„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

Ještě v těhotenství jsem věděla, že kojení bude u mě problém. Bála jsem se svého nízkého prahu bolesti. Vždy jsem byla na bradavky háklivá a když jsem četla jak maminky brečely bolestí, že bolest byla tak nesnesitelná, že se jim kroutily prsty na nohou a bály se každého dalšího kojení, měla jsem z toho hrůzu už dopředu.

Na co jsem ale nebyla připravená, byla úplná absence mléka. V těhotenství se mi nevytvořilo mlezivo, ale s tím jsem si nedělala starosti. Četla jsem, že to není podstatné.

Porod byl v rámci možností klidný a téměř přirozený (v porodnici mi praskli vodu a zatlačili na břicho), proběhl okamžitý bonding. Malá se nepřisála, ale olizovala, ale to prý taky nevadí.

Začala jsem normálně kojit. Bolest byla přesně taková, jakou jsem očekávala. Poctivě jsem mazala po každém kojení ale celkem k ničemu. Bolelo to jako čert a nakonec mi i jedna bradavka praskla. Malá často plakala a mou spoluležící napadlo, zda to není hlad. Byla jsem přesvědčena že ne. Vždyť jsem měla načteno, jak miminkům maminčino mléko stačí a dokrmovat je blbost.

Poslouchala jsem rady od sestřiček: kojit co 2 hodiny po 10ti minutách. Věděla jsem že mám kojit na požádání, ale i těch 10 minut bylo pro mě utrpení a malá přece nemohla plakat hlady.

Nakonec jsem zašla za sestřičkou, jestli by ji nemohla zkusit dokrmit. V tu chvíli byl klid a Karolínka konečně spala jako miminko... O dalších 12 hodin jsem to nevydržela a šla znova požádat. Situace se opakovala. Sestřička mi zmáčkla bradavku a doteď mi zní v uších ,,Nula, nula, prd." Nemáte mléko. Tečka. 

Celý život jsem se porodu bála. Máma mi už od dětství vyprávěla svůj strašlivý porod semnou a ani babička neměla veselý příběh. Během těhotenství jsem se sice taky trochu obávala jak a jestli to zvládnu, ale zároveň jsem se těšila na malého. 

Syn se narodil v 40+5 a když mi ve dvě ráno v porodnici řekli, že rodím, málem jsem štěstím vyskočila do vzduchu (kdybych nebyla o 19kg těžší ) 🙂. Kontrakce mi šly do kyčlí, což sem kupodivu zvládala, ikdyž nadruhou stranu, neměla jsem potřebu dělat hrdinku a epidural jsem si nechala dát. Porod nabral rychlost a malý byl do necelých čtyř hodin od příjezdu na světě. Na porod budu vzpomínat ráda.

Ovšem proč se můj článek jmenuje tak jak je v nadpisu? 18 dní po porodu jsem vyšla doma schody, abych malého přebalila. Po sundání plenky mě najednou extrémě vystřelovala bolest do levého spánku hlavy. Ze začátku jsem myslela, že to zas přejde, ale bolest se stupňovala. Manžel přišel domů, já mu malého předala do ruky a schoulila se na postel. Pak jsem se schoulila na zem a pak už si tolik nepamatuju. Vlastně jo, pamatuju si jak říkám manželovi "volej záchranku" pak jak záchranářům říkám " bolí mě hlava, bolí mě hlava" pak v nemocnici jak mi říkají "nehýbejte se" a nakonec "budeme vás operovat". Druhý den jsem se vzbudila na JIPce neurochirurgie s velkou jizvou přes levou stranu hlavy.  Důvod? Celý život jsem nevědomky žila s vrozenou vadou tzv. AV Malformací v mozku a právě porod (tlačení syna na svět ) mi přivolal něco, co by se podle lékařů stejně stalo, krvácení do mozku. Taky mi řekli, že jsem se znovu narodila, protože 70% lidí tento stav nepřežije a né všichni, kteří přežijí, jsou bez trvalých následků. 

Tímto článkem chci poděkovat Neurochirurgům z Vinohradské nemocnice, svému manželovi a andělům strážným, kteří určitě mysleli i na syna, který mě nyní potřebuje. Děkuju.

Nakonec chci napsat, že porodu se opravdu nemusíte bát (ani kvůli bolestem, ani kvůli tomu co píšu, protože AVM má pouze 1% populace). Porod je dojemný zážitek a na světě jsou prostě těžší věci. 

Všem budoucím maminkám držím palce,  ať mají takový porod, jaký si přejí. 

Včerejší den byl krapet náročný. Eliška je nemocná, tak jsem s ní musela k doktorce...... potom v jednu s Matym na logopedii....ve čtyři do školky na tvořivé dílničky (jako by toho tvoření nebylo za týden nebylo dost 😀). Ale i tak jsme v mezi čase něco malého vytvořili (konečně i Maty se zapojil a rád 😀).

Tenhle kolotoč je opravdu krásný, teda byl by ještě víc, kdyby nebyl tak dopiplanej 😀. 

Určitě bych příště zvolila jen tenký provázek a né takové lano 😀. 

Dnes máme v plánu péct perníčky a psát Ježíškovi  http://cp.c-ij.com/en/contents/CNT-0002425/index.html     

http://cp.c-ij.com/en/contents/CNT-0003648/index.html  

A určitě ještě něco málo stihneme vybrat a vytvořit 😉