Mezi třetím a čtvrtým rokem věku si dcera začala kousat nehty. Nejdřív jen občas, později každý den. Kousala, okusovala a žižlala tak vytrvale, že brzy neměla jediný nehet s bílým okrajem, zato deset prstíků, které měly dobře našlápnuto stát se nevzhlednými paličkami.
  Domluvy nepomáhaly, zákazy už vůbec ne.  Zalezla si do koutka a tiše se oddávala hlodání. Snažila jsem se přijít na to, co bylo spouštěčem pro její zlozvyk, abych mohla příčinu odstranit. Žádný stresující moment, zážitek, zkušenost ani nic jiného negativního jsem neobjevila. Zato jsem objevila tip na speciální lak na nehty pro děti se zálibou v jejich okusování. Lak obsahuje velice hořkou složku, jež má děti od okusování spolehlivě odradit. Plna naděje jsem jej pořídila, dcerce nehty natřela, ale ouha – ačkoli se dcerka tvářila kysele a později zhnuseně, přece vytrvala. Vydržela odpornou pachuť a za chvilku byl další nehet fuč. Ač zklamaná, nevzdala jsem se. Nějak to přece jít musí i u nás. Zkusila jsem na to jít naprosto jinak. Ani zákazy, ani domluvy, ani pepř, ani speciální lak, nic takového.
   Navrhla jsem, že za každý den, kdy nebude nehty okusovat, udělám do kalendáře červený puntík. Až nasbírá deset puntíků, smí si vybrat malou hračku. Dcerka, zamilovaná do LPS zvířátek, nadšeně souhlasila. Když se občas „zapomněla“ a strčila prst do pusy, stačilo připomenout, že přece chce koupit hračku coby odměnu za nekousání, a v tu ránu byl prstík z pusinky venku. Deset puntíků nasbírala velmi brzy a svou odměnu dostala. Za deset dní jí nehty povyrostly tak, že i jí samotné připomínaly nehty moje. Nemívám nehty dlouhé, tak 1-2 mm, ale dceři to stačilo k tomu, aby si připadala jako „velká“. Poprosila mě, jestli bych jí nemohla nehty „namazat barvičkou“, jak to viděla u větších holčiček venku. Ačkoli si sama nehty barevně nelakuji, vyhověla jsem jí s tím, že za každý týden, kdy nebude mít nehty okousané, můžeme nalakovat jeden nehet. Došlo jen na malíčky.
   Dceru za pár týdnů opustila touha mít nehty barevné, už si ani nevzpomněla. A na kousání naštěstí také ne.

Zdroj: Slune-cz.cz

Je složitější používat látkové pleny než jednorázovky? Potřebují maminky více věcí? Liší se v tomto případě typy látkových plenek mezi sebou? Tentokrát jsme hledali odpovědi na tyto otázky.

Jednorázovou plenku upevníte pomocí lepících proužků a použitou vyhodíte. Vypadá to, že kromě balíku plenek a odpadkového koše není nic potřeba. Je to takto jednoduché i s látkovými plenkami? „S látkovkami to není o moc složitější. Navíc citlivou dětskou pokožku nevystavujete chemikáliím, které se používají při výrobě jednorázových plenek, nezatěžujete ani svůj rozpočet nákupem nových a nových balíků, ani životní prostředí,“ srovnává Kateřina Borunská, která se látkovým plenkám věnuje profesně už deset let a přebalovala s nimi i své syny. Dále vypočítává: „Potřebujete místo, kde budete skladovat použité plenky, prací prášek a dost šňůr na sušáku. Některé maminky používají ještě separační pleny a pak přebalovací podložku.“

Použité látkové plenky se nejlépe skladují v uzavíratelné nádobě, jakou je kbelík s víkem. K většímu balení Pop-in NEW GEN patří také speciální pytel na použité plenky. Pojme dvě, maximálně tři pleny. Je tedy vhodný spíš na cesty a výlety, než že by sloužil k dennímu skladování.

Na praní plenek stačí prací prášek na dětské oblečení. Sušit plenky můžete kdekoli jako normální prádlo. Sušení v sušičce se nedoporučuje, ale jak nám sdělila jedna z maminek v díle o praní, jednou za čas se nic nestane.

Separační plenky se vyplatí hlavně v období, kdy nemá dítě pevnou stolici, tedy v době, kdy kojíte, nebo když má vaše malé nějaký problém. Nejsou nijak finančně náročné, což je jejich velká výhoda. Používají se jednoduše. Prostě ji vložíte do látkové plenky.

Pokud používáte čtvercové plenky, budete potřebovat ještě snappi sponu na sepnutí plenky a svrchní kalhotky, aby plena neprotekla. Ty jsou pak užitečné i u zavazovacích a kalhotkových plenek. U plen vše v jednom je nepotřebujete.
Většina maminek, ať už upřednostňují látkové nebo jednorázové pleny, používá také přebalovací podložku. Někomu vyhovuje tvrdší, jiným měkčí. Hodně maminek používá i vlhčené ubrousky.

Na fórum Modrý Koník jsem se přidala v době, kdy na mě můj první počůraný těhotenský test v životě zařval velké „ano“.

