Mám úžasnou a skvělou kamarádku a ta má 3 děti. Děti jsou naprosto super a čiší z nich velká radost ze života. Moc ráda u nich trávím čas. Při mé poslední návštěvě jsem se dost pobavila. Kamarádka si s úsměvem postěžovala: "tak si představ, něco jsem nevěděla a moje dcera mi úplně v klidu řekne - mami, nejsi ty blondýna!?" 
Za chvíli po tomto rozhovoru jsme šly pro děti k autobusu, kterým přijížděly ze školy. Holčička něco pronesla a reakce mojí kamarádky byla: "no, jasně, blondýno!" 🙂 
Už tušíte kam dnešním článkem mířím? 
Ano, správně - ke komunikaci, tentokrát verbální. 
Každé naše slovo má obrovskou moc - ať proneseno ve srandě, ve vážnosti, ve vzteku. Slova nejdou vzít zpátky a nejdou vymazat z paměti. Krásným příkladem je "test", který nám byl dán na jednom workshopu, kterého jsem se účastnila asi před 9 lety. Přednášející nám řekl: "teď něco řeknu, neposlouchejte mě a nepamatujte si to!". A řekl: "HOVNO". Výsledek si můžete domyslet...ještě po 9 letech se mi tahle situace vybavuje jako živá 🙂
Mozek je jako počítač - slyší všechno, ukládá všechno..i když Vy možná máte pocit, že už spoustu věcí nevíte, nepamatujete si - všechno v něm je. Běžný člověk využívá 7-8% své paměti a je to jen proto, že neví jak s mozkem pracovat a dostat se k "uloženým záznamům". Nicméně, i když nevíme, že nějaké informace v mozku máme - tak stejně mohou vytvářet vzorce našeho chování a reakce v určitých situacích. Já se dnes chci bavit o vzorcích a reakcích, které si tvoří naše děti díky našim slovům. 
Na terapiích se často potkávám s lidmi, kteří například mluví velmi potichu...když se jich zeptám, zda by mohli hovořit hlasitěji, často je odpovědí: "rodiče mi říkali, že mám protivný skřípavý hlas, ať jsem raději potichu.." nebo: "rodiče mi říkali, že neumím zpívat, že vždycky všechno pokazím, že jsem ničitel, že je utrápím, že mě nikdo nebude mít rád - když, že si mám hledět svého a mlčet, buď hodná holčička/kluk..." Možná byste si teď sami dokázali dosadit pár vlastních slov / vět, kterými vás rodiče častovali - samozřejmě v dobré víře. Každý vychovává jak umí nejlépe a nelze se za to na rodiče zlobit. Každopádně, chcete i vy pokračovat v této linii výchovy? Nebo máte zájem to zkusit jinak a dát svému dítěti do vínku přesvědčení, že je milované, ať se děje cokoliv, že je dobré takové jaké je a že není potřeba se porovnávat s druhými, protože každý z nás je jiný a výjimečný v něčem jiném? 🙂 Já jsem rozhodně pro tu druhou variantu 🙂

