Své těhotenství a porod už jsem popsala a teď přišel čas na to, abych dala černé na bílé také to, jak jsem se cítila a cítím jako matka. Nevím, jak jste to měly vy, jako mámy, ale vidím spousty maminek kolem sebe a je jasné, že každá to prožíváme jinak a hlavně, každá máme jiné dítě.

    Když jsem čekala na okamžik, kdy mi přivezou Maxmiliána na pokoj v porodnici a já si v klidu konečně prohlédnu svoje krásné miminko, myslela jsem si, že začala ta nejkrásnější a nejúžasnější část mého života. Ve chvíli, kdy jsem Maxíka uviděla, byla jsem přesvědčená, že krásnějšího miminka není, byl dokonalý, sametový a celý k umačkání. Byl to malý andílek z kterého jsem byla celá poprděná...Když ale nastal večer, hodně rychle jsem se probudila ze snu :D Prořvané hodiny a hodiny a já nezamhouřila oka. Ale byla jsem stále v klidu, vždyť všechny knížky psaly, jak je to pro toho mrňouska náročné a jaký je to šok, že není u mě v bříšku. Určitě se to srovná, jak dojedeme domů a budeme jen spolu.

    Nastal den D a já si Maxíka vezla domů. Doma jsem ho položila do předem připraveného košíku a on usnul jako malý uzlíček. Ale jen kamufloval :D V tu chvíli začalo to právé „tóčo“... Ani jsem se nestačila rozkoukat, že jsem máma a Max mi obrátil život o 360 stupňů a křičel a křičel. Byl nakrmený, přebalený, vyspinkaný a stále brečel. Jak se postupem času ukázalo, byly to ony příšerné břišní koliky. Hodiny a hodiny pláče, my jsme v noci naspali sotva dvě hodiny a Maxe jsme nepřetržitě nosili, plácali po zadečku, zpívali mu, hladili ho. Tuty břišní koliky trvaly tři a půl měsíce. Během těch třech a půl měsíce jsem byla x- krát na dně, ptala jsem se proč já a nejhorší byla ta zoufalost, kdy nevíte, co dělat, abyste mu ulevili. Doktorka nám řekla s úsměvem na tváři, že to prostě musíme vydržet- to jsem opravdu potřebovala slyšet. Všichni nám jen „chytře“ radili, jak v půl roce bude vše ok- a to mám jako čekat ještě tolik měsíců? To by mě určitě odvezli. A víte co bylo ještě super? Poslouchat svoje kamarádky, jak jim krásně spinkají jejich děti, vůbec jim nepláčou a ony jsou tak vyčerpané :D Vyzkoušeli jsme všechny kapičky, rektální rourku, čajíky, zábaly, prostě vše, co znáte. A co opravdu pomohlo? Odstavit ho od mého mléka. Od té doby koliky ustaly a měli jsme klid...Nooo klid...Asi na dva týdny, protože potom nám začaly růst zuby.

    A zase ten pláč, ve dne, v noci a nikde nic....Ale pak to přišlo!!! Byly tam :D Dolní jedničky, ale to byl jen začátek,teď máme ještě horní jedničky a horní dvojky, skoro v noci nespinkáme, ale přes den mi to vynahrazuje.

    Překonali jsme devět měsíců a teď i přes pláč a jeho náladičky, si mateřství úžívám..Konečně!!!! Už vím, co ho trápí, jak mu pomůžu a najednou po tolika měsících jsme se zžili a on je rád se mnou a já s ním. Pochopila jsem, že to nebude klidné miminko, ale rampelník, který chce všude být, všechno vidět, všechno vyzkoušet a všude ho musí být plno. Ale no a co, hlavně, že mám krásného zdravého chlapečka. Teď je to taková ta opravdová láska. Ne, že bych ho předtím nemilovala a on nemiloval mě, ale bylo to jiné... Jen starosti, únavou jsem sotva chodila a tu lásku tolika nevnímala a myslím si, že Maxík to měl stejně. Teď oba společnou lásku vnímáme jak to jen jde a on je ten nejlepší chlap v mém životě a já věřím, že já jsem pro něj ta nejlepší ženská v jeho životě 🙂

    Z ideálu mateřství jsem byla hodně rychle probuzená a minulé měsíce jsem nechtěla o druhém dítěti ani slyšet...Dneska si tu možnost už připouštím, ale přeci jen si ještě nějaký rok počkám 🙂 Ale o ty nádherný okamžiky, který mám možnost prožít v životě ještě jednou, se připravit nenechám. První slůvko, každá nová dovednost a nikdy nezapomenu na to, když mi řekl „MAMA“, když mě objal a kdy mě pohladil... I přes prvotní těžkosti je Maxmilián „to“ nejúžasnější co v životě mám a hlavně je „to“ nejlepší, co se mi v životě povedlo 🙂

Náš "normální život 4 členné rodiny se 14.6. obrátil vzhůru nohama a už nikdy to nebude jako dřív, ale bojujeme a vše zvládneme.

