Mám úžasnou a skvělou kamarádku a ta má 3 děti. Děti jsou naprosto super a čiší z nich velká radost ze života. Moc ráda u nich trávím čas. Při mé poslední návštěvě jsem se dost pobavila. Kamarádka si s úsměvem postěžovala: "tak si představ, něco jsem nevěděla a moje dcera mi úplně v klidu řekne - mami, nejsi ty blondýna!?" 
Za chvíli po tomto rozhovoru jsme šly pro děti k autobusu, kterým přijížděly ze školy. Holčička něco pronesla a reakce mojí kamarádky byla: "no, jasně, blondýno!" 🙂 
Už tušíte kam dnešním článkem mířím? 
Ano, správně - ke komunikaci, tentokrát verbální. 
Každé naše slovo má obrovskou moc - ať proneseno ve srandě, ve vážnosti, ve vzteku. Slova nejdou vzít zpátky a nejdou vymazat z paměti. Krásným příkladem je "test", který nám byl dán na jednom workshopu, kterého jsem se účastnila asi před 9 lety. Přednášející nám řekl: "teď něco řeknu, neposlouchejte mě a nepamatujte si to!". A řekl: "HOVNO". Výsledek si můžete domyslet...ještě po 9 letech se mi tahle situace vybavuje jako živá 🙂
Mozek je jako počítač - slyší všechno, ukládá všechno..i když Vy možná máte pocit, že už spoustu věcí nevíte, nepamatujete si - všechno v něm je. Běžný člověk využívá 7-8% své paměti a je to jen proto, že neví jak s mozkem pracovat a dostat se k "uloženým záznamům". Nicméně, i když nevíme, že nějaké informace v mozku máme - tak stejně mohou vytvářet vzorce našeho chování a reakce v určitých situacích. Já se dnes chci bavit o vzorcích a reakcích, které si tvoří naše děti díky našim slovům. 
Na terapiích se často potkávám s lidmi, kteří například mluví velmi potichu...když se jich zeptám, zda by mohli hovořit hlasitěji, často je odpovědí: "rodiče mi říkali, že mám protivný skřípavý hlas, ať jsem raději potichu.." nebo: "rodiče mi říkali, že neumím zpívat, že vždycky všechno pokazím, že jsem ničitel, že je utrápím, že mě nikdo nebude mít rád - když, že si mám hledět svého a mlčet, buď hodná holčička/kluk..." Možná byste si teď sami dokázali dosadit pár vlastních slov / vět, kterými vás rodiče častovali - samozřejmě v dobré víře. Každý vychovává jak umí nejlépe a nelze se za to na rodiče zlobit. Každopádně, chcete i vy pokračovat v této linii výchovy? Nebo máte zájem to zkusit jinak a dát svému dítěti do vínku přesvědčení, že je milované, ať se děje cokoliv, že je dobré takové jaké je a že není potřeba se porovnávat s druhými, protože každý z nás je jiný a výjimečný v něčem jiném? 🙂 Já jsem rozhodně pro tu druhou variantu 🙂

