Můj první porod byl horor. Nešlo ani tak o velikost (která byla taky úctyhodná - 4700g a 53cm), ale o patologicky krátký pupečník (dopředu nezjistitelná vážná porodní komplikace). Porod díky tomu končil kleštěmi a já roztrhaná na obou stranách pochvy až k čípku. Jizvu venku jsem měla až na levou půlku. Do normálního stavu jsem se dostávala téměř rok - ale o tom všem už jsem psala, i když dnes bych článek nejraději přepsala, nechávám ho ve starém znění, protože tak jsem to dřív cítila. Šla jsem k porodu jako naprosto podřízená bytost s tím, že ONI ze mě to miminko nějak dostanou. Dopředu jsem se snažila si moc informací nezjišťovat, aby mě to zbytečně nestresovalo a možná i podle toho porod dopadl.

.

Když jsme se rozhodli, že Jiříkovi pořídíme sourozence, o porod jsem se začala zajímat daleko víc a dnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí. Na pozitivní test jsme čekali dlouhý rok a čtvrt a když přišel, vůbec jsem to nečekala a chvíli vše "rozdýchávala"🙂. Čas ale běžel a mimo pár návštěv pohotovosti kvůli krvácení nebo špinění uteklo celé těhotenství jak voda. K druhému porodu jsem měla postoj úplně jiný. Už jako relativně dobře informovaná rodička jsem k němu chtěla jít jako kompetentní osoba, která porod povede, protože jsem žena a je to moje poslání. Chtěla jsem si ho užít.

.

Jenže jak se porod blížil, začalo se ukazovat, že Šíma brášku ve velikosti zřejmě trumfne a to ne o malý kousek. Jasně, tříkilové miminko jsem nečekala (přeci jen manžel měl 5050g, já 4320g a Jiřík 4700g), ale Šíma si prostě rostl nějak moc. Na odhadu ve 35+3 už měl 3730g a ve 37+3 už 4456g. Začal tak můj boj se sebou sama ohledně vedení porodu. Tak moc jsem se těšila, že si ho užiji a teď mě řada lékařů děsila a posílala na císaře. Vždyť kolik by asi tak Šíma v termínu mohl mít? A to podotýkám, že mi termín už jednou kvůli velikosti o osm dní posunuli - jinak by ten odhad 4456g byl z 36+2 podle starého TP!!! Vnitřně jsem se s císařem začala smiřovat, zrušila nákup aniballu, jen homeopatika, lněné semínko a maliník jsem klidně užívala - když už jsem to měla nakoupené, tak co. Jenže v momentě, kdy jsem se vnitřně smířila s císařem, jsem narazila na jiného doktora, který mi s klidem řekl, že když jsem už jedno velké dítě porodila, nevidí důvod, abych musela na císaře a že budu rodit normálně. To byl čtvrtek 13.11., já byla 37+6 a bylo rozhodnuto, že v úterý půjdu na zátěžový monitor a ve středu na indukci. Byl to pro mě zase šok, který jsem musela zpracovat a navíc jsem se bála, že v úterý, nebo ve středu narazím na jiného doktora, s jiným názorem a věc se bude opět měnit, což mi činilo značný problém.

.

Rozhodol som sa, že sem tam pozvem niektorú z vás na virtuálne posedenie pri kávičke a urobím s vami krátky rozhovor. Ako prvého hosťa som si pozval našu milú @pupickova

Trochu sa nám predstav. Ako vyzerá tvoj život mimo Modrého koníka?

Já - dokonalost sama. Můj život - "Jaký si to uděláš, takový to máš" A já bych řekla, že se mi to fakt povedlo!

Pekne si sa vyhla otázke, ale nedám sa. Tvoj každodenný život vyzerá... (čakám)

po - pá
6:55 - 7:30
budíček, poňuňat kočku, dostat děti z postelí, udělat snídani, svačinu, procvičit hlasivky při řvaní na ty dvě aby s sebou hnuly, nebo jim ujede autobus, zamávat z okna

7:30 - 12:30
napsat sms manželovi, zapnout pc, uvařit kýbl kafe, udělat snídani sobě, zjistit co je nového ve světě, prohlídnout všech 189 upozornění na MK a postupně pokud je potřeba odpovědět, vyčistit zuby, kouknout na koně, namalovat obličej na ksicht, kouknout na koně, převléct pyžamo,kouknout na koně, ustlat, několikrát se vrátit zpět ke koni, přemlouvat se, k nějaký činnosti, zase se vrátit ke koni, uvařit další kafe... kruci, ono už bude dvanáct!!!