Stále jsem váhala zda průběh mého druhého porodu sepsat či ne. Nakonec jsem si řekla, proč ne, jelikož to byl opět zážitek.

Teď už se nad tím zasměji, ovšem když začal můj druhý porod, byla jsem vážně strachy bez sebe. Šlo totiž o překotný porod, kdy celkový čas od první bolesti do narození toho malého uzlíčku štěstí, byla necelá hodina. Ale vezmu to od začátku 🙂

TP jsem měla 5.7. a i když jsem měla už celý měsíc občasné poslíčky (ty jsem u prvního porodu neznala), nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco chystalo. 4.7. jsem měla první kontrolu v porodnici, kde jsem chtěla rodit. Doktorka říká, že jsou cesty připraveny, hlavička velmi naléhá a nabízí mi hamiltonův hmat a já souhlasím. Bylo to sice nepříjemné ale nic hrozného, nicméně po vyšetření mi jde dělat ještě utz a už při něm mám slabé bolesti v podbříšku. Odjíždím a ty jemné bolesti cítím stále, dokonce mi okolo 16hod sílí a jsou stejné jako když jsem začala rodit prvního. Po 3 -5 -7min a tak dokola. Doma si dávám vanu ale ta nerozehnala ani nepopohnala. Chodím, tancuji, bolesti vítám. Trvají už 4 hodiny ale nikdy né tak silné, takže stále nechci jet a po 20hod. Začínají slábnout a já jsem zklamaná. Nechci jít spát, co kdyby..nicméně po 21 usínám a ráno jsem prostě smutná, že se nic nedělo. Ale ok, nějak se to snažím přejít. Pátek nic, sobota nic a tak už se snažím nemyslet na to, jen ty otázky, které zná většina těhotných zná. Ještě nic? Pořád v celku? To jsi ještě neporodila? To mě trochu vytáčí :D

Je neděle 7.7. a my se s manželem rozhodli po obědě udělat si výlet – výšlap na kopec, jen tak pozvolna, co kdyby 🙂 Jedeme, vystupujeme z auta a jdeme na to. Je krásně slunečno ale žádný hic. V půlce kopce říkám, že to raději sejdeme zpět, že už je mi to nepříjemné (né nešli jsme nějaké tempo ani to není žádný mega kopec :D). Scházíme s manželem a synem dolů a u restaurace potkáváme známou. Přichází známá poznámka : Já už myslela, že budete ve čtyřech. Tak manžel odpovídá, že se to právě snažíme trochu popohnat. Přeje nám hodně štěstí a ať to uteče a my jedeme zpět domu. Po cestě jsme se rozhodli jet k tchyni, zahrát si karty. Bylo okolo 16hod. A já po cestě říkám, že je dnes vlastně docela krásné datum, navíc neděle a že je škoda, že to už nevyjde, že to bych musela začít hned rodit ale i tak (prvního jsem rodila cca 8hod.).

Přijeli jsme, dělá se káva a míchají se karty. První dvě hry za námi a přichází bolest, nepříjemná ale dá se to. Už to ani neříkám a v klidu si ji prožiji. No ale za chviličku začíná druhá a není to moc příjemné a musím dýchat. Po té druhé jsem musela na záchod, kde přišla třetí a tedy, to už jsem se maličko kroutila. Nic hrozného ale rozhodně mi to nepřišlo tak slabé, jak to bylo na začátku prvního porodu. Vycházím ze záchoda a říkám manželovi, abychom raději jeli domu (cca 10min cesty), že skočím do vany ať víme. Jedeme a s tchýní se domlouváme, že pojede za námi, jen se oblékne. Ještě že jela!

Přijíždíme domu a já cítím, že je problém. V autě jsem se celou cestu kroutila a kontrakce byly opravdu silné a cca po 3min. Když jsme zaparkovali, říkám, že tu cestu asi nezvládnu (měli jsme porodnici 45min cesty). Manžel navrhuje záchranku, jelikož sám prý byl vyděšený, jak silné to asi je (přirovnala bych to k bolestem z prvního porodu, když jsem šla už na sál). Se zavolání záchranky souhlasím a jdu domu na záchod jelikož mě to moc tlačilo na velkou. Malý sedí v autě a manžel volá rychlou i mamku. Volám na něj ať jde domu, že je problém a bojím se. Manžel naštěstí odchytne před domem známého zda by nepohlídal syna v autě. Přijíždí tchýně a za chvilku slyším houkání sanity. Nejde popsat, jaký strach jsem měla. Opravdu jsem si myslela, že snad porodím na záchodě. Dokonce manžel koukal, zda neleze hlavička :D později mi říkal, že i tchýně, která čekala ve dveřích až dorazí záchranka, měla strach a bylo ji do breku, když slyšela, jak na záchodě sténám a ona neví, zda vážně není problém.

Je úterní podvečer. Sedím na balkónu a pode mnou v tělocvičně právě začíná hodina cvičení předškoláků. Děti jsou rozřazeny do skupinek a já zjišťuji, že  naše Lucka nějakým záhadným způsobem přes prázdniny přišla na to, jak se skáče z odrazového můstku na švédskou bednu. 

Mezi dětmi byl chlapeček. Všimla jsem si ho hned, protože měl na sobě dívčí fialové legíny. Chudák, řekla jsem si. Při každém cviku, na každém nářadí pak vypadal jako by se chtěl zabít. Chudák máma, řekla jsem si. Od půlky jako by přestal vnímat. Dělal vše možné i nemožné, jen ne to, co měl právě dělat. Chudáci ve škole, ti si s ním užijí, spratek jeden, řekla jsem si potřetí. A už jsem si v hlavě sumírovala MORALIZUJÍCÍ článek o tom, kde končí nevychovaná roztomilost a začíná pouze ta nevychovanost,  a o matkách, které to nechají zajít příliš daleko.

Za pár dní jsem toho kluka potkala na hřišti, i s bráchou a mámou. Lucka si odložila na lavičku nejoblíbenějšího petšopáka a šla si po svých. Kluk se za chvíli přišoural k lavičce a začal si ježka prohlížet. Jestli chceš, půjč si to na chvíli, řekla jsem. Chlapec po mně loupl očima a beze slova odešel. Maminka přišla vzápětí. Neobtěžoval? Nechtěl to sebrat? On ježky miluje. Byla jste taky na cvičení s předškoláky, že? Snažíme se ho socializovat. Je autista. Dozvěděli jsme se to teprve před půl rokem. Já to ale tušila už dlouho. Má snahu se kamarádit, ale odmítnutí zpracovává tři dny. A nejhůř nese posměch. Za rok má jít do školy. Neumím si to představit. 

Omlouvám se vám, myslela jsem, že je váš syn jen nevychovaný spratek, řekla jsem v duchu. A zastyděla jsem se. Kolikrát jsou asi mámy autistů konfrontovány okolím s tím, že neumí vychovat dítě. Pohledy ostatních, že oni tedy výchovu zvládli lépe. Úsečným větám, že by dítě potřebovalo jen pár na prdel. 

Chlapeček si nakonec petšopáka půjčil. Měla jsem dobrý pocit, nejraději bych mu ho dala. Lucka přiběhla zkontrolovat, že jí bude ježek vrácen a než zase odběhla, podívala se na  kluka  a řekla posměšně: "Proč máš na sobě holčičí legíny? Fialová je přece holčičí barva, to nevíš?"

Omlouvám se, řekla jsem. Bylo mi trapně za Lucku i za sebe. Paní se mile usmála: "To nic. Když on tu fialovou vážně zbožňuje."