A jak na to?
1) mluvte k dítěti tak jak chcete, aby ono mluvilo k Vám
2) když se Vám něco nelíbí - neříkejte, že je takový nebo makový (hrozný, drzý, uřvaný, nešikovný), ale jen mu řekněte, že se Vám nelíbí jeho styl chování nebo, že něco rozbíjí.. 
Naučme se zaměřovat pouze na jednání dětí..a vlastně i dospělých. Příklad situace za volantem, jak NE: "ty prase, jak to řídíš..!!??" jako ANO: "ten ale řídí jako prase".
3) dávejte lásku bezpodmínečně - i když vás bude dítě bude v určitou chvíli hrozně štvát- řekněte, že ho máte rádi, ale, že se vám nelíbí to a to a co od něj potřebujete, aby jste byli v pohodě. Ideálně obě strany. 
4) říkejte dětem co mají dělat! Mozek totiž nezná předponu NE (neskákej, neházej, nechoď se mění na skákej, házej, běž). Řekněte mu raději: "pojď prosím ke mě, přestaň prosím házet"
5) ideálně ke svým pokynům sdělte i důvod, proč po něm něco chcete. Zkuste si navnímat rozdíl mezi sdělením: a) běž si obléct svetr b) běž si prosím obléct svetr, je tam zima, ráda bych, aby ti bylo teplo.
6) chvalte je a říkejte jim hezké věci. Chválit nemyslím dělat z něho kvůli všemu boha a tleskat nad každým bobkem. Ale když se mu něco povede, pomůže vám s něčím...chvála by měla být za konkrétní počiny. A hezké věci? Ty můžeme říkat pořád, zlepší to náladu i vám 🙂 Je fajn naučit sebe i dítě radovat se z životních maličkostí.
7) podporujte je. Opět mám potřebu rozdělit podporu a podporu. Podpora typu: "no co, měl jsi vyhrát ty. Ten patolízal to vyhrál jen proto, že se rodiče znají" se trochu liší od té mé: "nevadí, že jsi nevyhrál. Mám radost, že tě to bavilo a že sis to i tak užil" nebo: "já ti rozumím, že jsi rozmrzelá, že ti ty kostky pořád padají. Když jsem byla malá - tak jsem to tak taky určitě měla. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu..a pak to šlo. Zkusíme to spolu ještě jednou?"
8) pamatujte na Pygmalionský efekt (z muzikálu My fair lady). Pro ty kdo neznají - příběh chudé prodavačky květin, která neměla žádné vzdělání, vychování a mluvila jako dlaždič. A z této slečny se stala nádherná mladá dáma, kterou přivítali na i na plese královského dvora. A jak jinak - všichni si mysleli, že je to urozená šlechtična. Ptáte se, co stálo za změnou? Přístup. Někdo jí dal důvěru, že se může změnit, že je schopná a stále s ní bylo jednáno jako s opravdovou dámou. A ta změna přišla sama, pomalu, ale jistě.
Takže věřím tomu, že když se svými dětmi budeme jednat jako se schopnými, samostatnými, zodpovědnými a úžasnými dětmi - tak z nich pak vyrostou i takoví lidé. 
Na druhou stranu - pokud budete svým dětem říkat věty typu: "nemůžu se na tebe spolehnout, jsi zlobivá/vý, jsi ukřičená zlá holka, podívej - chlapeček vedle jak je hodný, co by sis beze mě počal/a, na všechno jsem tady sama a nikdo mi nepomůže, jsi úplně hloupý/á, jak to nemůžeš chápat, jestli budete zlobit - tak od vás odejdu" ..apod. nečekejte, že z Vašich dětí vyrostou zdravé a sebevědomé osobnosti.
9) důvěřujte svým dětem a od malička s nimi mluvte i o věcech, které si myslíte, že mohou pochopit jen dospělí. Zkuste zapomenout na věty typu: "..tomu bys nerozuměl/a, tyhle starosti nejsou pro děti, nechci tě tím zatěžovat stejně mi s tím nepomůžeš". Samozřejmě je potřeba volit slovní zásobu podle dítěte. Jednou Vám to třeba s důvěrou vrátí (když bude průšvih ve škole, v pubertě..)
10) buďte pro děti čitelní - říkejte to, co cítíte a co si opravdu myslíte. Pokud budete s dětmi "hrát manipulační hry" - děti to ucítí.
11) nevyčítejte, neútočte. Když se něco řeší - mluvte o tom co a jak cítíte a vnímáte a co od svého dítěte potřebujete, aby to bylo jinak. Příklad: jak NE "jsi lhář a kdo lže ten krade a běda jestli to ještě někdy uděláš". Jak ANO: "víš mám pocit, že mi úplně neříkáš pravdu a mrzí mě, že ke mě nemáš důvěru. Teď bych od tebe potřebovala vědět, proč se to stalo a co spolu můžeme udělat proto, aby se to už neopakovalo".
12) jednejte s dětmi v klidu, nikdy ne v afektu. Raději se na chvíli zavřete do koupelny a zhluboka dýchejte - to vám pomůže. V afektu právě mohou být řečena slova, která nejdou vymazat a která se pak dlouho léčí...

