Rikala jsem si,ze bych take měla sepsat svuj druhý porod,abych nezapomnela😉

Barunka,moje zazracna holčička, se nam podarila pocit az po dlouhych dvou letech.Uz jsem byla ve fázi,kdy jsem kazdou MS obrecela,neplanovane těhotenství kamaradky ve me vyvolalo asi dvouhodinovy plac,no hruza..fakt blazen,ale znate to,hlave neporucis..

Po dvou letech neúspěšných snah jsme vyrazili pro radu do CARu v Jihlavě,do Sanusu. Absolvovala jsem vyšetření, vše ok..manzel taky prosel vysetrenim a byl nalezel problém.Misto minimalne 15mil./1ml spermii mel 1,2mil./1ml..tak proto to neslo. Pan doktor prohlasil,ze je zazrak,ze mam přirozeně Kubika a zacali jsme kolotoč,ktery smeroval k IVF. Jina alternativa je u me pry nepravděpodobná.

Za par mesicu byl manzel opět na vysetreni a vysledky jeste horsi..Smirila jsem se s IVF a vypustila to vicemene z hlavy..

A mesic,co jsem mela zacit brat prasky ke stimulaci na prvni IVF pokus(a dostala jsem lepší práci 😂) jsem na testu objevila sve vysněné // 😍.

Smisene pocity vystřídala euforie z prvního ultrazvuku a potvrzení tlukouciho srdce ❤️ vsechna vysetreni napric těhotenstvím v poradku a v 16tt předpovězena holcicka 👩‍👧‍👦 pak az do konce mela nohy cudne u sebe,takze jsem az do porodu trnula,jestli ta ruzova skrin nebude omyl🤣🤣

“Potřebovala bych poradit, syn (3,5 roku) mi v poslední době stávkuje ve školce u jídla. I tak je to s ním komplikované, protože nejí maso ani salámy, ale poslední dobou nechce jíst ve školce vůbec nic, je schopný být celé dopoledne ve školce hladový. Už jsme i zkoušeli, že jsem chodila na obědy do školky a jedla s ním a nic. Zkoušela jsem ho motivovat, naslibovala jsem hory doly a nic nezabírá. Máte, prosím, nějaké zkušenosti?”

Přesně těmito slovy zoufalé maminky začíná jedna z mnoha diskuzí na Modrém koníku na téma stravování ve školce. Zatímco některé maminky vlastně neví, jaké to je mít nejedlíka, jiné to znají až moc dobře a věřte, že se jedná o problém, který potrápí nejen celou rodinu, ale  mnohdy i paní učitelky ve školce.

Hned na úvod je potřeba podotknout, že rozhodně neexistuje žádný univerzální návod, po jehož aplikaci sní vaše dítě ve školce úplně všechno. Bohužel, nečekejte ho proto ani od tohoto článku. V článku, který právě čtete, však můžete na tento problém nahlédnout nejen očima jiných maminek, ale třeba také očima odborníků, kteří rozhodně ví, o čem je řeč. Kromě toho zde najdete i praktické tipy, jak se můžete pokusit situaci řešit. To opravdové řešení už ale bude opět ležet na vašich bedrech. Každé dítě je totiž jiné a to své dítě znáte nejlépe právě vy sami, takže s pomocí našich rad pak hledejte řešení ušité na míru právě vám a vaší situaci.

Kde je zakopaný pes aneb proč dítě nechce jíst?

Naprosto klíčovým pro řešení celé situace je zjištění toho, PROČ vaše dítě nechce ve školce jíst. Příčin může být mnoho a každá příčina si vyžaduje jiné řešení. Prvotním krokem by mělo být to, že si s dcerou nebo synem pohovoříte - zkuste se zeptat, proč nechce jíst. Dítě to mnohdy neumí samo vysvětlit, takže můžete zkusit dávat i návodné otázky - měl/a jsi chuť na něco jiného?, neměl/a jsi hlad, nelíbilo se ti sedět u stolu s Aničkou,... Možností je opravdu mnoho, některé příčiny nejedení je velmi lehké vyřešit, jiné budou zase velmi složité. A na některé možná ani nepřijdete a jak rychle se problémy objevily, tak rychle zase zmizí.

