"To change the world, we must first change the way the babies are being born."

Michel Odent

Cesta k mému těhotenství a porodu začala v mých 17 letech, kdy jsem viděla během  jediného týdne dvě zcela odlišná videa, která vlastně předurčila to, kam se pak můj život začal ubírat. První video byl „klasický porod“ v české porodnici se vší rutinou, včetně odnesení zdravého dítěte od matky a následně zacházení s tímto pár minut starým miminkem, jako někde v pásové výrobě.  Kontra k tomu jsem pak shlédla film Orgasmický porod a hned jsem věděla, že chci, aby jednou můj porod vypadal spíš jako v tomto filmu, než v tom videu, co jsem viděla před ním. Za 2 roky jsem šla na VŠ a můj zájem o porodnictví trval. Během praxe v Lize lidských práv se definitivně zformovalo moje odhodlání, a to z právního hlediska působit tak, aby došlo k zásadním změnám v systému porodnické péče v ČR, aby skutečně existovala možnost volby. Když jsem otěhotněla, byla jsem v šoku. Kvůli 2 věcem. Za prvé jsem chtěla rodit, až budu JUDr. A zatím jsem nebyla ani Mgr.:D a za druhé, až bude ten systém jiný. Cítila jsem marnost nad marnost,  když i po 7 letech se pořád debaty točily kolem stejných stupidních výroků a vlastně se nikam neposunuly. Doufala jsem, že aspoň dojde k tomu, že PA budou moci pečovat místo gynekologů o zdravé těhotné ženy, a že je budou moci doprovázet do porodnic, které s nimi budou uzavírat smlouvy. Ale to se nestalo. Byla jsem těhotná v systému, kde je „normální“ jen jedna cesta a jeden způsob, a to mě děsilo.

Strašně moc jsem chtěla rodit se svou porodní asistentkou (dále jen PA), na radu kamarádky jsem kontaktovala jednu, která měla nejen skvělou pověst,  ale hlavně smlouvu s porodnicí, která byla nedaleko. Kontaktovala jsem ji v 11. týdnu a už měla listopad téměř plný. Na tomto místě rada pro všechny, co uvažují o vlastní PA. Čím dřív ji kontaktujete, tím líp. Poprvé jsme se s ní s manželem sešli v 18 týdnu a hned jsem věděla, že jsem udělala dobře, což mi dokázala během těhotenství ještě několikrát. Musím říct, že jsem měla i štěstí na lékaře, s kterými jsem se potkávala. Netroufla jsem si být pouze v péči PA, jelikož jsem nebyla fyziologická těhotná. To, že mám skvělého gynekologa jsem věděla už před těhotenstvím, ale teprve během jsem zjistila, jak moc. Když jsem od něj v 37. týdnu těhotenství odcházela do péče porodnice, málem jsem to oplakala a manželovi jsem v autě říkala, že chci být zase těhotná, abych za ním jezdila častěji než  jedenkrát za rok.

Celé těhotenství jsem sveřepě všem tvrdila, že budu rodit 11. 11. Je to hezké datum a navíc Den veteránů. Cítila jsem, že to tak bude a přes to jede vlak. Mohlo mi být jasné, že mě moje intuice zklamala, podobně jako u pohlaví miminka, kdy jsem všem říkala, že určitě čekáme kluka. Nemohlo to být jinak, vždyť jsem pořád měla chuť na maso a podle všech jsem krásněla. A hle! Na všech velkých utz opakovaně potvrzovaná holčička.

Nicméně v podvečer 10.11 jsem začala mít bolesti podobné menstruaci. Přicházely po půl hodině a já se radovala, že se „něco děje“. Šla jsem do vany a tam bolesti odezněly. :D Alespoň jsem toto využila k tomu, že jsem si udělala rozlučkový rituál s bříškem a pěkně jsem si poplakala. Nikdy jsem se totiž necítila tak krásná, jako s tím bříškem a bylo mi hrozně líto, že náš společný čas se krátí. V pátek 11.11.  jsem následně obrečela, že 11. fakt asi porod nebude, a že se naše miminko nenarodí na Den veteránů, navíc se mi do mysli začaly vkrádat myšlenky o „přenášení“. Jedenáctého jsem měla termín a v porodnici jsem byla jen na 1 kontrole a sepsat dokumentaci, a jinak jsem chodila ke své PA, no a když už jsem byla v 41týdnu, tak to chtělo zajet zase do porodnice, aby se zkontrolovaly průtoky. Takže jsem následně brečela i z představy, že další týden asi budu muset zase do té blbé nemocnice, a že jsem tam chtěla jet, až když budu rodit. Manžel se vrátil z práce a uklidnil mě, že se na mě nezlobí, že Den veteránů nestihneme. Jupí. :D  Zalehli jsme asi o půlnoci s vidinou normálního víkendu. Ještě než jsem usnula. jsem hladila bříško a říkala Berušce,  že má ještě nejméně 2 týdny k dobru, a že jí věřím.