Milé koníkovky,

nikdy bych nevěřila, že budu psát na MK článek - nejsem ten typ. Kauza kolem paní Ivy mi ale nedá a ráda bych napsala pár řádků.

Kauzu kolem paní Ivy jsem zachytila pozdě, až když Honza začal psát. Přidala jsem si do oblíbených a sledovala další vývoj. Když jsem si včera přečetla vaše reakce, jen jsem kroutila hlavou - další podvod a na MK?! Byla jsem lehce nad věcí, protože jsem se aktivně této kauzy neúčastnila. Když jsem se nad tím zamyslela, hodně mi to připomnělo příběh mojí spolužačky na VŠ a ráda bych se s vámi o něho podělila.

Všichni spolužáci jsme ji znali jen okrajově, byla to šedá myška. Byla u všeho, jen se nějak neúčastnila. Najednou nás začala zahrnovat dramatickými historkami ze svého života. Rázem byla středem zájmu. Ne, že by jsme byli senzacechtivý, ale byla to přece jen spolužačka a rádi jsme ji vyslechli, vytáhli na kafe, odvezli domů a jakkoliv pomohli - aby jí bylo alespoň na chvíli lépe. Pak se začaly její historky "sukovat", až na ni jeden ze spolužáků "uhodil" a ona přiznala, že si vše vymyslela. Chtěla být alespoň chvíli středem pozornosti, být zajímavá, žádaná..... a nenašla lepší způsob. Hrozně nás zasáhla. Nakonec nám to nedalo a s kamarádkou jsme ji s chladnou hlavou vyslechly a pak snad i pochopily (v rámci možnotí). Doma u rodičů byla páté kolo u vozu, měla nádhernou sestru a velmi talentovaného bratra. Rodiče ji nikdy nepochválili, nikdy nepohladili, nikdy je nezajímal její názor. V osmnácti letech si vzala prvního kluka, který jí řekl, že ji má rád a že se mu líbí v bláznivé touze být milovaná, být pro někoho důležitá. Vzala si mamánka a navíc s tchyní i bydleli a byla ještě větší "nikdoš" než u rodičů. Na náš úkor si udělala na malou chvíli lépe.......

Nenapsala jsem příběh mojí bývalé spolužačky proto, abych se jakkoliv paní Ivy zastala nebo jakkoliv snižovala její hanebné chování. Napsala jsem tyto řádky proto, že si myslím, že její pohnutky byly hodně podobné. Vždyť ona z vás nemámila peníze, nechtěla jakoukoliv materiální pomoc, chtěla "jen" pozornost. Myslím, si, že svým způsobem jste jí i pomohly a teď jen doufám, že jí není a dlouho nebudu dobře z toho, kolika lidem ublížila.

Chtěla bych vás požádat, aby i po této super špatné zkušenosti na MK jste zůstaly takové jaké jste a dívaly se na tuto životní zkušenost z té lepší stránky. Přestože jste paní Ivu neznaly, dokázaly jste jí v neuvěřitelném počtu a vytrvale dokazovat podporu a držet ji nad vodou. Prosím, nerušte svoje profily na MK, neciťte se jako booo, nekopírujte lékařské zprávy......... Jste prostě úžasné, citlivé, empatické a to si nenechte vzít ....... nedovolte jí, aby vám to vzala. MK je přece náš................

Jelikož jsem podruhé těhotná a zrovna s holkama ve skupince červencovky 2015 probíráme téma porodu, tak jsem se rozhodla zavzpomínat na ten první. 🙂

Po termínu porodu jsem šla na kontrolu do porodnice a jelikož posledních 14 dní před termínem ty ozvy nebyly nic moc a do toho jsem měla těhotenskou cukrovku, tak mi navrhli, že mi porod vyvolají. Vůbec jsem se nebránila. Venku byly příšerný vedra, mně už bylo poslední dva týdny stejně jen brutálně blbě, tak jsem si řekla, super, ukončíme to trápení.. Možná jsem z toho byla tak natěšená proto, že pod pojmem "vyvolávaný porod" jsem si představila, že mi píchnou nějakou injekci nebo dají kapačku a bude to. Kde by mě napadlo, že se jedná o zavedení tabletky až tam... úplně dozadu... 😀 Večer před výkonem jsem dostala od sestry lejstro, kde byl popsaný zákrok s tím, že si to mám přečíst a podepsat. TAk jsem si to přečetla a nepodepsala... 😀

Ráno o půl osmé přišel pro mě doktor, že jdem na to a ptal se, zda mám lejstro. Tak jsem řekla, že mám, podala jsem mu ho, on na to zůstal hledět a říká: Vždyť vy jste to nepodepsala. A já na to: Ne, nějak jsem neměla tu odvahu... 😀 tak mi řekl, že mu to podepíšu na vyšetřovně. Tam jsme to ještě jednou probrali a šli jsme na to. Z vyšetřovny jsem se dobelhala zpátky na pokoj a tam se to vpodstatě okamžitě rozjelo. Postupně to nabíralo na obrátkách, takže když jsem šla znova na vyšetřovnu asi po dvou hodinách, tak to bylo v takovém stavu, že mi to museli zase utlumit, protože ta reakce byla abnormální a ty křivky na monitoru nějak nevypadaly dobře. Takže v poledne bylo po porodu. Asi tak ve dvě jsem šla opět na vyšetřovnu, že teda ani ťuk a že rodit nebudu, tak doktor zvažoval, zda mi má dát další tabletku, nakonec říkal, že to nebudem zbytečně hnát a udělal mi Hamiltona. Celé odpoledne bylo absolutně v klidu, takže jsem byla připravená, že ráno si zajdu opět pro tabletku.

