Jakmile je vysloveno slovo jedináček, často nám automaticky v mysli naskočí: sobec, rozmazlenec, případně chudáček.  Jsou na tom tedy děti, které vyrůstají se sourozenci, lépe? Ano i ne...

Nabízí se názor, že děti vyrůstající spolu s dalšími dětmi, budou přizpůsobivější, získají automaticky lepší komunikační a vyjednávací dovednosti, nebudou citově závislí na jednom nebo dvou lidech, a tudíž lépe vybaveny do života. Realita je ale taková, že existují jedináčci, kteří naprosto přirozeně navazují kontakty, jsou empatičtí a nemají potřebu držet se máminy sukně. A jsou děti z vícečetných rodin, které se celý život cítí být „ti druzí, třetí“, stále s někým bojují o pozornost a snaží se prosadit na úkor ostatních.

Neodsuzujme předem jedináčky

Být jedináčkem není volbou dítěte. A především - každý jedináček není rozmazlený a fixovaný na rodiče.  Nepasujme dítě předem do role ochuzeného o něco, co nezná a hlavně, za co nemůže. Nepodsouvejme mu s lítostí v hlase: „Tobě je doma smutno, ty si nemáš s kým hrát, viď? Pokud je to pravda, nijak mu tím nepomůžeme. Často to ale bývá tak, že nejpozději s nástupem do školky dítě potkává kamarády, později spolužáky, se kterými tráví hodně času a navazuje úzké citové vazby. Úvahy o smutku a nedostatku možnosti hrát si, většinou nejsou na místě.

Neodsuzujme předem rodiče

Jsou nejrůznější důvody, proč mají rodiče jedno dítě. Nepříznivá ekonomická a sociální situace, zdravotní důvody, ale i fakt, že žena zůstala po rozvodu s dítětem sama a nemá nového partnera.  Může jít i o rozhodnutí rodičů, kteří to cítí tak, že je to pro ně i pro dítě nejlepší. Respektujme životní okolnosti i postoje druhých. Není dobré se vyptávat, kdy přijde další dítě s radou, že život bude pro všechny lepší, veselejší. Nemusí to být pravda.   

Je nádherné být ženou. Stejně jako se mění roční období, mění se i žena během svého cyklu. V každé fázi jí jde lépe něco jiného. Jestliže se naučíte lépe pracovat s jednotlivými  fázemi, budete mnohem šťastnější a spokojenější ve svém životě nejen vy, ale i vaši partneři. Možná tomu nevěříte, ale uvědoměním sebe sama se můžete zbavit PMS syndromu, bolestivé menstruace, lépe plánovat čas s rodinou, čas sama pro sebe i pracovní úkoly.

Již od nepaměti byl měsíc spojován s ženskou energií. Právě proměny měsíce byly často symbolem ženského těla i ženské duše během menstruačního cyklu. Obojí má mnoho společného. Jaký je vlastně cyklus ženy a jak ho lépe pochopit?

„Skutečná podstata ženy je princip inspirujícího chaosu. Její vlastností je nestálost mimo zákony logiky. Nedá se s tím nic udělat, je třeba se uvolnit a zamilovat si to." Lena Leontěvová

Fáze cyklu

Pomyslné vrcholy ženského cyklu jsou menstruace a ovulace (úplněk a nov) a mezi tím jsou dvě mezifáze (předovulační a poovulační, stejně jako přibývá a ubývá měsíc). Průběh těchto fází jsou u ženy velmi podobné. Jestliže se na ně chcete zaměřit, je potřeba, aby váš cyklus byl přirozený, neovlivněný žádnými léky a hormonální antikoncepcí.

Fáze menstruační 1. až 6. den cyklu

"Mám syna, kterému budou dva roky a nyní jsme byli u dětské doktorky. Bylo to o nervy. Syn se pozvracel, jak se bál. Byl ubrečený až hrůza. Taky máte takové zážitky?" Svěřuje se jedna z maminek na fóru, ve kterém se diskutuje o dětském strachu. Jak dítě zbavit strachu nejen z doktorů?

