HLAVNÍ VÝHRA

Oblíknu si černé, lehce průsvitné silonky, džínové šaty a svetr. Nalíčím se a navlním si vlasy trojkulmou. Když už jsem ji sem přitáhla, tak ji aspoň využiju.

Když vycházím z pokoje, potkám Dana, jak vychází ze svého pokoje a má v ruce cestovní tašku.

„Dane?“ oslovím ho s překvapením v hlase. „Odcházíš?“ ptám se nakonec.

„Hm,“ řekne mi a chce projít kolem mě.

„Dane, pojď si prosím promluvit. Neodcházej takhle,“ řeknu, ač se mi to moc řešit nechce a raději bych se šla bavit.

NÁVRAT NA CHATU

V nemocnici mi udělali běžnou prohlídku a CT hlavy, kde nebylo nic průkazného. Chtěli si mě tam nechat na pozorování kvůli případnému otřesu mozku, ale odmítla jsem. Přišlo mi to zbytečné, měla jsem přeci helmu, ne? A tak mě poučili o tom, že pokud bych cítila náhlou ospalost, pokud bych zvracela nebo se mi točila hlava, tak ať vyhledám odbornou pomoc. A taky mi důrazně sdělili, ať nepiju alkohol, jelikož jsem nadýchala, a v této situaci to není nejlepší nápad.

A tak jsem poděkovala a nechala se rolbou odvézt zpátky na Hájenku. Rolbu zařídil Filip, protože tady prostě tyhle věci umí zařídit. Nechtěl mě vézt na skútru, a ještě když s námi jel Jirka, kterej si nenechal vymluvit, že nikam jezdit nemusí.

„Máte oba stejně tvrdý palice,“ poznamenal Filip, když se mě snažil přemluvit, ať v nemocnici zůstanu.

Když dorazíme na Hájenku, už je pozdější odpoledne a všichni už se stihli vrátit ze svých lyžovaček. Hned ke mně přiběhne Mája.

„Tak co, Luci, jsi v pořádku?“ ptá se mě, a tak jí začnu vysvětlovat, co se dělo, že jsem v pohodě a že Filip to podle mě zbytečně hrotí.

SÁŇKAŘSKÁ DRÁHA

Tak se ukázalo, že cesta, po které jsme se s Jirkou špatně vydali, byla cesta k bobové dráze, takže jsme po ní šli znovu. K vyhlídce už jsme nešli. Začínali jsme mít všichni hlad a pociťovali jsme únavu. Taky se ukázalo, že Filip na té vyhlídce děsně spěchal, protože měl o nás strach. Mája tam prý půjde někdy znovu, aby si ji pořádně užila.
Dojdeme k dráze, kde si každý půjčíme vlastní sáňky a dostaneme helmy. První jede Mája, za ní natěšeně vyrazí Jirka.

„Teď ty,“ řekne mi Filip. „Nechci tě mít na svědomí. Kdybys to někde napálila do stromu, tak tě seberu.“ Nasednu na sáňky a rozjedu se. Dráha je upravená a po stranách je nahrnutý sníh, aby nás držel na trase. Zatáčky nejsou ostré, ale místy sáňky nabírají opravdu velkou rychlost. Je to skvělý adrenalin. Zjistím, že se místy fakt bojím, abych nevylítla, ale pak přijde rovinka, kde se uklidním. A vzápětí mi krev v žilách znovu stoupne. V jednom takovém úseku si všimnu Jirky, který jel přede mnou. Vyletěl z dráhy. Zabořím nohy do sněhu a snažím se co nejrychleji zabrzdit, ale přitom slyším, jak na mě Filip něco křičí.

A pak už jen cítím náraz.

Najednou vidím sebe. Sebe jako malou holku, co sbírá kobylky na louce a strká je do krabice. Vidím sebe, holku s dlouhými vlasy, které jí táta navlnil krepovačkou, jak jde do školy, sedí v lavici a je na sebe pyšná, že se umí podepsat. Holku, co se zamilovala do kluka Petra, kterýho pak opustila. Ženu, která se vdala za báječného muže Ondřeje, ale ten ji pak opustil. Vidím nás u moře na pláži. Vidím, jak Ondřej staví hrad z písku.

Ne. To není Ondřej.