A jak na to?
1) mluvte k dítěti tak jak chcete, aby ono mluvilo k Vám
2) když se Vám něco nelíbí - neříkejte, že je takový nebo makový (hrozný, drzý, uřvaný, nešikovný), ale jen mu řekněte, že se Vám nelíbí jeho styl chování nebo, že něco rozbíjí.. 
Naučme se zaměřovat pouze na jednání dětí..a vlastně i dospělých. Příklad situace za volantem, jak NE: "ty prase, jak to řídíš..!!??" jako ANO: "ten ale řídí jako prase".
3) dávejte lásku bezpodmínečně - i když vás bude dítě bude v určitou chvíli hrozně štvát- řekněte, že ho máte rádi, ale, že se vám nelíbí to a to a co od něj potřebujete, aby jste byli v pohodě. Ideálně obě strany. 
4) říkejte dětem co mají dělat! Mozek totiž nezná předponu NE (neskákej, neházej, nechoď se mění na skákej, házej, běž). Řekněte mu raději: "pojď prosím ke mě, přestaň prosím házet"
5) ideálně ke svým pokynům sdělte i důvod, proč po něm něco chcete. Zkuste si navnímat rozdíl mezi sdělením: a) běž si obléct svetr b) běž si prosím obléct svetr, je tam zima, ráda bych, aby ti bylo teplo.
6) chvalte je a říkejte jim hezké věci. Chválit nemyslím dělat z něho kvůli všemu boha a tleskat nad každým bobkem. Ale když se mu něco povede, pomůže vám s něčím...chvála by měla být za konkrétní počiny. A hezké věci? Ty můžeme říkat pořád, zlepší to náladu i vám 🙂 Je fajn naučit sebe i dítě radovat se z životních maličkostí.
7) podporujte je. Opět mám potřebu rozdělit podporu a podporu. Podpora typu: "no co, měl jsi vyhrát ty. Ten patolízal to vyhrál jen proto, že se rodiče znají" se trochu liší od té mé: "nevadí, že jsi nevyhrál. Mám radost, že tě to bavilo a že sis to i tak užil" nebo: "já ti rozumím, že jsi rozmrzelá, že ti ty kostky pořád padají. Když jsem byla malá - tak jsem to tak taky určitě měla. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu..a pak to šlo. Zkusíme to spolu ještě jednou?"
8) pamatujte na Pygmalionský efekt (z muzikálu My fair lady). Pro ty kdo neznají - příběh chudé prodavačky květin, která neměla žádné vzdělání, vychování a mluvila jako dlaždič. A z této slečny se stala nádherná mladá dáma, kterou přivítali na i na plese královského dvora. A jak jinak - všichni si mysleli, že je to urozená šlechtična. Ptáte se, co stálo za změnou? Přístup. Někdo jí dal důvěru, že se může změnit, že je schopná a stále s ní bylo jednáno jako s opravdovou dámou. A ta změna přišla sama, pomalu, ale jistě.
Takže věřím tomu, že když se svými dětmi budeme jednat jako se schopnými, samostatnými, zodpovědnými a úžasnými dětmi - tak z nich pak vyrostou i takoví lidé. 
Na druhou stranu - pokud budete svým dětem říkat věty typu: "nemůžu se na tebe spolehnout, jsi zlobivá/vý, jsi ukřičená zlá holka, podívej - chlapeček vedle jak je hodný, co by sis beze mě počal/a, na všechno jsem tady sama a nikdo mi nepomůže, jsi úplně hloupý/á, jak to nemůžeš chápat, jestli budete zlobit - tak od vás odejdu" ..apod. nečekejte, že z Vašich dětí vyrostou zdravé a sebevědomé osobnosti.
9) důvěřujte svým dětem a od malička s nimi mluvte i o věcech, které si myslíte, že mohou pochopit jen dospělí. Zkuste zapomenout na věty typu: "..tomu bys nerozuměl/a, tyhle starosti nejsou pro děti, nechci tě tím zatěžovat stejně mi s tím nepomůžeš". Samozřejmě je potřeba volit slovní zásobu podle dítěte. Jednou Vám to třeba s důvěrou vrátí (když bude průšvih ve škole, v pubertě..)
10) buďte pro děti čitelní - říkejte to, co cítíte a co si opravdu myslíte. Pokud budete s dětmi "hrát manipulační hry" - děti to ucítí.
11) nevyčítejte, neútočte. Když se něco řeší - mluvte o tom co a jak cítíte a vnímáte a co od svého dítěte potřebujete, aby to bylo jinak. Příklad: jak NE "jsi lhář a kdo lže ten krade a běda jestli to ještě někdy uděláš". Jak ANO: "víš mám pocit, že mi úplně neříkáš pravdu a mrzí mě, že ke mě nemáš důvěru. Teď bych od tebe potřebovala vědět, proč se to stalo a co spolu můžeme udělat proto, aby se to už neopakovalo".
12) jednejte s dětmi v klidu, nikdy ne v afektu. Raději se na chvíli zavřete do koupelny a zhluboka dýchejte - to vám pomůže. V afektu právě mohou být řečena slova, která nejdou vymazat a která se pak dlouho léčí...

Přeji, aby vám komunikace s dětmi skvěle fungovala.
Příště se podíváme na téma psychosomatiky a nemocí 🙂

Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi přeje Jana