Tabulky, tabulky a zase tabulky. Neznám kontroverznější téma než je strava u kojenců. Nebo ano, ještě očkování.

Jsou tři skupiny matek. Matky, co se řídí podle tabulek. Matky, co se podle tabulek neřídí. Matky, co se tabulkami inspirují. Do které kategorie se řadím já? Přiznám se, že do té první.

Netvrdím, že jedině můj názor je správný.

S příkrmy jsme začali téměř s úderem sedmého měsíce. K dnešnímu dni má zavedené 11 druhů zeleniny, 2 druhy masa a 2 druhy tuků. Nikam nepospíchám. Jsou maminky, které by za stejnou dobu stihly zavést polovinu svého jídelníčku. 

Proč se vlastně nechávám tabulkami tak ovlivňovat? Dětská trávicí soustava se vyvíjí až do 3 let věku. To znamená, že na ni působíme hlavně my, jídlem, které miminku podáváme. Pravděpodobně se nic nestane, pokud pro jednou sní něco, co by nemělo. Ale říkám si, proč mu to dávat? Tělíčko na to ještě není připraveno. Je to pro něj velká zátěž. Obejde se bez toho?  Pokud ano, nevidím důvod, proč dávat něco, na co má ještě čas. 

Dříve jsme to také jedli

Jako malá jsem byla do 11 let samé žebro samá ruka, cca ve 12 letech jsem se začala zakulacovat a byla malá baculatá holka. V 15 letech když se mi začali líbít kluci jsem nějak horko těžko kila shodila a stala se ze mě zase štíhlá slečna, po několika vztazích jsem si našla svého nynejšího partnera a otěhotněla. Po prvním těhotenství mi ale zůstalo spousto nehezkých kil, váha přes 80 kg. A i když jsem válčila,možným i skoro nemožným shodila jsem za 4 roky jen pár kil, v ten okamžit jsem otěhotněla znova, s mým nyní už skoro 2 a půl letým synem a svou váhu dohnala až na 92 kg. Které mi zůstaly až do května roku 2017. Tyhle roky byly pro mě šílené, nemohla jsem se na sebe podívat,vyhýbala jsem se zrcadlům a cítila se naprosto hrozně,což se podepisovalo taky na mé psychické stránce. Znám spoustu žen kyprých tvarů,které jsou krásné,sebevědomé a své kila nosí tak nějak s hrdostí,umí se oblékat a vypadají skvěle tak jak jsou,já k těmto sebevědomým boubelkám ovšem nepatřila. Zkoušela jsem různé diety, jedla suché rohlíky, kila zeleniny, suchou rýži.... hladověla a i přes to kila dolů nešla. Vzdala jsem to a vsugerovala si,že prostě takto to je,takto to mám, je to prostě geneticky dané, jelikož u nás v rodině máme všechny ženské co dělat,abychom si váhu udržely a stačí nám jen přičichnout k tabulce čokolády a máme 2 kg nahoře. Smířila jsem se s tím. Hold nejsem holka štěstěny co může jíst od rána do večera a nepřibere a po těhu za pár dní vypadá jako by nikdy ani děti neměla. 

Šel čas, doma nastala krize, do hlavy jsem si vsugerovala, že už nejsem pro svého partnera ani za mák atraktivní, začala sem se vyhýbat i nočním hrátkám,jelikož jsem se za své tělo šíleně styděla a když už něco jednou za čas bylo,tak po tmě,pod peřinou a to ještě plná nervozity,aby někde něco neviděl. Náš vztah se horšil. V tuto chvíli už vím,že to byla jen má vina. Že se ze mě tenkrát stala zapšklá,žárlivá baba,která o sobě věděla,že není vůbec atraktivní a vadilo mi,jen když kolem prošla nějaká krásná, štíhlá ženská a můj drahý na ni jen nevinně kouknul. Zní vám to šíleně?? Mě teď taky, spousta z vás teď určitě kroutí hlavou a říká si,pro Boha,ta je ale blbá,jsou na světě mnohem horší věci,než nějaká kila a máte pravdu,plně souhlasím, ale na druhou stranu, psychická stránka člověka má obrovskou moc a umí člověka úplně změtin. A já tenkrát byla zlomená. 