Přeji, aby vám komunikace s dětmi skvěle fungovala.
Příště se podíváme na téma psychosomatiky a nemocí 🙂

Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi přeje Jana

Pokračování:

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid.

Je pravdou, že to je trochu nadnesený výraz vzhledem k počtu dětí, ale věřte nebo ne, chalupa lehce ztichla, starší se srotily u tabletů a pohádek (povinně), část mladších usnula (jupííí i ta moje) a část se tak nějak v tichosti pohybovala mezi rádoby odpočívající matkou a pokojem. Zavoněla káva a znovu jsme se sešly u jednoho stolu, tentokrát abychom naplánovaly odpolední program. Vzhledem k tropickému počasí se nabízely vodní aktivity, žel nejbližší koupací rybník byl 2,5km daleko. Zasedla sabatová rada, vítězila naše pohodlnost. Pomocí mapy.cz jsme našli mnohem bližší rybník, kde byl zakreslen jakýsi symbol, který by mohl znamenat při dobré vůli kemp, a my si s nadšením okamžitě domyslely pláž s bílým pískem a úžasnou letní atmosférou. No musím se smát, jen to píšu.

Před 15.hodinou jsme se začínaly připravovat k odchodu, já šla vzbudit svou Šípkovou Růženku, která vstává zadní částí těla, a tudíž se nám příprava trochu natáhla. Srocujeme se před budovou a mně to připomíná odchod na mimoškolní akci se studenty. Akorát trochu mladšími. Asi tak za hodinu se odlepujeme od zdi a vydáváme se za vrcholným zážitkem. Děti nadšeně šlapou do rozpáleného asfaltového kopce linoucího se za ves, z batůžků s Elsami a Trolly trčí flaštičky s pitím a zásadní koupací potřeby.

Po cestě se různě hecují, předbíhají a my se potíme. Pomalu se blížíme k cíli a nám dospělým začíná být pomalu jasné, že se blíží velké zklamání. Plotem obehnaná louže krčící se mezi rodinnými domky úplně nezapadá do našich vysněných představ o koupání. Tváříme se však stále nadšeně, nedáváme nic znát a naprosto suverénně se obracíme k rybníku, který kouká z lesa o kus dál, ženeme děti po hrbolaté louce (naštěstí z kopce) k vodě. Dorážíme k něčemu, co vypadá jako rozpuštěné zelené želé. Někdy se tomu říká, že voda kvete, ovšem to je zcela jasně eufemismus. Tady je voda jako brčál, a ač jsme matky otrlé, nějak si neumíme představit naše drobky, jak svými nafukovacími rukávky víří tento jistě výživný humus. Nutno dodat, že přístup do vody byl dost adrenalinový, ale to jsme byly odhodlané vzhledem k stoupající teplotě a napětí překousnout.

Krátké pohledy do očí, lehké pokývnutí, jde se zpátky. Děti šokovaně vrtí hlavami, některé se kácí, některé začínají brečet, některé útočí. Snažíme se veselými hlásky dětem vsugerovat, že cákání na dvorku penzionu bude mnohem lepší kratochvíle, bez úspěchu. Dorážíme k silnici a někdo navrhuje ještě poslední možnost, jít ještě dál k původně zamýšlenému rybníku s pláží, tam už je to dle internetu stoprocentní. Děti mají jasno, matky už méně. Někteří špunti nespali a cesta dál je reálným rizikem, že buď se maminka pořádně pronese, nebo zešílí. A teď je třeba náš všech 10 matek poplácat po zádech-my šly dál. Ano, vzaly jsme 21 prcků a šlapaly pro jejich radost dál s rizikem, že zpátky možná nedojdeme. Violka usíná v náruči jako první, Anička protestuje lehkým hysteráčkem, Ninuška krotí puchýř, ale jdeme. Ženy, my to došly! Když se před námi otevřel pohled na „pláž“ (rozuměj malá loučka, kde byla tráva proházená jakýmsi hodně hrubozrnným pískem), všechny děti naprosto ožily, zapomněly na vše a téměř nekontrolovaně se vrhaly do vody. Rybník mi za chvíli připomínal kádě, kde se před Vánoci mrskají kapři tak, že cákají daleko od sebe. Asi tak nějak to tam v tu sobotu vypadalo.

