Část 1. těhotenství a příprava na něj:

   Můj porodní příběh začal vlastně ještě před otěhotněním. Měla jsem za sebou dva porody císařským řezem. Pro některé lékaře dost kontroverzní stav. Jsou i tací, kteří striktně další těhotenství nedoporučují. Naštěstí pro mě můj ošetřující gynekolog tento názor nezastává. Musím říct, že s naším plánem mít další děťátko neměl vůbec žádný problém a dokonce nám aktivně pomáhal s přípravami.

   Proto jsem také rok po druhé sekci absolvovala speciální vyšetření jizvy sonohysterografii, které se dělá pouze na specializovaném pracovišti. Vtipné bylo, že lékařka provádějící toto vyšetření nejdříve nemohla jizvu vůbec najít. Pak mě ujistila, že všechny parametry, které prověřila, nebrání dalšímu těhotenství.

   Měla jsem radost a začali jsme plánovat další miminko. Bylo jasné, že mě asi budou chtít poslat na plánovaný císařský řez. Takže bylo potřeba, aby byly děti od sebe alespoň dva roky. Měla jsem tedy pár měsíců čas na klasickou přípravu – trošku zhubnout, jíst zdravě, aby mi nic nechybělo... V té době jsem ještě kojila starší dítě. Podle mého gynekologa to mohlo brzdit těhotenství, ale strach jsem z toho opravdu neměla. Pravidelný cyklus se mi obnovil už velmi brzy po porodu a to i přes plné kojení dítka.

Ještě před těhotenstvím mi do cesty osud přihrál pár setkání se zajímavými porodními asistentkami a dulami. Tyto ženy se do jedné shodly na tom, že dva císařské řezy nemusí nutně znamenat další porod císařem.

   Semínko bylo zaseto a v mé hlavě dál rostlo. Po otěhotnění jsem se na způsob  dalšího porodu zeptala i svého doktora. Potvrdil mi, co jsem se dozvěděla dříve a od té doby jsme všechny ultrazvuky směřovali k tomu, abych měla co nejvíce argumentů pro přirozený porod. Bylo báječné mít takového spojence z řad lékařů a ještě ke všemu bývalého porodníka. Byl to příjemný pocit. Věděla jsem, že nás hlídá, ale že mi moje přání nebere. V závěru těhotenství souhlasil i s přechodem do poradny k mé porodní asistentce, kterou jsem si vybrala k porodu.

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

   Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem histerická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

   Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. ‚Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže.

   Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

   Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněly místní sestřičky při každé návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou.

   Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.

Můj třetí porodní příběh, který mě jako matku a ženu naplnil a mám z něj nejlepší zážitek a ty nejlepší vzpomínky, vlastně začal už před 11 lety, kdy jsem na svět přivedla své první dítě. Asi se ptáte, jak je to možné, ale abyste, milé čtenářky a možná i čtenáři, pochopili, proč tomu tak je, tak opravdu musím začít už v té době.

Když jsem rodila poprvé, tak mi bylo sotva 22 let. Přenášela jsem už asi 10 dní. V poradně jsem byla v pátek a bylo mi řečeno, že pokud do neděle neporodím, pak nastupuji na vyvolání. Dnes už vím, že pokud nejde o zdravotní důvody, pak je vyvolání porodu zbytečné a proto bych ho už nepodstoupila. Mé dítě ale naštěstí poslechlo a v noci jsme jeli do porodnice.

Byla jsem v tu chvíli vyděšenou prvorodičkou, která začala krvácet. Šlo jen o hlenovou zátku a já vlastně nikam nemusela jezdit, ale to jsem tenkrát nevěděla. V porodnici si mě nechali, protože jsem se už začala otvírat. Zřejmě jsem se na jejich vkus otvírala moc pomalu. Do odpoledne jsem to zvládla jen na 3 cm. Pak přišel lékař a prý dáme oxytocin. Moje maminka, která mi dělala doprovod, znala jen porody s oxytocinem, takže jí to přišlo v pořádku. Následné bolesti s oxytocinem byly nesnesitelné. Pochopila jsem, odkud se berou ty názory žen: „je to strašné, musím to vydržet a rychle zapomenout“. Opravdu jsem si přála, aby to netrvalo dlouho a aby to dítě ze mě někdo rychle vytáhl. To vše mi moc na klidu nepřidalo a já jsem začala panikařit… Neotvírám se, strašně to bolí… Do toho sestra při vyšetření: „maminko, vy se nám vůbec neotvíráte“…