Kromě rozhovoru s dítětem nezapomeňte celou situaci probrat také s paní učitelkou -  z jejich pedagogických zkušeností a také díky možnosti porovnání s vrstevníky by mohla mít její rada opravdu cenu zlata. Pokud vaše dítě nechce jíst nic a nikdy, pravděpodobně to bude stejně ona, kdo s vámi toto téma začne řešit jako první. Nechte si sdělit názor na celou situaci a zkuste si nechat poradit.

Po narození dětí jsou maminky nejšťastnější, s miminkem tráví veškerý svůj čas a vše mají plně pod kontrolou. To se však dříve nebo později změní a maminky už jednoduše nemohou kontrolovat vše, co jejich děti celý den dělají a už vůbec ne, co jedí. Pro zdravý vývoj těch nejmladších je ale příjem některých látek z potravy absolutně nezbytný. A právě zde přicházejí na pomoc Marťánci. Ti se už téměř čtvrt století starají o zdraví českých dětí, nyní s ještě pečlivějším a specifičtějším přístupem. Noví Marťánci FUTURA se zaměří přesně na to, co děti v konkrétním věku potřebují. 

Ráno připravíte snídani, které se dítě sotva dotkne, s sebou mu dáte peníze na svačinu, za které si v lepším případě koupí párek v rohlíku, v tom horším si bude peníze měsíc šetřit, aby si koupilo hračku, která zrovna frčí. V jídelně mu pak dají zdravý oběd, který nejspíš celý hodí do koše. Při vyzvednutí ze školky, školy nebo tréninku řekne, že má hrozný hlad a zdlábne vše, co se před ním objeví, protože vlastně celý den nejedl. Zní vám to povědomě? Nebojte, nejste v tom sama. To ale neznamená, že se nemusíte postarat o doplnění živin, bez kterých se organismus dítěte neobejde.

Dohlédněte na to, co vaše děti přijímají:

• 36 % batolat má nedostatečný příjem vápníku
• 33 % batolat má nedostatečný příjem železa
• 62 % batolat má nedostatečný příjem vitaminu D

Zdroj: mayoclinic.org a standfordchildrens.org

Vitaminy, vápník, železo nebo omega-3, to jsou jen některé z látek, které děti potřebují k tomu, aby rozvíjely své kognitivní funkce, rostly a nenastydly hned, jak na ně spolužák kýchne. „Mezi nejčastější prohřešky výživy dětí nepatří jen nadměrný nebo nedostatečný příjem energie, ale problémem je často nevyváženost příjmu některých živin z potravy a špatné časové rozložení jejich konzumace během dne. A to je důvod, proč jsem přivítal možnost podílet se radou na vývoji novinky Marťánci FUTURA,“ vysvětluje MUDr. Jan Boženský.

Aktualizace: recenze na různé stylové tiskárny Canon si můžete přečíst v našem fóru. Naše holky některé modely otestovaly a byly nadšené. máte některou doma i vy?

---

Tak holky a je to tady! Máme tu pro vás fakt velké testování se značkou Canon, která se rozhodla, že to na Koníku roztočí naplno a navíc stylově.

Vítejte u nových Zkušeností se značkou, které potěší deset domácností. Bez zbytečných řečí přejdeme rovnou na představení produktů Canon, které půjdou na dračku.