Večer mi natáčeli monitory a v osum přišel doktor na vizitu s tím, že už rodím a v noci se sejdem na sále. Tak to mě fakt rozesmál. Nebylo mi totiž ale absolutně vůbec nic. Necítila jsem ani ťuk, tak jsem si myslela svoje. Od sestřičky jsem byla před spaním poučená, že když mě v noci něco vzbudí, tak zazvonit. Tak jsem šla ve 23 hodin spát. V 1 ráno jsem se vzbudila, že mě něco dloubalo v břiše. Za chvilku se to ozvalo zas, pak zas. Tak jsem si sedla a počítala minuty. Půl hodinky jsem měřila pravidelné kontrakce po 6 minutách. alespoň jsem si myslela, že to jsou kontrakce, bylo to pravidelné dloubání v břiše a nikterak to nebolelo. Tak jsem si zazvonila na sestru, že jí to nahlásím, lehnu a vstanu až se začne něco dít 😀 😀 Sestřika ovšem byla jiného názoru, bafla na mě, že rodím, mám si vzít ručník a sprcháč a jdeme na sál. Tak tím mě pravda trošku zaskočila. Nevěřila jsem, že z tohoto porodím... 😀

Když jsme zazvonili na porodní sál, tak nám otevřela sestřička s tím, že ježíšikriste další. Kam ji dáme??? Tak to mi teda radost neudělala. Takhle na mě bafnout hnedka mezi dveřma. No nic no. Měla jsem smůlu. Všechny sály byly obsazené, tak mě šoupli do jakýhosi kamrlíku. Tam mě napojili na monitor a než sestra odběhla zas vedle k porodu, tak jsem se ptala, zda zavolat manžela. Prý ne, že jsem prvorodička, tak času dost. Tak jsem si řekla, fajn, já se taky na porod necítím, tak co budu plašit... Jak mi natočili monitor, tak řekli, že jdem rodit, takže si mám zajít na klystýr. Tak to milé dámy byl ten nejkomičtější zážitek z celého porodu. Nakráčela jsem na záchod, kde mi na lůžku zavedla staniční klystýr a že to mám pár vteřin držet, než to pustím. tak já držela. prcku zatnutnou v pěst a běhala jsem po tý umývárce dokola, ani nevím kolik koleček, jak jsem poctivě držela. Ale ejhle. Ono se mi to zarazilo a nešlo to ven!!! Panika!!! 😀 Tak jsem si tam oběhla svůj půlmaraton dokola, až se mi hlava motala a pak konečně se mi chtělo, tak hurá. Jenže... Jak se to zarazilo, tak se to pak rozjelo... Takže jsem tam strávila hodinu na záchodě, staniční neustále chodila a nechápala, že ještě nejsem, ale to fakt nešlo zastavit... Přitom jsem dva týdny před porodem prodělala střevní chřipku a žila v domění, že v těch střevech nezbylo vůbec nic a můžu v klidu rodit. Chyba lávky...  V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsou některé ženy naivní, když odmítají klystýr, protože ani zdaleka netuší, co se z nich hrne při porodu, protože to fakt netušíme a necítíme... No po hodince jsem si konečně vlezla do sprchy, že jsem fakt komplet vyčištěná a jdem na to. 

Vrátila jsem se zpátky na porodní sál s tím, že klystýr splnil hned dva své účely. Jednak jsem byla definitivně vyčištěná a jednak se mi konečně rozjely ty pravé kontrakce. Než jsem vylezla na postel, tak jsem se ptala, zda mám volat manžela, protože to už jsem tak nějak cítila, že už začíná jít do tuhého. Opět jsem si vyslechla, že není třeba, ale už jsem byla neoblomná, že už se mi to nezdá. Tak jsem mu volala, bylo 3:15. Zalehla jsem na postel a začly ty pravé silné kontrakce, kdy jsem se snažila soustředit pouze na tu bolest, při každé bolesti se úplně uvolnit a prodýchat. Bylo 3:45 když manžel dorazil. Ptal se mě, jak dlouho už jsem v tomto stavu, tak jsem mu řekla, že asi hodinku... Pak položil pro mě totálně stupidní otázku při obrovských bolestech, jak dlouho to bude trvat... Tak jsem mu řekla, že to teda fakt netuším, jak dlouho budu rodit. že jsem prvorodička a těm to trvá dýl, tak asi do osmi, možná do dvanácti, tak u toho teda zbledl, že tak dlouho to snad trvat nebude... Ve 4 přišel doktor, prohlídl mě a že miminko nesestupuje, plodová voda mi neodcházela, takže mi tu plodovku píchne. Super. Tak jo. V momentě, kdy to propíchnul, tak jsem cítila jak prcek sjel výtahem až do přízemí a že ho mám mezi nohama a potřebuju FAKT NUTNÉ tlačit. tak doktor mi řekl, že to je jedině dobře, protože už rodím. těch pár vteřin, než jsem musela čekat, až odteče ta plodovka, oddělají to umývadlo a řeknou tlačte, to bylo nekonečný. Ale potom ta úleva si krásně pořádně zatlačit.... Hlavička byla ven raz dva, ale ramínka se nedařily, takže mi udělali nástřih a pak prcek vylítnul na jedno zatlačení. Okamžitě mi ho položili na bříško, chytil mě za paleček a byl to zvláštní pocit dívat se na to malé stvoření a říct si: tak a teď jsem máma... Chvilku mi ho tam nechali ležet a pak řekli manželovi, aby šel s nima, že ho půjdou omýt, zvážit, změřit atd.