Milé maminky,    

     říká se „Kdo šetří, má za tři“, a je to tak! Nemusí se ovšem jednat o žádná drastická opatření, ale o docela prosté maličkosti, které děláme dnes a denně.

Koho by nelákala dlouhá horká sprcha nebo bublinková lázeň na konci perného dne? Když se ale člověk cachtá každý den, není účet za vodu příjemným překvapením. Přemýšlela jsem, jak ulehčit domácímu rozpočtu i životnímu prostředí, a napadlo mě pár věcí, na které si doma můžeme dát pozor. Stačí změnit zavedené návyky a brzy se to projeví.

První z nich je třeba čištění zubů. Necháváte při něm téct vodu, nebo ji vypínáte? Já se někdy přistihnu, že v rozespalosti nechávám kohoutek zapnutý. To samé se týká zhasínání. Kolikrát se stane, že celý byt svítí jako Las Vegas, a všichni jsme přitom v jedné místnosti. Podobných věcí je celá řada: Přetopené místnosti, zakryté radiátory, zbytečně mnoho vody ve varné konvici na jeden šálek čaje...

A když už si vybudujete správné šetřící návyky, čeká vás ještě druhé kolo: Naučit to svoje ratolesti. Vidíte to stejně?

Přeji vám pevné nervy a hodně ušetřené energie.

Už nějakou dobu mám potřebu se vypsat na toto téma. Kojení ještě donedávna pro mne jako prvorodičku mělo význam asi jako jít se vyčůrat. Přeci stačí rozhodnutí chtít kojit a budu kojit. Vždyť je to tak normální a přirozená a obyčejná věc. Před porodem jsem zkoukla polohy při kojení a jak má vypadat, když dítě saje. Připadala jsem si chytře, když jsem věděla co to je mlezivo.

Jak moc jsem byla po porodu mimo kojící realitu jsem si musela sama vyžrat. Laktace se mi spustila až 4.den. Hormony se mnou švihaly o stošest. Prsa jeden den prázdná a druhý den nalitá k prasknutí až to bolelo. Z dlouhého kojení syna a nesprávné techniky jsem vyfasovala za odměnu ragády. Neuměla jsem mlíko z prsu ručně odstříknout. Když jsem žádala novorozeneckou sestru o pomoc, zeptala se mě zda jsem nikdy nedojila krávu. No, nedojila. Za mých mladých let už brigády v JZD nefrčely. 

Nejvíce mě v dnešní době péče o matku po porodu štve, že chybí individuální přístup. Kolik zachráněných prsou a kojení by mohlo být, kdyby porodnice vyhradily dle své velikosti aspoň jednu skutečně kvalifikovanou laktační poradkyni, která by obíhala maminky na pokojích, nebyla by tolik zatížena administrativou, péčí o novorozence, atd. Měla by čas na novopečené maminky psychicky je podpořit a pomoct se rozkojit. Bohužel realita je jiná. Do jaké míry je to provázanost sponzoringu a lobby za propagaci značek vyrábějících UM je otázka. 

Spousta dětí vyzkouší UM ještě v porodnici, mámy odcházejí s krabicí umělého mléka a slovy, ať se nebojí, že se doma URČITĚ rozkojí. A co teprve chuděry mámy, které jsou po císaři či náročném porodu, mimčo nevidí tak často a ten kontakt chybí od startu. Nebo miminka, která si při porodu projdou nelehkou cestu o život a jsou v inkubátoru. Pokud nenarazí maminka na ochotný personál či si mnohdy "nevyřve" přístup ke svému dítku, má to také velmi těžké.

Jako velký průser a krok k záhubě kojení vidím i to, že spousta mamin neví, jak vlastně vzniká mlíčko, jak funguje laktace a jak moc záleží na jejich psychické pohodě a sebevědomí. Při růstových spurtech často nabydou dojmu, že mají slabé mlíko a sáhnou po UM. Tak samo v případě, kdy nastane večer, tok mléka se zpomalí, dítě se začne odtahovat a maminka nabyde dojmu, že má málo mléka. Je to mnohdy i ze začátku neznalost potřeb vlastního dítěte, které potřebuje třeba jen odříhnout či se vyprdět, proto u kojeni brečí a napíná se do luku. Není to z toho, že má hlad. Třeba je už najezené a má dost, sami jíme různě velkké porce v různých jídlech. Taky mi nějakou chvilku trvalo než jsem na to přišla. 