Co testujeme

Canon PIXMA TS6150 v černé barvě a Canon PIXMA TS6151 v bílé barvě 

Září je fuč, začíná nám říjen a školní rok je v plném proudu... Již jsme se oklepali z těch krásných, bezstarostných, ale i náročných prázdninových dní, již jsme si připomenuli všechno to, co jsme přes ty prázdniny zapomněli... A znovu se dostali do toho správného pracovního tempa 🙂

Občas od někoho slýchám, nebo čtu, že tu školu moc žeru... Že na ty děti moc tlačím, že to všechno příliš řeším, že to prostě beru až moc vážně... A já, když se nad tím zamyslím, říkám si: "Proč vlastně ne?" Tohle je naše domškola, náš život, náš způsob učení a naše organizace roku... Někomu vyhovuje učit se po celý rok (i v létě), někomu vyhovuje dělat si volno jak a kdy se mu zachce, učit se večer, o víkendech... Naprosto respektuji každého způsob, jakým to dělá... My se učíme dopoledne, protože odpoledne míváme kroužky. A také proto, že nám to po ránu lépe myslí 🙂 Samozřejmě ne příliš brzy po ránu. Až tak kolem té deváté, poté, co se v klidu nasnídáme, převlečeme, děti si chvíli pohrají a já si venku provětrám hlavu při ranním poklízení zvířat 🙂 Učíme se v sychravé podzimní a mrazivé zimní dny, kdy je člověk nejraději zalezlý doma, abychom si potom, s příchodem teplých dní, mohli užívat sluníčka, být venku, jezdit na výlety, pracovat na zahrádce... A nemuset i v tyto dny sedět nad učebnicemi 🙂 To neznamená zahálku. I během výletů či práce na zahradě se přece učíme 😉 Pouze už ne v tom klasickém "školním" režimu, ale spíš tak nějak přirozeně, samovolně, tak jak je všem normálním zvídavým dětem vlastní. Učebnice již máme tou dobou dokončené, takže zbývá jen občasné procvičování již probraného učiva, které zabere třeba hodinku obden... A zbývající čas jsme nejraději někde venku 😉

Momentálně jsme tedy v režimu "vysedávání nad učebnicemi". Nejhůře to snáší náš prvňáček, pro kterého je tohle všechno nové, a navíc ani nezažil klasickou školu, takže si toho luxusu v podobě domácího vzdělávání evidetně příliš neváží. Odbíhá, protestuje, mrčí, bručí, nadává, kroutí se jak žížala a vymýšlí blbosti 🙂 Každý den se vyloženě zapotím, ve snaze nějakým způsobem ho zaujmout, přemluvit ke spolupráci, a pokud možno se vyhnout vyhrožování, že když nebude spolupracovat, půjde do školy 😀 To starší děti - třeťák a čtvrťák - jsou úplně někde jinde. Učí se rádi, dobrovolně, zodpovědně... A pomalu se dostáváme k té mnou vysněné samostatnosti, kdy si každý dokáže sám přečíst zadání a sám si s úkolem poradit, i když nejsem zrovna po ruce, protože právě skáču kolem jiného dítěte...

Rozvrh hodin nám zůstal téměř stejný z loňska, neboť takhle nám vyhovuje nejlépe. Střídáme týden češtiny a týden matematiky, od pondělí do čtvrtka máme vždy "dvouhodinovku" češtiny nebo matiky (kromě prvňáčka, ten má "čtení", "psaní" i "počítání" každý den - pochopitelně, musí častěji opakovat a procvičovat 🙂 Ale ten to má celkově trošku jinak, nepracuje celé ty dvě hodiny v kuse, pouze po troškách, tak jak je schopen vydržet se soustředit, ale také podle toho, kdy si já na něho udělám chvíli), pondělí až středa po hlavním předmětu následuje půl až třičtvrtě hodiny angličtiny, a ve čtvrtek místo angličtiny něco jako domácí tělocvik a hudebka. Jelikož kluci ale chodí do kroužků, které tělocvik i hudebku pokrývají (fotbal, klavír, plavání...), je to spíš jen taková sranda, odlehčení... Společně si zahrajeme a zazpíváme písničku, ukážeme nějaké noty, no a pak si třeba zatancujeme na hudbu - to už je zase "domácí tělocvik" 😀 Občas si kluci dají pár přeskoků přes švihadlo, udělají pár dřepů, kotrmelců... a máme "splněno"...