Korunu tomu všemu nasadil sloužící lékař, který mi řekl, že za Marie Terezie bych nepřežila porod ani já ani dítě, tak ať jsem ráda, že mi pomáhají a že jsem v nemocnici. Teď si říkám, že pan doktor asi chyběl, když probírali empatii. Asi nemusím psát, že se mi po této lékařské poznámce porod zastavil a bolesti ustaly i přes oxytocin. Další informace, která od tohoto lékaře následovala, byla ještě empatičtější a profesionálnější. Varoval mě, že císařský řez bych si neměla přát, protože ho teď dvě ženy nepřežily. Po tomto vyjádření se markantně zhoršily ozvy mého dítěte a bylo rozhodnuto – akutní císařský řez. Na sál jsem jela totálně vystresovaná a „vyndali“ ze mě absolutně vyděšené miminko, které stále jen plakalo.

Po porodu mě odvezli na pooperační pokoj, kde jsem byla s dalšími šesti stejně „postiženými“ ženami. Byla noc, když jsem se probudila z narkózy a hledala své děťátko. Vše mě bolelo, ale nejvíce moje duše. Nedokázala jsem porodit své dítě a hlavně jsem ani nevěděla, kde je. Moje náruč byla prázdná stejně jako mé bříško. Plakala jsem. Sestra jen: „maminko, nebrečte, bude se vám špatně dýchat“… Také měla asi absenci na hodinách empatie…

Dopoledne jsem několikrát urugovala, že chci vidět miminko. Když se přidaly i ostatní maminky, tak nám je asi v 11 hodin přivezli ukázat. Sestra u dveří hlásila jména jako na vojně a na pár vteřin zvedla dané miminko a hned položila do vozíku a odjela. Já jsem pak jen koukala k těm dveřím a myslela na to, že tam na chvíli bylo moje dítě. A opět jsem propukla v pláč. Ostatní maminky na mě koukaly, co jako brečím. Už tehdy jsem si uvědomovala, že toto asi v pořádku opravdu není. Takto to být nemělo… Moje miminko je někde beze mě úplně samo a neví, co se to děje a kde je máma, se kterou bylo do včerejšího dne spojené.

Černání, zrůžovění či jiná změna barvy zlata v oblasti lalůčku je právě u dětských náušniček bohužel častou záležitostí, jenž není brána jako vada či poškození výrobku nebo materiálu, protože se jedná pouze o povrchové zbarvení, které lze velmi lehce odstranit vyčištěním náušniček.

Na to, proč se toto zbarvení objevuje, existuje zatím jen řada domněnek než přímo podložená fakta. Právě na toto téma chystáme studii a přezkoumání možných aspektů.

Zbarvení bývá nejpravděpodobněji způsobeno např. používáním kosmetických výrobků, agresivnějším potem, vlivem zvýšené teploty, proděláním nemoci, léky, alergií (zarudlé dírky), apod.

U zbarvených náušniček však může být vlivem zbarvení vždy něco jiného. Zbarvení se může také objevit např. jen u tří z pěti holčiček.

Na internetu je právě na toto věčné téma spousta diskuzí maminek.

My můžeme zaručit, že jsou naše náušničky vyrobeny ze žlutého zlata – AU 585/1000, nebo z bílého 14 karátového zlata splňující normu ČSN EN 1811 a jsou opatřeny puncem, jenž zaručuje pravost materiálu. Veškeré naše výrobky také prochází zkouškami u Puncovního úřadu v Jablonci nad Nisou.

Maminka je tvor ze všech nejobětavější! Svým potomkům by snesla modré z nebe a splnila vše, co jim na očích uvidí! Ačkoliv se jí za to občas nedostane žádného ocenění od rodiny a někdy z toho i “blbne”, tak je stejně vždycky milovaná! 

A jak vypadal další týden ze života maminek?

1. Máma by se rozkrájela

Když děti chtějí míša řez, máma jde a upeče. Když si to děti rozmyslí a chtějí štrůdl, máma jde a upeče. Když děti podotknou, že slaný štrůdl by byl taky fajn, máma jde a upeče. Když děti napadne, že chtějí marmeládové a nugetové taštičky, máma jde a upeče. Když děti chtějí... Máma je zabijéééééé.

2. Ať dělá, co dělá, stejně je máma k...

Naše Eliška v tom má jasno. Hráli jsme si s lego farmou a zvířátky. Vzala jsem krávu a ptám se El: "Eli, co to je ?"