Dnes byl den, kdy jsem si přála být sama.

Vařila jsem oběd, na který jsem vlastně vůbec neměla chuť, měla jsem hrozný vlasy, nový flek na starém tričku, upatlanou podlahu a neměla jsem sílu (ani další ruce navíc) to změnit.

Elíše zlobí zuby a útěchu (pochopitelně) hledá u mě. Respektive u části mého hrudníku, kde se nachází vývod mlékovodu. Proti tomu nic nemám, jen bych uvítala občasnou pauzu (trvá to už několikátý den a noc), aby se bradavky stáhly do svých rozměrů a já dala odpočinout svým už dost vytahaným orangutanským pažím. Protože jakmile Píďu vzdálím na více než 1 cm od sebe, nastane řev (a ne!, nenaučila jsem ho to!!!!!!) Takže když to pak přesáhne určitou, předem nejasně definovanou mez, chytá mě rapl.

Naštěstí jsem teď od Elíše dostala takovou tu rozkošňáckou dětstkou pusinku, která každou matku nakopne (fakt to funguje!), vše je zapomenuto a článek se v tu ránu odvíjí jiným směrem a nekončí slovy "a tak se ta rozcuchaná matka s flekem na triku, hystericky poskakující na zahradě jako smyslů zbavená, nenávratně zbláznila". Místo toho tedy můžu napsat:

Ano, i takové jsou dny. A děkuju za ně.

Neskrývám ale, že už se moc těším na zítra...
Pac a pusu.

Před nedávnem tady proběhla série se svatebníma fotkama a jelikož já nevím, kde mám naše svatební fotky tak jsem se rozhodla, že to radši sepíšu.

Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě,  po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum no a  kdyžtak se prostě rozvedem no.  Ano, oba dva jsme měli hodně romantickou potřebu se vzít.

Po návratu do Čech z velikejch odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.

Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii.

Hned druhej den po příletu do NYC jsem si v děsivým kulturním šoku šla s tchýní vybírat svatební šaty. A černý, jak tvrdí Amík, nebyly. Na pohřeb by se nehodily ani náhodou. Jsou modro šedivý a mají malý kytičky a Amík je náhodou ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla. 

Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem. Po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.