Pátek je projektový den. Probíráme učivo vlastivědy a přírodovědy formou projektů. Aktuálně pracujeme na několikatýdenním projektu, v rámci kterého si tvoříme vlastní velikou mapu České republiky, kam zakreslujeme města, pohoří, řeky... Další projekty jsou již naplánovány, vše jsem si připravovala již o prázdninách, takže už v průběhu roku nemusím nic vymýšlet. Vlastivědu/přírodovědu máme vlastně spojenou s výtvarnou výchovou, protože na dané téma vždycky něco tvoříme (a tím se to vlastně také učíme). Jedeme učivo nejstaršího syna, mladší školáci si odnesou jen tolik, co jsou schopní pobrat... Prvňáček momentálně spíš jen občas proběhne okolo, něco málo pochytí, sám od sebe se rozhodne na námi probírané téma něco namalovat nebo vytvořit... ale úplně všechno s námi v tomto věku zatím není schopen ani ochoten dělat, ovšem evidentně mu to tak stačí a úplně "bez vzdělání" i této oblasti rozhodně také není - pochytí víc, než kolikrát čekám...

Angličtinu děláme také společně. Každý je, i přes stejný přístup a postup, trošku jinde, protože, jak můžu sama pozorovat, nezáleží až tak úplně na mně, jakým super způsobem jsem schopná jim to "tlouct do hlavy" (neberte mě doslovně, nikomu samozřejmě nic netluču, angličtinu se učíme zábavným způsobem a děti si ani nevšimnou, že je jim něco vtoukáno do hlaviček), ale na tom, kdy je dítě k pochopení učiva zralé. Neustálé opakování (samozřejmě s postupným prohlubováním) již probraného je tedy pro nejstaršího syna způsob, jak si své znalosti upevnit, a pro mladšího je to vždy nová a nová příležitost, aby se dostavil ten očekávaný "aha efekt" - když ne dnes, tak třeba zítra... Prvňáček se anglicky učí zatím spíš v režimu unschoolingu - tak jako u vlastivědy/přírodovědy - občas proběhne okolo, občas se přidá (když děláme něco dostatečně atraktivního - např. koukáme nějaké video, hrajeme hru, učíme se říkanku...), občas něco pochytí. Již dnes ale, když se ho zeptám: "Do you like chocolate?" odpoví: "Yes, I do!" 😀 Odpoví jak se jmenuje, napočítá anglicky do deseti, zná anglicky barvy a pár zvířátek... Na začátek první třídy myslím že super 🙂

Když jsme se s manželem začali snažit o miminko, nedalo na sebe dlouho čekat. Po zhruba 2 měsicích snažení se to povedlo a můj test značil dvě čárky, nemohla jsem tomu uvěřit a udělala si test raději znovu a dalnice jak blázen tam byla ani ne po 10 sekundách. Hurá povedlo se nám to 🙂 a my budeme mít miminko. Během těhotenství vše probíhalo v pořádku, jezdila jsem na kole, v raných začátcích jsem jezdila na zimních bruslích ale to asi jen první měsíc, chodila jsem na tůry a bylo mi moc fajn. Vzhledemk  tomu že jse mhodně jedla spíše slané a kyselé tak si říkám, bude to určtiě kluk, ten kterého jsem vždycky chtěla. Jak běžel čas, tak jsem se pořád utvrzovala, že čekám chlapečka, vše tomu nasvědčovalo-velikost a tvar břicha, chutě, a další znaky toho že by to mohl být klučina. Všichni mi říkali, nebooj poznáš . že rodíš a já jim nevěřila, že fakt nepoznám. Až na pálení žáhy a občas tlačení a spíše čassté močení jsem neměla žádné jiné bolesti a potíže. Poté když pan doktro řekl už se to blíží, jste otevřená na 1 cm a hlavička je už hoodně dole a tlačí se tam, tak jsem byla ráda a nemohla se dočkat až se to malé narodí a budu ho mít v náručí. Ale od tohodle verdiktu jsem čekala bezmála další 3 týdny kdy se nic nedělo. Dne 25.10.2016 jsem byla na své první kontrole v  nemocnici, kde říkali, že porod muže být kdykoliv a že je miminko živější, n aozvách se hýbalo jak blázen. Dne 26.10.2016 mě začalo bolet v křížích a moc jsem tomu nevěnovala pozornost, říkám si že už mimi nemá moc místa a někdy ty bolesti museli přijít, vubec jse msi nemyslela, že moje snad teprve druhé křížové bolesti v těhotenství rozpoutají postupný příchod miminka na svět. Ješte ten večer mě manžel raději odvezl do porodnice, měla jsem strach a ikdyž to nevypadalo že budu rodit, tka jsem pro jistotu jela. V nemocnici mi řekli to samé jako na každých prohlídkách, že zatí mse nic neděje, otevřeno na 1 cm a přes moji nelibost si mě tam nechali. bylo mi tam smutno, ale říkala jsem si buď se mi po injekci porod konečně rozjede, nebo pojedu domů a bude to můj první planý poplach..

