Začalo to tak....Bylo mi čtrnáct a našla jsem si svého přítele (Tatínek Naomi), ale bohužel (pro všechny kolem mě i mou rodinu) byl rom, tak to vše začalo... Prvních pár měsíců mi nic nepřišlo, chodila jsem sním veřejně, to vše trvalo rok... Jeden dne se to dozvěděla má mamka...ZAČALO 2 ROČNÍ PEKLO... Byla jsem hlídáná na každém kroku, poté i zavíraná doma... Jednou jsem chodila akorát do školy a po škole mě čekal taťka před šklou a šla jsem domů to trvalo asi 2 měsíce... Problečela jsem celé dny i noci... Byla jsem úplně vysílená...Nebavil mě život...Celá rodina proti mě...Každý mě nenáviděl, ale mě to bylo jedno milovala jsem ho tak silně, že vše co se dělo kolem mě mi bylo jedno...(Dokážete si představit, že někoho milujete, tak silně a nemůžete ho políbit, nebo být jen vedle něho??...)Byla jsem zavřená doma celé prázdniny (2 měsíce)... Jeden den už jsem to nemohla vydržet, napsala jsem doma dopis a utekla poprvé... Pak jsem přišla domů bylo kolem 8 večera, ale doma nic nebylo vše běželo jak má... Řekla jsem si dobrý, asi to tak bude pořád... Potom jsem utíkala na noc, celé dny...Bylo po mě i vyhlášeno celostátní pátrání...Mě bylo vše jedno, byla jsem zamilovaná, jako nikdy v životě... Pokaždé co jsem se pak vracela domů, sedla jsem si do kuchyně a dostávala jsem pásek...Já jen seděla a viděla se vedle svého miláčka...Neřešila jsem nic...Jednou mě napadla věc, která by mě vysvobodila ... MIMINKO... Přítel s tím nesouhlasil, že nemáme zázemí a nic, ale já trvala na svém...Nešlo to...Jednoho dne mamka potkala sousedku a tá jí řekla, už přestaňte vy tu holku zničíte (měla jsem 42kg)... Mamka jsi to vzala do hlavy a pozvala ho k nám zabarák...Jednou, dvakrát, třikrát...Pak ho pozvala domů, aniž by o tom taťka veděl...Poté přisel taťka a uviděl ho sedět v kuchyni...Horor...Za nějakou dobu to ustálo, uvědomyli si, že dnešní doba je vážně hrozná...Každé třetí ditě bere drogy fláká se po diskotékách atd... Ale já ne... Snažili jse ho poznat...Došlo to k tomu, že ho přijal otec a mamka ostatní stále ne...Po ročním snažení o miminko jsem v 17 otěhotněla, byla jsem miminkem posedlá... Den kdy jsem si udělala test, jsem myslela, že se štěstím rozpustím...Další horor začal oznámit to rodičům... Trvali na potratu, ale mě to bylo někde :o) měla jsem to, co jsem chtěla...uplynul měsíc dva a rodiče se s tím začali smiřovat...Rostlo my bříško a já byla štěstím bez sebe i přítel... Nastal ten den D 31.12.2010...Ráno 2:30 hod... A začalo to... V 5:00 jsem jela do porodnice... 7:28  VYSNĚNÁ DCERA NAOMI BYLA NA SVĚTĚ... Tatínek Naomi brečel štěstím...14:00 Stojím u okna v porodnici a brečím u ona a čekám, až za mnou přijedou... Otevřely se dveře a já uviděla Mamku Taťka Babičku jednu i druhou Přítele... Rozbrečela jsem se jak malé dítě... Všichni mě objali a těšili se na maličkou...Maličkou dovezli a každý se rozplíval... A já citěla, jak vše je v pořádku, že mám klid a vysněné miminko... Moje maličká krásná dcera mi změnila život od základu a pomohla mi ulehčit život... Byla jsem posedlá mít miminko a neměla jsem ani dodělanou školu... Vše jsem zvládla malá má 6 měsíců a školu má dodělanou.. Moji princezně nic nechybí...A ani tatínkovy.... Mám vlastně dvě miminka :o) a ráda se o ně starám, jsem šťastná, když jsou šťastní oni...Dělám si dálkově maturitu a mála mi roste před očima... Jsem šťastná mám tu nejmilovanější a nejkrásnější dcerku na světě... Ten maličký nevinný človíček mi dodal do života sílu...Jsem ráda, že jsem to vše špatné přežila...Mám krásnou rodinu...Je jedno jestli je člověk černý nebo bílí nebo zelený :o)...Každý člověk se má posuzovat individuálně...Lidé jsou zlí bez rozdílů barvy...