Začalo to "nevinně", vzhledem k růstu zubům mi  v neděli horečka a velká únava syna přišla  jako jasná věc.  Zvýšené pití a močení mě nijak nezarazilo, jen sem se radovala, že můj syn konečně začal pít. V pondělí ráno a po celý den byl už bez teplot, ale jeho nepochopitelná únava mě začala dost znepokojovat, spal snad celý den, vždy jsem ho vzbudila, koukal na mě pět minut, najedl se a zase na dvě až tři hodiny usnul a spal by dokud bych ho nevzbudila.

Po probuzení byl jak tělo bez duše, nechtěl si hrát, pofňukával a odpoledne a večer už ani nechtěl jíst. Zalarmovala jsem manžela a jeli jsme  večer na pohotovost, prostě Péťa se mi vůbec nelíbil a to jeho neustálé spaní už vůbec ne. Na pohotovosti jsem řekla jak se věci mají, paní doktorka syna zběžně zkoukla a řekla nám, že na synovi nic neshledala, přesto že i během vyšetření, které se mu nelíbilo, usínal. ( a to tak, jak když ho vypnete vypínačem- plakal, plakal a pak cvak a byl tuhej) Pohed paní doktorky na pohotovosti snad nikdy nezapomenu, z výrazu a usměvu se dalo číst její myšlenky - " zas další hysterická matka dítěte, kterému rostou zuby."

Odjížděla jsem domu s opět spícím dítětem, s neklidem a zprávou z pohotovosti, kde bylo rozepsáno, jak dítěti srážet teplotu,( přičemž jsem paní doktorce několikrát říkala, že je celý den bez teplot)  diagnóza - růst zubů, doporučení - v případě nutnosti zítra kontrola u praktického lékaře.  Celou noc sem nespala, syn celou noc hrozně nahlas dýchal, rychle a neobvykle, dosti se budil a byl uplakaný. Ráno měl opět teplotu a dýchání bylo i po probuzení stejné, rychlé hlasité, no hrůza. Byl stále apatický jako předešlý den a vůbec se mi nelíbil, nevěřila jsem že tento stav může být způsoben růstem zoubků.  Naštěstí měla naše dětská doktorka ranní ordinaci, tak jsme hned vyrazili.

Stále spící dítě se paní doktorce hned při příchodu do ordinace vůbec nelíbilo, nad zprávou z pohotovosti jen zakroutila hlavou, koukla malému do krku a hned nás poslala do nemocnice s tím, že je ze syna cítit aceton... v tu dobu jsem ještě neveděla co to znamená.... Napříjmu v nemocnici malého zběžně zkoukli, změřili mu hladinu cukru v krvi a hned volali na příjem. Paní doktorka mi oznámila, že si ho tu musí nechat, hladina cukru v krvi je vysoká, tak vysoká, že klasický glukometr nedokáza změřit hodnotu, naběhla informace víc jak 28... Pak už to byl fofr, malého nám odnesli, a my jen stáli na chodbě a koukali.

Malý byl umístěn na JIP, napojený na hadičky, ekg, infuze, no hrozný pohled. a diagnóza - podezření na cukrovku 1. typu :(  sled událostí v době na JIP mám stále trochu v mlze, byl to šok, slzy tekly proudem a ta bezmoc, pohled na mé milované dítě napojené na hadičky... ještě teď je mi ouzko. Do toho pocit, že starší dcera na mě čeká ve školce, odpoledne má představení pro rodiče a já nebudu moct přijít, a vzhledem k prognóze dlouhého pobytu v nemocni, ji teď nějakou dobu uvidím jen málo, strašné pocity se ve mně odehrávali. Druhý den ráno nám lékař oznámil že se diagnóza potvrdila :( Malý je stabiizovaný, již není v ohrožení života a budou nás převážet do nemocnice na Vinohradech, kde se specializují na dětský diabetes.

Dneska tomu jsou přesně dva měsíce, co se Matyášek narodil a nám se změnil život... Ráda na ten okamžik vzpomínám <3