Ráno po probuzení, kdy jsem skoro v noci nespala mě vzali na ozvy srdička a pak se na mě podívali a řekli, že jsem otevřená na 2cm ale že to vypadá že se nic nechystá, jeslti chci jít už domů nebo tam ještě do odpoledne počkám jestli se to nerozjede. Říkala jsem si, tak co stejnak doma nikdo není a manžel mě přijde navštívit tak rovnou pojedu s ním domů. Další ozvy mi dělali okolo 12 s tím že jsme možná otevřená tak na 2,5 cm a že se uvidí v 16 kdy mi udělají ozvy a kdyby se nic nezměnilo tak mě pošlou domů. Při polsedních ozvách v 16:00 začal monitor ukazovat vysoké hodnoty a muj pokoj neustálé pípal, přišel doktor a řekl, že má miminko vysoké ozvy a musí ihned ven, ale snažili se porod vyvolat normálně. Nechali mi dokapat antibiotika - 30 minut a pak min echali dokapat oxytocin-dalších 30 minut, oxytocin mi dokapal tak okolo 17:30-18, píchly plodovou vodu přičemž zjistila že byla zkalená a proto asi ty vysoké ozvy, rozjížěl porod. Ikdyž to byl můj první porod tak jsem ze začatku nepociťovala nějak šílené bolesti, ty se dostavili až 30 minut před samotným porodem miminka, které se narodilo 20:26 hodin. Museli mě teda nastřihnout aby šlo miminko lehčeji ven a aby se nemuselo tak moc namáhat, jelikož mělo vysoké ozvy, ale mě to nevadilo, to jak ze mě malá vylezla bylo to nejhezčí v mém životě, ten pocit kdy byla venku hlavička a já na poslední zatlačení vytlačila ramínka bylo užasné, samotný porod při tlačení mě nebolel, spíše bylo úlevou, když sjem mohla při kontrakcích zatlačit ;). Nejhorší hnedka po odrození bylo cca 10 sekund kdy jsme neslyšela malou plakat, ale nakonec se šikulka rozplakala a dali mi ji na bříško 🙂. Sice jsme doufala, že budeme mít klučinu a po položení na mé bříško se slovy maminko máte holčičku jsem vyhrkla na manžela, tak ještě jedno ať je to kluk, ty oči porodní asistentky byly nezapomenutelné :D . Malá se krásně hnedka po porodu přisála a pak se čekalo 40 minut než se jim podařilo vytáhnout placentu, nakonec vše bez dalších zásahů a placenta vylezla sama, pak mě pan doktor zašil a ja jsem si mohla uživat ještě chvilku klidu s malou a mnželem než mě převezli na pokoj a malou si na pár hodin vzali k sobě, abych se v klidu vyspala a odpočinula jsem si.