Nastalo jaro,květe,bylo teplo a my šli koupit nový zahradní bazén,aby bylo v horkých nastávajících měsících kde schladit těla. Tenrkát ve mě nastal zlom. Představa mě skoro 100 kg v bazénu, to fakt ne ☹ . Pořádně jsem se na sebe naštvala a rozhodla se,že to ještě jednou zkusím a od základu jinak. Začala jsem hledat co jsem ještě nezkusila, v TV tenkrát šla reklama na nějaou instatní dietu, při které se hubne pomocí ketózy, velmi snadno a rychle... do toho jsem jít nechtěla,ale zaujalo mě to a tak jsem začala googlit a hledat,co to vlastně ta ketoza je? Jak funguje? Není to zase jen nějaký marketingový tah jak z nešťastných a nespokojených ženských tahat peníze? Načetla jsem spoustu článků a zjistila,že je to opravdu reálný stav těla a že se jí dá docílít docela snadno i bez instantích předražených strav. Na sociální síti jsem si našla skupinu, ve které je sousta lidí,kteří se stravují nízkosacharidově a přidala se,tenkrát ještě s velkou nedůvěrou. Zjistila jsem,že nízkosacharidová strava,nebo li LCHF není dieta,ale životní styl. Lidé se takto stravují spíš za účelem vyléčit různé druhy nemocí, od astmatu, epilepsie až třeba po ekzémy a cukrovku. Má však velmi blahodárné účinky na redukci váhy. Tak jsem do toho šla. Ze dne na den jsem se zebejčila a i když v tom ze začátku bylo šíleně moc práce zvládla jsem to. Ze začátku jsem počítala makra, sacharidy,bílkoviny,tuky . Vše počítala,jídlo vážila.... abych měla přehled. Po cca měsíci jsem počítat přestala,jelikož jsem měla už tak nějak přehled a jela podle svého pocitu. Jednou týdne jsem se vážila a nevěřila vlastním očím, někdy to bylo kilo týdně,jindy i kilo a půl a víc. Občas se váha zastavila a pak se zase pohla směrem dolů. Žádný hlad, žádné chutě,když už jednou za čas ano, šlo to bez trpění řešit, dopřát si třeba vyšlehanou smetanu se skořicí.. nebo jiné povolené dobroty, hubla jsem a přitom byla krásně najedená... Ale to už trošku uhýbám od podstaty článku. Jelikož toto není reklama na LCHF stravu, toto je spíš motivační článek, pro vás,které se třeba dostaly do stejné,zdánlivě bezvýchodné situace,jako já. Každému sedí jiná strava a každý se bude cítit dobře u jiného stravovacího stylu. 🙂 

Takže květen 2017 ,start na změně stravování 92 Kg , leden 2018 57 kg a ještě alespoň 3 kg dolů a budu spokojená. Je ze mě zase šťastná, vyrovnaná a zdravě sebevědomá ženská 🙂 A to je to nejdůležitější. Cítím se fajn, rozdávám úsměvy a i má rodina je šťastnější, protože moje pozitivní energie je blahodárná :D 

Co tím chci tedy říct? Nevzdávejte se 🙂 hledejte, zkoušejte, když se chce,všechno jde a řeči stylu, nejde to, prostě to máme v genech, je blbost !!! 🙂 Vždy se dá najít cesta, jen to stojí dost úsilí,ale ovoce z výsledků jsou pak tak sladké 🙂 

Proč jsem tento článek napsala? Protože vím,že je tady spousta maminek,kterým po porodu svých malých,krásných uzlíčků lásky zůstaly kila navíc, spoustu kil,jako mě a trápí je to stejně jako to trápilo mě. 🙂 

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.