Dokud to mám ještě v paměti, chtěla bych popsat užasný porod s Amálkou. Při minulém porodu jsem tvrdila: nikdy více!, i když jsem také tvrdila, že porod syna byl jiný, víc jsem ho prožívala. Amálka potřebovala díky své velikosti mnohem méně času k příchodu na svět, byla to rychlovka a já Jí tímto děkuji 😀.

Termín porodu jsme měli 21.6. 2011. Doktorka si však dělala již od 30.tt starosti s jejím váhovým odhadem, rozměry a nakonec mne týden před porodem poslala do nemocnice na vyšetření. Doktoři neviděli důvod, proč by měly malou nutit dříve vykouknout na svět, ale pro jistotu mne poslali na zátěžový oxytocinový test, aby zjistili, jestli by malá normální porod zvládla...

Test byl v pátek dopoledne a dopadl dobře. Nicméně se mohlo stát,že by mohl začít porodt, ale mé tělo na to připravené nebylo a kromě nepříjemných nepravidelných kontrakcí se celý den nic dál nedělo... Čekali ještě do půlnoci a pak mi píchli něco na spaní a proti bolestem a já se vyspala krásně dorůžova 😀. Druhý den jsem se nechala pustit domů s tím, že se semnou loučili způsobem: však se zase brzy uvidíme!

Ja tomu docela věřila, byla jsem jak na jehlách, ale poslíčky po pár dnech ustaly. Znovu se ozvaly přesně za týden. To k nám dorazila návštěva, doma bylo opravdu živo: tříletá dvojčata, osmiletá holčina, naše čtyřletá a 20ti měsční Filípek, který nějak neunesl, že maminka lítá kolem návštěvy, vaří, uklízí...Bylo to hodně náročné. Ale kamarádi se právě vrátili po roce z Gruzie a tak jsme je chtěli vidět... Byla sobota, odpoledne a taťkove si sli na fotbal a my s pěti dětmi sami...Když jsme konečně večer nasytily tu dravou zvěř a podařilo se uložit ke spaní alespoň našeho Filípka, sedla jsem si k PC, že ukáži známé pár fotek, když najednou pode mnou loužička... Jejich děti se právě cachtaly ve vaně, tak jsem v zmatku utíkala do ložnice, abych zjistila, co to je. Pak následoval doslova vodopad 😀. Tak mi došlo, že to jsem se asi nepočurala, že mi asi praskla plodovka. Bylo asi 20: 30. Oznámila jsem to všem, že teda musím jet, v rozrušení zbalila pár věcí, co jsem neměla v tašce, zavolali jsme sanitku a do pár minut jsem už jela. Neměla jsem zatím žádné kontrakce, jen možná slaboučké...

Po příjezdu do nemocnice (ve 22 hod) mi natočili monitor a vyšetřili mne. Byla jsem stále otevřená jen na jeden prst a čípek měl 1cm, tak jsem zaúpěla, že to zase bude dlouhý porod a zklamaně jsem jen čekala, co bude dál.  Do půlnoci se nic moc nedělo, kontrakce sice trochu zesílily, ale s čípkem to nic nedělalo, tak mi v půl jedné dali zase tu uspávací injekci, abych nabrala sil na zítřejší porod...Spala jsem jak dudek, na porodním sále, prý se v noci narodily ještě tři děti, ale já o ničem nevěděla 😀.

Ráno byl budíček po šesté, hned mě dali zase na monitor a já kontrakce max 80... Jenže byly časté a i trochu nepravidelné. Poslali mne proto chodit do schodů, ale ani to nepomohlo... Čípek ne a ne zmizet. Bylo mi děsně, porodní asistentky pořád za mnou chodily a ptaly se, jak mi je, nebo jen koukat na monitor, jak se to vyvijí...Udělali mi také akupunkturu, ale nic moc to nepomohlo. No a v deset hodin se rozhodly, že mi dají oxytocín, aby se to hnulo, že je tu jinak nebezpečí infekce...