Strach je naprosto přirozenou a nedílnou součástí vývoje dítěte. Strach vlastně patří k našim každodenním životům. Asi není nikdo, kdo by se vůbec ničeho nebál. A není to ani zdravé. Některé strachy jsou ale zbytečné a pak jsou na řadě rodiče, aby své dítě utěšili, povzbudili ho a byli mu nablízku. Aby se naučilo svůj strach překonávat a nevyvinula se z něj zbytečná fobie.

Co je to strach?

Strach je takový stav, při kterém se člověk, v tomto případě dítě, ocitne v situaci, kdy ho něco ohrožuje. Přičemž může jít o zdánlivé i skutečně nebezpečí. U malých dětí je určitý stupeň strachu v pořádku. Neměl by mu ale bránit v běžném životě. Obvykle se děti bojí v neznámém prostředí nebo nečekané situaci.

Jestliže strach vzniknul po nějakém opravdu nepříjemném zážitku (pokousání psa, nehoda, apod.) a dítě není schopno se přes něj delší dobu přenést, je na místě zvážit návštěvu psychologa nebo psychiatra. Stejně tak, pokud se na něm projevují symptomy chorobné úzkosti. V tomto případě už ani dítě neví, čeho se bojí. Objevují se záchvaty (pocity dušení, nevolnost, pocení, závratě) a mohou vyústit až v neurotické poruchy (nechutenství, zvracení, záchvaty vzteku, pomočování, apod.). Zde se už bez lékařské pomoci určitě neobejdete.

"Syn (čerstvě 3 roky) posledních pár měsíců špatně usíná. Musíme u něj buď já nebo manžel vždycky zůstat, dokud neusne, protože se prý bojí. Jsou to různé věci - začalo to krokodýly/pavouky/hady pod postelí, teď se zas bojí bubáka ve skříni nebo za závěsem. Doma jsem ho nikdy ničím nestrašili, takže je mi jasné, že za to můžou starší bratranci a babička s dědou, u kterých se hodně dívá na televizi a děda je navíc takový ten typ, že chce mít z vnoučka pořádného chlapa. A vím, že má na svůj věk až moc velkou představivost. Ale syn před spaním skoro obden brečí nebo se budí a volá nás. No a co je horší - zvykl si chodit spát k nám do postele. Snažíme se mu vysvětlovat, že strašidla nejsou, necháváme mu i rozsvícenou lampičku, ale přijde mi, že je to horší a horší a už si nevím rady."

Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "

Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

A je to tady. Vaše maličké děťátko už není to miminko, které jste si přinesli z porodnice, ale vlastně už živé a akční batole připravené na další krok ve svém životě. Je jím právě školka a s ní souvisí řada změn. Vašemu dítěti začíná nová etapa života, kdy již nebude trávit většinu času s maminkou. Jak dítěti vstup do školky co nejvíce usnadnit a co dělat, když dítě ve školce pláče?

Pláč, pláč a zase pláč

Nejedna maminka to zažila. Pláč večer, pláč ráno, pláč cestou a pláč ve školce. Dítě nechce do školky a vy v sobě máte spoustu výčitek a pocit, jak když své dítě vedete někam do mučírny. Bojíte se, zda dítěti spíše neubližujete a zda z toho nemůže mít nějaké zdravotní komplikace do budoucna.

Útěchou vám může být, že v tom nejste sami. Pro většinu dětí není nástup do školky jednoduchý a ruku na srdce, ani pro rodiče. Jak si posteskla i maminka ratatooy:

„Chodíme od minulého týdne do školky čerstvě - ve třech letech, ale hrozně bojujeme, je vidět, že malý je nešťastný. Řve večer, ráno, kdykoliv se začne mluvit o školce, a to nemluvím o tom, když je tam. Prořve celou dobu, než přijdu. Tak mě napadá, jestli na něj není brzo nebo se to srovná. Zároveň se blíží narození sourozence tak těch stresových faktorů je na něj víc.“ Jak to celé ustát a jak poznat, že je dítě na školku připravené?

V první řadě si uvědomte, že když se něco takového děje, neznamená to, že jste špatní rodiče, kteří dobře nevychovali své dítě nebo je vaše dítě špatné, rozmazlené, mamánek, atd. Jen možná nebylo na školku ještě tak docela připravené nebo bylo v tu dobu kolem něj až příliš mnoho zásadních změn. Ale nebojte se, zvládnete to vy i vaše děti.