Ahoj všichni, konečně jsem usnul, aby mohla maminka napsat, co jsem jí pošeptal.

    Teď jsme to moc nestíhali, protože babička říká, že moje maminka bude nevěsta. Viděl jsem velké bílé šaty, co se třpytily, ale je to tajemství, nesmím to říct hlavně tatínkovi. Jenže my chlapi držíme spolu, tak jsem mu aspoň řekl, že to mamce bude moc slušet. Ale táta mi stejně nerozuměl. Já už mám taky oblečení na svatbu. Maminka říká, že mi ho koupila, když jsem byl ještě v břiše. Tomu teda vůbec nerozumím. Stejně mám v plánu se hned pokakat až na ramena. Jsem v tom dobrej a všichni se pak smějou, tak mě to moc baví. Směje se i maminka, tak to dělám skoro každý den, abych jí udělal radost.

    Slavili jsme tři měsíce a taky mi prý byl rok. Sice neumím počítat, ale vím, že to nedává smysl. Mamka říkala něco jako že „se to povedlo hned napoprvé“, tak ví přesné datum. Ptal jsem se pak tatínka, co to znamená, ale ten dělal, že mi nerozumí.

    Občas jdeme k paní doktorce, tu mám moc rád. Sice mě vždycky zkouší, ale já se snažím a ona mě pak vždycky chválí. Minule jsem dostal první očkování. Maminka mi dávala něco papat lžičkou, říkala tomu medicínka a vysvětlovala mi, co je to očkování. Já jsem pochopil, že to nic není a tak jsem byl moc statečnej a ani jsem nezaplakal. Paní doktorka mi dala náplast s obrázkama a zase mě moc chválila, že jsem nebrečel. Brečel muj tatínek, tak jsem mu pak doma vysvětlil, co je to to očkování a že to nic není. Maminka mu to asi zapomněla říct, jinak by taky nebrečel.

    Umím spoustu nových zvuků a slovíček.  A taky mám hodně hraček. Maminka mi chtěla koupit ten Oball, protože ho prej mají všechny miminka a já bych ho měl mít taky. Jenže měli jenom oranžovej a ten se mi moc nelíbí, tak si s ním moc nehraju. Ale babička mi koupila volant a to pak děláme, že řídíme a to je lepší klučičí zábava. Taky mám opravdický pianko, na který hraju. Je tam jedna písnička, na kterou s maminkou vždycky tančíme. To mám moc rád.

    Kámoš Jáchym nám půjčil šátek na nošení miminek. Moc jsem tomu nevěřil, ale Jáchym říkal, že je to fajn. Tak jsme to s maminkou zkusili a líbilo se nám to tak moc, že maminka sehnala další šátek jenom pro nás. Akorát je mi v něm horko a mám pak zpocený vlasy a nohy.

Léto je období, kdy většinu času trávíme venku a tak nějak navyklí z dětských let si ho chceme pořádně užít. Vysoké teploty, slunce, větší pohyb a sportování včetně vodního však přináší i riziko úrazů. 

I když se hodně snažíme, často nějakému pádu či jinému letnímu bonusu nezabráníme.
Jak zranění ošetřovat a jak si poradit s běžnými letními potížemi u našich maličkých, shrnuji v následujícím článku.

Silniční lišej

Pády na rovině, terénu, z kola či z výšky a následné odřeniny jsou alespoň u nás poměrně běžný denní chléb.

Odřeninu je dobré omýt, případně vydezinfikovat, osušit a následně je možné ji hojit pomocí nějakého preparátu dle zvyklosti rodiny - od bepanthenu po domácí hojivé mastičky z konopí nebo třeba propolysu. Koupit se dají i gely a spreje na rychlejší hojení takových ran.

Problém s odřeninami nastává hlavně ve spojení s koupáním- děti rány pálí a často se rozmáčí, mokvají a špatně se hojí. Zvláště v cizích vodách je dobré ránu čistit a udržovat, na druhou stranu ale odřeninám nesvědčí přílišné sucho, které strupy láme i s novou kůží a jizva se opakuje stále dokola.