Jak se říká: "Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech." Dnes nechápu, jak jsem si mohla myslet, že smutné příběhy o potratech, zamlklých těhotenstvích a podobně se nás vůbec netýkají. Snad jsem tu "jistotu" nabyla z toho, že když už mám za sebou jedno téměř bezproblémové těhu a krásnou a zdravou holčičku, nic podobného se mě netýká. Jak jen jsem mohla být tak naivní... Dnes už to jsou dva měsíce a pár dní, co jsme i my přišli o naše miminko v 10tt. Otázky typu: proč se to stalo?, proč takovým způsobem?, proč zrovna my?, mě nepřestávají pronásledovat. Touto cestou bych především chtěla poděkovat svému manželovy, který celou tu hrůzu prožíval se mnou. Nikdy, ani ve snu, by mě nenapadlo, jak úžasně se zachová a jak celou tu věc zvládne. Díky i naší Anežce, za to, že je. S ní bylo vše mnohem jednodušší. V neposlední řadě, díky, lékařskému personálu Motolské nemocnice, který se choval neuvěřitelně profesionálně a citlivě. A jak se to všechno přihodilo? Chtěli jsme s manželem dětičky hodně brzy po sobě, proto jsme se rozhodli, že po porodu naší dcerky Anežky nebudeme řešit žádnou antikoncepci a až to přijde, tak to přijde. Přišlo to hodně brzy... Hned po první MS, takže přesně půl roku po porodu jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Kdyby vše probíhalo tak jak má, narodilo by se nám druhé děťátko v dubnu 2011, to by naší Anežce byl rok a dva měsíce. Osud to však chtěl jinak... Mé druhé těhotenství probíhalo dost odlišně od prvního. V době, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem začala špinit. Všude píšou, že špinění v tomto období je naprosto normální, tak jsem nijak nepanikařila. Až když jsem za měsíc začala špinit znova a špinění začalo pomaličku přecházet v slaboulinké krvácení, trošku jsem znervózněla. Navíc jsem začala mít nepříjemný tlak v podbříšku. Rozhodla jsem se navštívit pohotovost, byla totiž sobota. Na pohotovosti mě dr prohlédl, řekl, že miminko je o.k., ale že je menší než podle MS. Předepsal mi Ascorutin, nařídil přísný klidový režim a jela o něco klidnější domů. V neděli byla situace stále stejná, slabě jsem krvácela a tlak v podbřišku byl nepšíjemný, ale ne bolestivý. Jen jsem velice špatně snášela to, že musím ležet a nemůžu mojí malou holčičku ani pochovat, ani si s ní hrát. To byl pro mě vyloženě trest. V pondělí jsem navštívila svou dr, která mi rovněž řekla, že miminko je o.k. a krásně mu bije srdíčko. Ale to, že je o dost menší než podle MS, prý spíš ukazuje na to, že není vše úplně v pořádku. Domů jsem šla se smíšenými pocity. Trápila mě hlavně ta nejistota. Večer, když jsem manželovi vařila večeři, jsem měla najednou takový pocit, že uvnitř mě cosi prasklo, ten tlak, který mě už víc jak týden trápil, zmizel jako mávnutím kouzelného proutku, a já věděla, že je konec. Bohužel jsem se nemýlila. Nebudu tady přesně popisovat, na co vše, se musel můj manžel dívat (ještě jednou, klobouk dolů...). Krvácela jsem opavdu příšerně, vůbec jsem netušila, jak zvládnu cestu do nemocnice. V nemocnici už jen dr konstatoval, že jsem potratila a musí mi udělat revizi. Na sál si mě ihned sám odvezl. Já byla kupodivu klidná a tak nějak smířená. Vlastně mi bylo úplně jedno, co se mnou udělají. Uspali mě a já se pořádně probrala až na pokoji, když už bylo po všem. Matně si pamatuji, že cestou ze sálu jsem mluvila s manželem. Paradox byl, že fyzicky jsem se cítila mnohem lépe, než za celý poslední týden. Psychicky jsem na tom byla o dost hůř. Bohužel už jsem měla svou jistotu, že bylo opravdu něco špatně. Byla jsem v nemocnici, bez miminka v bříšku, bez Anežky a bez manžela. Celou noc jsem se převalovala a přemýšlela, jak to bude dál. Naštěstí hned ráno mi sestřička řekla, že mě hned po vizitě půstí domů. To jsem hned ožila a nemohla se dočkat. Následovalo celkem pohodové šestinedělí, ve kterém přišla i MS. Na příčinu toho všeho lékaři samozřejmě nepřišli. Přesto, že jsem jim několikrát opakovala, že jsem bojovala s nějakým bacilem, nikoho to moc, vlastně vůbec, nezajímalo. Já osobně jsem přesvědčená, že to u nás byla souhra více faktorů: já, tak brzy po porodu, navíc stále kojící, manžel bere silné léky na svou nemoc a bacil, ten to asi vše dovršil. Navíc, podle všech dostupných metod určení pohlaví dítěte (dle věku matky atd.) jsme měli mít chlapečka. Věřím, že to opravdu byl chlapeček, protože kdyby to byla bývala holčička, určitě by to zvládla. My holky, jsme prostě mnohem odolnější... Dnes už jsem i po kontrole po šestinedělí u své dr a zdám se být O.K. Ani jsme nedostali žádné doporučení, jak dlouho počkat s dalším snažením, ale v tom máme naprosto jasno. S manželem jsme se totiž rozhodli, že nyní už nebudeme na druhé děťátko tolik pospíchat. Dáme si půl roku pauzu a pak se o ně pokusíme znova. Kdyby se nám podařil Vodnářek, Rybička nebo Beránek 2012 byli bychom neuvěřitelně šťastní. Čas je opravdu ten nejlepší lékař. Čas a naše Anežka😉)) Příště to určitě vyjde a my pořídíme naší úžasné dcerušce Anežce bratříčka nebo sestřičku. Věřím v lepší zítřky.