. Že už jsem toho viděla a zažila dost. V práci jsem začínala cítit vyhoření. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná a uvědomila jsem si, že se moje hodnoty změnily. V té době jsme už také bydleli na vesnici ve vlastním domečku s velkou zahradou a já se začínala těšit, jak na té zahradě budou kromě 2 psů a kočky pobíhat a hrát si naše děti.