Jako největší prasárnu však považuji to, že jsou mnozí praktičtí Mudři, pro které jsou tabulky svaté. Pokud kojené dítě není tabulkové (protože přibývá skokově oproti nekojeným), lékař dokáže matku vynervovat vším tím převažováním a nasadí na první návštěvě UM, místo aby dal mamince a dítěti chvíli čas.

Určitě to znáte. Zalíbí se Vám na obrázku koláč a vzdáte to, jakmile si přečtete seznam ingrediencí. Půl kila hladké mouky, pštrosí vejce, lžička kolibřího sádla...tak nějak jsem měla chuť to vzdát, když jsem otevřela knížku o akvarelu a přečetla si seznam pomůcek.

Budu potřebovat sadu štětců všech možných tvarů a tlouštěk, nekřesťansky drahé barvičky, arabskou gumu, volskou žluč, bloky s papíry různých struktur a já nevím co ještě, navíc všechno stojí majlant. Poloviční pánvička? Cože?! Každá barva se chová na papíře jinak a je jich asi milión, to si na to mám udělat nějakou tabulku, nebo co...? A taky, co všechno se musím naučit, abych vůbec mohla začít a namalovat alespoň jednoduché pozadí k primitivnímu obrázku. Přiznám se, že co se tvorby týče, postupy a učení se podle návodů mi moc nejdou. Všechna ta videa a obrázky v knížkách vypadají tak snadné a pak to zkusíte a výsledek je tak žalostný, že by jeden zaplakal.

Měla jsem jasně nejasnou představu, jak by měly obrázky v mé budoucí knížce vypadat. Představovala jsem si něco mezi Čechem, Skálou a Trnkou. Taky se mi do toho míchalo Potkali se u Kolína. Ale jak to udělat? Netuším, co používají za techniky, natož abych je zvládla natolik, aby z toho vzniklo to, co chci. Takže se musím začít pilně učit a experimentovat. Vyštrachala jsem ve Viktorově krabici s hračkami sadu kostek s obrázky z Trnkovy Zahrady a zkoumala je z několika centimetrů. Používá obtisknutý listy? Tak jsem šla do lesa a nasbírala kupičku listí. Natřela barvou a tiskla. Výsledek nic moc. Zabralo mi to celé odpoledne. Nadšení sláblo. Vkrádalo se nutkání další experimenty odložit na neurčito. Jakmile nic kloudnýho nevzniká, otráví mě to. Potřebuju výsledky!

No a pak jsme zase jednou měly s Antonií angličtinu. Tedy, znáte Walking english? To jsou leke angličtiny, které absolvujete na procházce. Zajdete si do lesa, nebo do parku, učíte se angličtinu, vyvenčíte psa a dítě a nemusíte shánět hlídání. Celkem geniální věc. Akorát, že ten den pršelo, a tak jsme šly ke mně domů, a já ukazovala Tony svoje básničky a tak. A povídala o tom, že se musím nejdřív naučit malovat, protože tu techniku, kterou chci použít neumím. A ona se podívala na jeden můj obrázek, takovou mandalu a povídá něco ve smyslu: A proč to nenakreslíš v tomhle stylu? Můžeš použít něco, co už umíš. Tohle vypadá skvěle, bude to hezký. A já měla pocit, jako by se mi rozsvítilo. Nojo, to je pravda, přece je lepší na začátku použít nástroje, který už mám. Čech, Skála a Trnka v tu chvíli zmizeli. V hlavě se mi rozprostřela úplně nová krajina, moje vlastní. Já mám přece vlastní výraz, úplně jinej než ostatní, nemůžu se po nikom opičit... Potřebuju ho jenom objevit. Pracovat na něm a odkrývat ho. Učit ruku svému stylu. Ta představa mě úplně omámila a najednou jsem se nemohla dočkat, až začnu. A každý dokončený obrázek otevírá dveře k dalšímu, z každého se něco naučím a posune mě to dál. Hurá! Jak to, že mě to nenapadlo? V té chvíli jsem to mohla konečně přestat odkládat a začít kreslit.

