Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

Přežila jste porod a doufala, že máte to nejhorší za sebou, jenže pak se z ničeho nic objeví u mrněte kolika, nebo reflux a to je teprve to pravé peklo. Sám Dante by to nenapsal líp, zvlášť pak, když se tyto neduhy objeví současně. Pravá Božská komedie může začít.

Naneštěstí, na rozdíl od ní, v mateřství nemáte žádného průvodce, který by Vám řekl, co kdy dělat. Tady Vergilia, aby jeden pohledal a tak Vám nezbude než dát na své vlastní pocity a intuici. Pokud trpíte nízkým sebevědomím jako já, může to dojít až tak daleko, že kvůli „malichernostem“ typu větry, nebo blinkání v podstatě přestanete kojit.

Děti trpící těmito neduhy jsou hodně plačtivé, neklidné, při kojení se odtrhávají od prsu a to, co je příčinou těchto jevů pravděpodobně odhalíte až po delší době. Jakmile ale přijdete na to, co vašeho drobka trápí, můžete si gratulovat. Postupujete do druhého levelu zvaného očistec. Přece jenom se lépe bojuje proti protivníkovi, jenž má jméno, než proti bezhlavému rytíři.

Když si uvědomím, kolik bolesti jsem musela vytrpět, abych se rozkojila a pak to doslova kvůli prdu za jeden týden úplně zahodila, je mi do pláče. Není divu, že brekot byl u nás víc než doma. Plačtivá už nebyla jen Matylda, teď už jsme řvaly obě..zkrátka cenu pro Uplakánky roku máme po právu v kapse.

Vyzkoušeli jsme všechno, ale přesto moje trička každý den zdobí originální batika, kterou moje Tylinka pomocí zvratků vyrobí. Mohla bych také pořádat módní přehlídky, protože tak často jsem se nepřevlíkala ani ve svém pubertálním období. Teď je to o to lepší, že neměním oblečení jenom sama sobě a Tyldě, ale i ostatním členům domácnosti, kteří nějakou tu šavli občas také zachytí. Co Vám budu povídat, my se doma nenudíme.

Pokud jste na tom podobně, než začnete vytáčet Chocholouška, můžete vyzkoušet následující tipy:

Léto pomalu, ale jistě klepe na dveře a s ním začíná i hlavní dovolenková sezóna. Období, kdy se snad každá rodina chystá někam mimo domov ať už v ČR nebo zahraničí.

Pro ty, kteří se rozhodli trávit dovolenou u moře, to znamená výběr destinace. V posledních letech vychází jako favorit v poměru “cena: výkon” Egypt.

Jenže okolo dovolené v Egyptě se objevuje spousta otazníků a rozhodování o tom, zda “jet či nejet” může být stejně náročné jako Hamletovo dilema o “bytí či nebytí”.

Tak se na to pojďme společně podívat. Při procházení internetových diskuzí, ať už tady na koníku nebo mimo něj, jsem zjistila, že v podstatě existují jen tři hlavní důvody proč do Egypta nejezdit. Ráda bych se s vámi o ně podělila.

Bezpečnost respektive nebezpečnost

Nejčastějším argumentem, proč se Egyptu vyhnout je strach.