Neuvěříte, co mě dneska nenapadlo. Udělat KPZku pro novopoečeného tatínka. Dala bych mu to buď jak porodím, tak než pojedem s malou dom, nebo pověřím někoho, kdo mu to pak dá. Ostatně stejně pojede pro kočárek, ať je doma, než dorazíme my dvě 🙂

Napadlo mě, že by tam našel kolíček na nos, gumové rukavice, takou tu minifalštičku nějaké dobré "halůzkové", číslo na psychiatra.... 😀

Mělo by to byt vtipné a na oko praktické, ale taky tak nějak dojemné. Napadlo mě, že bych mu mohla taky napsat dopis, který jakoby napíše Zuzanka. Něco v tom smyslu "Milý tatínku, tak už jsem konečně na světě, a abys to zvládl, tak ...bla...bla...bla... Tvoje Zuzanka"

V kočárku, co jsme kupovali od jedné maminky jsem našla ještě jednu plenku. Tak bych to tam taky přibalila. A udělala třeba takové jakoby balíčky a v každém by byly potřebné věci. Třeba v balíčku na přebalování by byla ta plenka s kolíčkem na nos a rukavicema 😀 Nebo v balíčku Na nervy by byl panák, prášek antidepresiv (jako!!), v Balíčku na spaní špunty do uší....

Bonusový balíček by mohl obsahovat poukaz na sex nebo propustku do hospody...

Mohla bych oběhat nejbližší rodinu a aby mu každý napsal nějakou tu více či méně povzbudivou větu nebo tak.

A tím nemyslím jenom povislé břicho, ale opravdovou vanu.

A rozhodi jsme se ji pořádně využít a zaplavat si!

Nikdy dřív jsem s dětma neplavala. Nechtělo se mi nikdy vláčet sebe a dítě někde po Praze, tam se navzdory komplexům ukazovat v plavkách, pak sušit sebe i dítě a pak zpátky přes Prahu domů. Všechno tohle pro mě nepříjemné vynásob 3x, pokud toto absolvujete v zimě!

No a protože se svým 3. a posledním [ano posledním] dítětem bořím mýty a začínám objevovat už objevené, například nosím v šátku a nechávám si Karla v posteli i přes noc, zkusili jsme i takzvané "vaničkování"

Tou největší přidanou hodnotou pro mě na začátku byl fakt, že se nemusím hnout z domu. Ano, lektorka Sandra za náma přijela až domů a všechno se odehrálo za zavřenými dveřmi v paneláku v Michli 🙂

Nevěděla jsem, co čekat. Fakt ne. A můžu vás napínat a okecávat to, ale prostě to bylo perfektní!

Když jsem ležela na JIPu a přinesli mi ukázat mou dceru.... 

člověk si tento moment představuje celé těhotenství, jak poprvé uvidí své miminko. Já si představovala jak bude vypadat, jak ji budu hned milovat, jak z ní budu poprděná, vždyť to je to moje miminko, co jsem nosila v břiše a konečně ji uvidim. 

... přinesli mi ukázat mou dceru.... a ahoooj,miminko,  holčičko, tak jo , to jsi ty jo ? Já si tě ale představovala uplně jinak. Tak to jsi ty jo ? ty jo, dobře. 

....nebrečela jsem, necítíla jsem výbuch emocí a slzy nebyly, prostě miminko, no, jo aha, no jo ono je ale moje . Ty jo. 

Možná kdybych si prošla porodem přitozeným, bylo by to jiné, nevím, nemůžu srovnat.

Sama jsem byla překvapená jak reaguju, vždyť to je ona ! ta ona, jediná, na kterou jsem se těšila, vysnila, ona si to vybojovala , měla bych brečet dojetím a stěstím. A tak sem ji u sebe měla asi dvě minuty a pak ji odnesli.