Pršelo pak ještě jednou a Antonie seděla u nás na gauči. Prohlížela si moje nové obrázky a pak povídá, že si rozšířila vzdělání a je teďko oficiálně koučem. Jestli bych to po prázdninách nechtěla zkusit. A já si řekla, že to zkusím a bylo to užitečné rozhodnutí. S koučem se zvládám orientovat ve spleti úkolů které obnáší tvorba knihy i další životní záležitosti. Před tím jsem měla pocit, že stojím před nepřekonatelnou horou úkonů, které jsou všechny nové a nic o nich nevím a neumím je ani pojmenovat. Už bych to mockrát vzdala a všecko by skončilo zase v šuplíku. Ta spousta energie by vyšla vniveč. Protože energie vložená, je energie vrácená a já jí vkládám opravdu hodně. Jenže se vrátí, až jak to dokončíte.

Takže, jestli chcete skoncovat s psaním do šuplíku, jako základní pomůcku doporučuju kouče. Pořiďte si nějakého sympatického, milého a moudrého. Může být užitečnější, než ty vodovky.

Kapitola 1.

Jasmína seděla na stráni a tiše plakala. Pod nohami jí protékal potůček křišťálové barvy, kolem ní se rozléhal hustý les, jehož stromy dosahovaly neobvyklých výšek. Jasmína věděla, že musí být velmi potichu, aby neprobudila lesní duchy. Neměla v lese co pohledávat. Musela se skrýt před zlem které jí pronásledovalo. Když doběhla na kraj lesa dlouho se nerozmýšlela. Mohla si zvolit buď smrt nebo vstup do Magického lesa. Ten byl jediný kam se za ní zlo nemohlo vydat. Slýchávala o tomto lese různé pověsti, ale příliš jim nevěřila. Až do dnes. Bylo to tak zřejmé, cítila přítomnost mnoha tvorů ikdyž je nemohla vidět dokud se jí sami neukázali.

Jasmína byla hodné a pracovité děvče, byla si vědoma své krásy a neschovávala jí jako jiné dívky z její vesnice. Její oči měli uhrančivě zelenou barvu a dlouhé vlasy měli barvu té nejjasnější mědi. Její postava již dávno nebyla dětská a proto se za ní chlapci z vesnice rádi otáčeli. Jen jedna dívka byla krásnější než ona, ale protože byla pyšná a zlá neměla tolik nápadníků jako Jasmína. Wixinie se nosila po vesnici jako páv, nic jí nebylo dost dobré, naparovala se a převyšovala nad ostatními. Její otec byl vůdce vesnice a její matka vyhlášenou krasavicí a léčitelkou široko daleko. Lidé si k ní chodili pro rady, masti a lektvary když měli trable. Často jí volali k porodům a vyháněla zlé duchy z obydlí vesničanů. Všichni jí měli rádi a nikoho ani nenapadlo, že je potomkem nejobávanější čarodějnice Kalterubry. Moc jejího rodu se předávala z pokolení na pokolení, ale již dávno žádná žena z její krve neprojevila zvláštní nadání. Proto se její potomci domnívali, že její moc zanikla spolu s ní. Až teď se čarodějné schopnosti objevili u Wixinie. Ta je držela v tajnosti dokonce i před svými rodiči. Nechtěla aby se o tom kdokoli dozvěděl, a aby pak musela pomáhat ubožákům jako její matka. Proto nejraději čarovala při svých častých procházkách za vsí a zdokonalovala si své umění. Nejprve používala jen snadná kouzla jako když chtěla aby její nejoblíbenější květina rozkvetla dříve než byl její čas, přivolávala k sobě vzdálené předměty, které by jinak nedostala. Mývala i spoustu přátel mezi zvířátky se kterými skotačila po lesích celé dny. Jenže to byla ještě dítě. Po té co se začala měnit v ženu už je nenavštěvovala. Když se nyní vydala do lesa zvířata se jí bála a schovávala se před ní. Cítila z ní mocnou a zlou magii. Však také její kouzla se velmi změnila. Nyní si přičarovávala ohnivou nestvůru v ženské podobě, které se svěřovala se svými starostmi. Pojmenovala jí Marqa. Netušila, že Marqa je ztělesnění zlé magie. Živila se zlem co pocházelo z Wixinie. Čím víc jí pověděla či společně vykonaly, tím víc její moc sílila. Marqa věděla, že když se jí podaří udržet si Wixiinu přízeň a donutí jí ke stále hrozivějším činům brzy se jí podaří získat zpět své tělo a moc o kterou jí v dávných časech připravili elfové. Společně s lesními duchy a Kalterubrou její moc uzamkly a uvěznili jí v nejmocnějším kouzle, které dokázala vyčarovat jen sama Kalterubra, případně její potomci. Protože se nikdy ani slovem nezmínila o existenci tohoto rituálu. Provedením kouzla zajistila, aby nikdo z jejích potomků na dlouhé věky nedostal moc k prolomení tohoto rituálu. Tím pádem se mělo za to, že je Marqa pohřbená na vždy.