První těhotenství jsem si užila a vychutnala. Na všechno jsem bez dětí měla tolik moc času. Když mi poslední týden v práci kamsi zmizely kotníky, hodila jsem nohy na stůl a odmítla je hledat. Nikdo nevolal pětkrát do vteřiny „Mami, ona mi to bere!“, nikdo mi nekreslil lentilkou po monitoru a na záchodě jsem byla úplně  s-a-m-a. Taky jsem byla dost ujetá na omítky, vyhledávala jsem shnilé mokré zdi a vdechovala ten odér. Doma jsem pak slastně drtila kapsli vápníku mezi zuby a nikdo mi z ní neujídal.

První porod byl brnkačka. Díky zázraku epi-no (o kterém, bych bez Koníka neměla ani pojem) jsem uměla vytlačit cosi o velikosti dobře rostlého grepu otvorem s průměrem pětikoruny už dávno před dnem D. Psychicky mě to neskutečně nakoplo, nějak jsem věděla, do čeho jdu. Navíc celé představení trvalo od prvního náznaku kontrakce až po finální (a jediné) zatlačení jen čtyři hodiny.
A najednou jsem byla máma, máma nejchlupatějšího chlapečka z celého oddělení.

Následoval emoční guláš.
Hrdost. Únava z nevyspání. Euforie. Depka, že už nic nebude jako dřív. Radost, že už nic nebude jako dřív.

V den oslavy synových prvních narozenin jsem zjistila, že se dílo podařilo a na cestě je další ratolest.

Druhé těhotenství mě víceméně minulo, s Dádou v závěsu nebyl čas lámat si hlavu kdo je kdo.
Když nad tím tak uvažuju, já jsem možná ani těhotná nebyla, prostě jsem si jen po devíti měsících odskočila do porodnice.

Druhý porod byl víc než brnkačka, vlastně to jen trošku štíplo.
Tentokrát to trvalo pouhé dvě hodiny, ani jsem si nestihla rozmáznout řasenku. 
A já se stala mámou podruhé, mámou nejvlasatější holčičky z oddělení.

Ten hukot, co nastal po návratu domů se ani nedá popsat slovy. To se musí zažít.
Přestala jsem na pár měsíců žít svůj život a jen jsem asistovala životům těch dvou.
Byl to nekonečný příběh, kolotoč, co neměl konce ani začátku.

V dnešní moderní době není výjimkou, když se rodiče vydají někam autem už s novorozenětem. Však už z porodnice jedeme většinou v autě. Základem je mít kvalitní autosedačku odpovídající věku a váhové kategorii našeho dítěte a také mít tuto autosedačku správně v automobilu ukotvenou.

 Jakmile máme zajištěn způsob cestování tak, aby vyhovoval už miminku, je potřeba pak už jen nějak tu cestu společně zvládnout. Základem je vždycky střídání činností. U malých miminek to vypadá zpravidla tak, že dítě nějakou tu dobu v autě prospí, pak zastavíme, miminko nakojíme nebo podáme umělou mléčnou výživu, při tom dítko samozřejmě vyndáme z autosedačky, dopřejeme mu, aby se protáhlo. Nejdéle po 2 hodinách jízdy je potřeba takovou přestávku udělat, protože dítě by nemělo v té autosedačce trávit právě více jak 2 hodiny času. Pokud je potřeba, děťátko přebalíme a zase uložíme do autosedačky. Při cestě mu můžeme podat nějakou tu hračku, případně hračku připevnit přímo na autosedačku.

 U starších dětí a batolat se pak střídání činností uplatňuje také, kolikrát v ještě častější formě. Nejpozději po 2 hodinách zastavujeme auto a děláme přestávku, dítko vyndáme z autosedačky, necháme ho proběhnout, protáhnout se. Pokud je třeba, přebalíme, podáme nějaké jídlo a pití. Pokud cestujeme delší dobu, dítě pravděpodobně celou tu dobu neprospí, je proto dobré ho bavit nějak i za jízdy, pokud se tedy nudí a nestačí mu sledování ubíhající krajiny. Stačí mu k autosedačce pověsit nějaké oblíbené hračky, případně zakoupit přídavný stoleček na autosedačku a na stolek mu dát třeba hrací pianko a podobné interaktivní panely. U starších dětí můžeme na chvilku zapnout na přenosném DVD přehrávači jejich oblíbenou pohádku či epizodu z dětského animovaného seriálu. Když začne dítko hodně zlobit, můžeme mu podat nějakou tu dětskou rychlorozpustnou sušenku, dát mu napít apod. Dodržování pitného režimu na cestách je vůbec velice nutné.

 Děti většinou zvládají cestování dobře. Pokud však máme doma malé neposedy, vybavíme se větším množstvím hraček, jídla, pití, plen, vlhčených ubrousků, a v neposlední řadě promyslíme, které činnosti by mohlo dítko za jízdy provozovat. Stačí promyslet tu cestu tak, že občas někde zastavíme, uděláme přestávku, za jízdy chvilku pustíme DVD přehrávač, pak dítěti nabídneme jeho oblíbenou hračku, pak zas třeba hračku, se kterou si již dlouho nehrálo, nebo kterou má úplně novou, po chvíli zas můžeme zapnout rádio, případně pustit nějaké CD s dětskými písničkami a říkankami. Časem se pak bude umět dítko zabavit samo. Důležité je, aby dítě jakéhokoli věku nevnímalo cestování jako nutné zlo, ale naopak jako dobrou zábavu.

 Zdroj: Slune-cz.cz