Přiznejme si to - na světě je zlo i dobro od jeho počátku. Jejich poměr si ale určujeme sami. My, lidé. Pokud si myslíte, že teď chci psát o míru a válce, přistěhovalcích nebo teroristech, pletete se. Na srdci mě velmi tíží jiná věc. Hlavou mi kvůli ní prolétá stále dokola několik stejných myšlenek, otázek, hesel. Mísí se ve mně různé negativní pocity. Vztek, strach, bezmoc, nepochopení, lítost... Měli bychom se zase naučit pomáhat. Opravdově, těm nejbližším a ihned. 

Ano, existuje řada charitativních organizací, stáváme se dobrovolníky, přispíváme penězi, sběrem plastových víček, oblečení nebo jídla. Plníme vánoční přání dětem z dětských domovů. Venčíme psy umístěné v útulcích. Fakt, že toto vše a ještě mnohem víc náš svět potřebuje, považuji sice za smutný, ale tiše jej přijímám. Slzy, někdy zamáčknuté v oku, jindy stékající po tváři, mě doprovází ve chvíli, kdy na mě nejvíce dopadá tíha jiného příběhu.

Občas se mi na tomhle světě opravdu těžce dýchá. Ocelová maska rázné, nekompromisní holky mi sice jistou obranu zajišťuje, ale co člověk zmůže, když jej něco zasáhne zevnitř. Nejspíš to bude pro některé z vás znít jako naprostá hloupost, ale zkuste si žít se srdcem bohéma a hlavou realisty v jednom těle. Neměnili byste se mnou, na to vsadím boty.

A tak se ptám. Jak si mohu vykračovat s lehkostí, když někdo blízký trpí? Jsem sice zastánkyní teorie, že bychom se museli cítit provinile 24/7 za cokoli, kdybychom mysleli neustále pouze na ty, kteří žijí ve válce, na sirotky, na nemocné... a proto, zejména v Evropě, můžeme být i částečnými sobci, jenže co když je ten problém, neštěstí, smutek nebo nespravedlnost na dosah ruky?

Někdo v mé blízkosti měl a má velmi, velmi těžký život. Po všech stránkách. Ošklivé zážitky v dětství i v (pozdější) dospělosti. Nemoc. Finanční problémy. Někdo, kdo si ani jedno z toho absolutně nezaslouží. A přestože by toto všechno vystačilo na moře mých slz, nic z toho ještě není tím pomyslným "3-2-1-start".

Kámen úrazu je především selhání lidského faktoru. Je až neuvěřitelně ironické, jak je člověk inteligentní a zároveň naprosto hloupý tvor. Určité věci prostě nejsou a nebudou přenosné vzduchem. Ano, jistě, teď se svět snaží frčet na vlně pozitivní energie. Obklopujme se pozitivními lidmi, Mysleme pozitivně. Bla, bla, bla. Pokud se nepletu, četla jsem to kdysi v jednom z rozhovorů s Michalem Vieweghem - někdy je potřeba přiznat si, že je něco v prd*li. A já tedy říkám, že v prd*li je především lidská soudržnost, empatie, síla přátelství a základní lidské hodnoty vůbec.

Článek jsem psala průběžně hned po porodu hlavně proto, abych si uspořádala myšlenky a dala si dohromady všechno, co se stalo... A tak nějak se s tím srovnala. V té době mi moc pomáhalo číst si podobné příběhy a vědět, že v tom nejsem sama. Odhodlávala jsem se dlouho a protože dnes, ve Světový den předčasně narozených dětí, je více než příhodná doba, rozhodla jsem se jít s kůží na trh a podělit se s vámi o náš příběh.

Celé moje těhotenství probíhalo naprosto bez problémů. Bylo plánované, ale i tak si pamatuju, jak jsem překvapeně hleděla na to, jak se zbarvovala druhá čárka. Naše krásné sladké tajemství. Týdny postupně plynuly, 1. screening výborný, miminko zdravé, oznámení rodině a známým, 2. screening výborný, čekáme chlapečka! Chodila jsem na poradny, vždy všechno v pořádku, pan doktor se radoval, jak vše krásně vychází a nic se nechystá, miminko krásně prospívalo, já byla šťastná a cítila jsem se strašně dobře.

Až jsme se takhle v poklidu dostali přesně na konec 7. měsíce. Byl pátek, těšila jsem se, že za pár týdnů nastoupím konečně na mateřskou a připravím se v klidu na příchod našeho drobečka. Na víkend přijeli kamarádi, poseděli jsme, podívali na fotky z manželova výletu. Pak už jsem byla unavená, tak jsme si šli kolem půlnoci lehnout. Prakticky hned jsem usnula.

Noc. Tma. Vzbudilo mě jakési mokro. Do háje, co to je? Rozsvítila jsem a zjistila, že mám mokrou noční košili. Polilo mě horko a zároveň mi přejel mráz po zádech, začalo mi bušit srdce. V první chvíli mě napadlo a snažila jsem si vsugerovat, že mám hodně slabý pánevní dno a nějak mi to "ujelo", ale tušila jsem... Šla jsem na záchod a po návratu mi to začalo téct i po nohách. Neumím popsat myšlenky, které se mi v té chvíli honily hlavou. Nechápala jsem to. Absolutně vůbec. Ještě před třemi dny jsem byla na poradně… Strašně jsem se o malého začala bát. S manželem jsme se oblékli a jeli hned do nemocnice. Všude bylo naprosté ticho, byla zhruba jedna v noci.

Přešli jsme vrátnici a našli porodnické oddělení. Otevřela sestřička, já jí sdělila své podezření na odtékající plodovou vodu ve 31. týdnu. Vyděsila se a se slovy „Ježiši!“ mě ihned pustila dovnitř. Manžel zůstal na chodbě.

Uvnitř mě sestřička požádala o intimku. Ta se po polití roztokem okamžitě zbarvila do modra, obavy se bohužel potvrdily.