Marqa věděla co dělat. Neustále naváděla Wixinii k horším a horším činům a prosila jí o předání trochy své moci, aby jí mohla chránit kdyby se někdy dostala do potíží či potřebovala pomoc. Marqa byla jediná, které Wixinie věřila. Nechtěla se však o svou magii s nikým dělit. Marqa to celkem brzy pochopila a rozhodla se dál nenaléhat. Po nějaké době, přišla Marqa s návrhem, že by chtěla s Wixinií trávit více času. Nestačilo jí být tu jen když si jí Wixinie přivolá vyřknutím kouzla. Také Wixinii se tento nápad zamlouval. Začaly spřádat plány jak dosáhnout toho aby se Marqě vrátilo její hmotné tělo. Po dlouhé době plánování, příprav na rituál a shánění přísad do lektvarů byly téměř u konce. Zbývalo už jen jediné. Počkat čtrnáct dní dokud nebude měsíc v úplňku a díky tomu bude mít kouzlo větší moc. Wixinie schovala všechny přísady, nádobu z pravého křišťálu ve které měla o úplňku namíchat lektvar a další potřebné části bez kterých by se jejich rituál neobešel pod zem u velkého statného dubu.

Jak se čas přibližoval byla Marqa stále více netrpělivá a podrážděná. Wixinie přemýšlela zda neudělala chybu, že se dala přesvědčit k rituálu.

Když nastal den před úplňkem byla Wixinie už velmi nesvá. Bloumala po vsi a na sebemenší ruch reagovala podrážděně.

1. Ahoj všichni co čekate dvojčátka - tak jako já.Ted jsem v 19tt. po ivf.mám už dva kluky.Jsem od začátku doma na neschopence a chybí mi možnost se s někým podělit o zkušenosti. Také jsem už nakoukla do bazárku ale raději ještě počkám abych něco nezakřikla.Těším se na zkušenosti ostatních maminek s dvojčátky.A do budoucna i já něčím určitě přispěji.Hezký den.

Má drahá sestřenice mi jednou poslala vyzkoušený recept na mrkvový koláč, který je plný skvělých surovin a já si ho okamžitě zamilovala...Nejen pro jeho zajímavou chuť, ale taky jednoduchost 🙂 Navíc se dá upravit na různé způsoby podle toho, co má člověk rád. Já ho dělám s čokoládovou polevou a kakaem (hlavně kvůli mému drahému, který zbožňuje čokoládu). Takže mi nakonec vyšlo něco jako perník s čokoládou 🙂

Budete potřebovat:

• 4-5 větších mrkví
• 3 jablka (já dávám někdy cuketu pokud mám a upravím počet mrkví a jablek)
• cca 1/2 až 3/4 drcených vlašských ořechů 
• půl hrnku kokosového nebo řepkového oleje
• 4 vajíčka celá (nejlépe domácí)
• 3/4 hrnku jakékoliv "zdravé" mouky (špaldová, celozrnná..)
• 5 lžic třtinového cukru nebo medu (dle chuti)
• cca půl pytlíku sáčku skořice (dle chuti)
• cca lžíce kvalitního kakaa
• ani né půl pytlíku prášku do pečiva (samozřejmě bezfosfátového - koupíte v jakékoliv zdravé výživě)
• alespoň 80% hořkou čokoládu a trošku smetany na polevu

Postup:

Na jemném struhadle si nastrouhám ovoce a zeleninu. Vyšlehám si vyjíčka s cukrem/medem. Smíchám sypké suroviny a přidám olej. Vše dám do velké mísy a smíchám dohromady a nakonec ochutnám, abych nezanedbala skořici nebo med/cukr, které mají být v koláči dominantní. Peču na 180° cca 30-35 min. (dle trouby, špejle je jistota🙂 Až je koláč hotový, nechám ho chvilku odležet a navrh naleju čokoládovou polevu. Pokud uděláte bez polevy, je také velice dobrý, jen můžete přidat jednu lžíci medu/cukru navíc 🙂 

Tip: Pokud chcete udělat mlsným jazýčkům ještě větší radost, tak jsem vyzkoušela dát navrh lžíci šlehačky, kterou jsem posypala borůvkama. To stříhali ušima opravdu všichni, co ochutnali :D