Vidím to jakoby to bylo včera.. O miminko jsme se pokoušeli tři měsíce. Bezproblémovým těhotenstvím jsem nějak proplula a najednou tu byl konec devátýho měsíce. Břicho obří, pohyblivost téměř nulová, nálada spíš na bodu mrazu a termín za dveřma (14.5.). Tak moc jsem si přála už porodit! Jenže po prohlídce u gynokologa (středa 11.5.) bylo jasný, že se jen tak nic nechystá, zamčeno na sto západů, aktivita dělohy i miminka na monitoru taky nic extra..Už jsem toho měla fakt dost. V pondělí 16.5. ráno prohlídka v nemocnici v rizikové poradně. Svitla mi naděje! Na monitoru konečně výraznější křivky, malej pěkně vyváděl. Otevřená na prst (hurá, aspoň něco!), tak mi pan doktor pomohl Hamiltnem. No nic příjemnýho to nebylo, ale věděla jsem, že proti tomu, co mě v nejbližší době čeká, je to sranda. Prý pokud neporodím sama, jsem objednaná ve čtvrtek odpoledne na vyvolání. Z nemocnice jsem odjížděla s mnohem lepší náladou. Celý den jsem pak byla v jednom kole, návštěva, zařizování oken do baráčku, vaření, nějaký telefonáty a emaily... lila jsem do sebe hrnky maliníku a v duchu Matyáška přemlouvala,ať už se na nás jde podívat. Špinila jsem, bolelo mě břicho, ale nijak větší váhu jsem tomu nedávala. Kolem devátý jsem dala sprchu, líp se mi neudělalo.. od půl desátý jsem začala vnímat "pravidelnější" bolesti, tak po 10-15  minutách. V domění, že jde o poslíčky, jsem šla spát. Jenže bolest začala být častější a usnou se mi nepodařilo. Tak jo, další sprcha - jenže ani to nepomohlo a navíc mi začala odcházet zátka. Připravila jsem manžela na to, že prostě pojedeme.. a pomalu na nás oba začala jít nervozita. UŽ je to tady.. celou dobu o tom jen mluvíme, a najednou když to přijde, stejně nás to šokuje :D Kontrakce sílily, začala jsem dobalovat tašku, manžel mi pomohl obléct (venku byly 4 stupně, vážně super, když jsem nic nedopnula 😀) a v půl druhý jsme startovali auto s intervalem kontrakcí po 3-4 minutách. Bolesti už pořádný. Po příjezdu do nemocnice nás u porodnice přivítala parta pěti nebo šesti místních kačerů s kachnama 🙂) Kolem 1:50 mě přijmula sestřička, manžel čekal na chodbě. Měly plný sály, a fofr, tak na mě taky neměla tolik času, prohlédla mě, otevřená na čtyři..napojila mě na monitor, a během měření odbíhala střídavě na sály, a ke mě, sepisovat rychle příjem, píchnout mi kapačku s ATB, měřit pánev..kontrakce šílený, bylo mi zle, vůbec jsem si neuměla představit, že by mohlo být ještě hůř.. Monitor už pěknej, křivky lítaly.. Tak mi dala košili, ať se převlíknu, a jen tak si tam chodim, a že počkáme, co bude. Funěla jsem, hekala.. a bylo mi jedno kdo mě kde slyší. (Chudák manžel to musel celou dobu poslouchat přes zeď). Pak mi ho konečně sestra zavolala, byla jsem hrozně ráda..dával mi napít, hladil mě a i když bylo vidět, že má co dělat sám se sebou (asi na mě nebyl hezký pohled..) strašně mě podporoval. Najednou rána, teplo, mokro..rupla mi voda.. a pak už to šlo ráz na ráz. Doběhl pro sestru, zkontrolovala mě, už jsem byla téměř otevřená, rychle na sál.. s pomocí manžela jsem se tam nějak dobelhala a ještě než mě vyhoupl na lehátko, cítila jsem, jak mi malej už tlačí hlavičkou ven (známý pocit díky aniballu..), jenže už jsem neměla síly..říkám to sestře, že už leze, tak honem honem na křeslo, první kontrakce, druhá.. křičím, že nemám sílu..přimáčknu si kolena k sobě, manželovi drtím ruku, a najednou strašnej tlak, teplo... a je VENKU... 17.5.2016 ve 3:36, 3290 g a 49 cm..Neskutečnej okamžik, myslím, že jsem se i trochu rozplakala.. dojetím, vysílením, bolestí..nevím, byl to strašně emotivní.. první setkání s maličkým, dojatý manžel..ustupující bolest..klid..pocit, že už to je za námi.. ÚLEVA. Chvíli jsme si mrňouska užívali, pak ho šel manžel se sestrou změřit, zvážit atd.. já ještě porodila placentu, a najednou jsem získala novou energii, měla jsem skvělou náladu a pomalu jsem zapomínala na tu pekelnou bolest, co jsem ještě před chvílí cítila. Navíc - díky poctivýmu cvičení s aniballem ani jedno poranění 🙂 Když mi pak Matyáška přivedli, zůstali jsme na sále nějakou dobu sami, poprvé MY TŘI <3

A od té doby je všechno jinak.. Každý den s Matym stojí za to, jeho smích mě pokaždý dostává a pohled na hrdýho tatínka mě stále dojímá. 

Malý tu teď nádherně spí, vedle mě manžel, u nohou stočený pejsek..a mě jen napadá - můžu být víc šťastná? 

<3 Miluju je, oni jsou můj život <3