21. listopadu - 23. prosince

Zamýšleli jste se někdy nad tím, co musel umět střelec v dávnověku? Zkoušeli jste někdy vzít do ruky luk a šíp? Jestliže ano, pak asi víte, že k pevnému uchopení luku a na pnutí tětivy je třeba značné síly, zpevnění celého těla i ruky a rovněž hbitosti. Aby byl lukostřelec schopen zamířit šíp, musí umět soustředit svou pozornost na cíl a ztotožnit se s ním. Pak zpružní ruku a celé tělo, čímž jim dá určitou lehkost a hravost, která uvolňuje ruku mistra a zbavuje ji křečovitosti učně. Teprve tato úžasná souhra mu umožní zasáhnout cíl. Kolik je mezi námi v současné době takových, kteří ovládají střelbu lukem? Asi ne mnoho. Avšak v lidech narozených ve znamení Střelce jsou všechny tyto vlastnosti v nějaké míře zabudovány.

Něco z nich jistě má i váš malý Střelec, který je zatím zcela odkázán do vaší péče. Možná jste se zaradovali z tohoto zjištění, možná, že už jste to dávno poznali z jeho jasného a cílevědomého pohledu. Jako by někde za očima či hluboko v sobě měl napjatou tětivu luku a vyčkával na správný okamžik, kdy má zacílit a vystřelit - aby navázal kontakt s vámi, s kýmkoliv, s veškery"m světem, s celým vesmírem, který touží poznat, a toto poznání je jeho cílem. Všemu je otevřený, neboť jeho mysl je mnohostranná, lačná vědění. Obvykle nemíří na ledajaké cíle; je-li dobře vybaven, vybírá si ty nejvyšší. 

Může mířit až do nebes, kam stoupá jeho ohňový živel, k němuž znamení Střelce náleží. Jeho žhnoucí energie mu dává schopnost planout, zapálit se pro věc, zapalovat a podněcovat druhé, a také schopnost tvůrčím způsobem přetvářet věci, myšlenky, lidi i sebe. Prastarým symbolem Střelce je kentaur, kterého vidíte na obrázku: půl zvíře - kůň, půl člověk. Vyjadřuje skutečnost, že každý člověk má v sobě část zvířecí a část lidskou. Ta zvířecí by měla dávat sílu a vnímavost lidské polovině - vyšším citům, vůli a rozumu, které mají naopak zvířecí polovinu usměrňovat, přetvářet a zúrodňovat. Jeho čtyři nohy stojící pevně na zemi, symbolizují Střelcův vnitřní živel - zemi. Ta usměrňuje a dává řád jeho jednání, citům, vůli i myšlení, poskytuje tedy schopnost uvážlivě je řídit a koncentrovat. Tak se stávají ostře účinnými a jasnými, jako laserový paprsek. Zvířecí vybavení mu však zůstává, především vnímavost a intuice. Není divu, že může být tak dobrým střelcem.

Jako většina zvířat i Střelec patří do stáda. Potřebuje se setkávat s ostatními lidskými zvířaty, aby se stal člověkem. Proto je tak družný. Ještě je miminkem uzavřeným v kočárku, a už přitahuje kolemjdoucí svým zářivým projevem. Jakmile se nad něj skloní, hned se s každým kamarádí, směje se na ně z radosti, že je vidí a může si s nimi povídat. Zpočátku pouze svým "gr" a "erú" či jinými zajímavými výrazy dětské řeči. Později si bude povídat o čemkoliv, aby byl s nimi. Hlavně jej budou zajímat různé jazyky, aby se domluvil i s cizinci a mohl poznávat celý svět, i jeho nejvyšší hodnoty, filosofii, vědu a náboženství.

Necháte-li jej o samotě, pak strašně naříká. Je stejný jako jiná mláďata, koťata či štěňata, která potřebují cítit dotek a teplo mámina těla, její laskající mazlivě něžné olizování i hravé a výchovné ťápnutí tlapkou či lehké stisknutí zuby. Malý Střelec, více než jakékoliv jiné dítě, potřebuje poznat, že je v bezpečí vaší ochrany, péče a lásky tím, že vnímá vaše projevy - váš pach, pohledy, zvuky, slova a jejich melodii, doteky, přitulení a pochování podobně, jako se malé štěně potřebuje pohodlně zatulit do starého svetru svého pána, nebo se uvelebit v jeho klíně. Takové štěně vám dá patřičně najevo svou spokojenost z jistoty a vašeho laskajícího vyzařování tím, že vás olízne, nebo si s vámi začne hrát s odkrytým bříškem, což udělá pouze tehdy, má-li pocit bezpečí. Nemá-li dostatek takového blízkého lidského kontaktu, zatulí se do měkkého polštářku nebo se přitiskne k plyšovému medvídkovi, jejichž teplo a měkkost mu vytvářejí náhradní pocit bezpečí, za chybějící laskavou mateřskou náruč. Tu má ovšem nejraději.