Pod pojmem sport se obvykle každému vybaví pohybová-fyzická aktivita provozovaná podle určitých pravidel či zvyklostí, popř. s určitým nářadím, jejíž výsledky bývají často měřitelné, porovnatelé s dalšími, co daný sport provozují.

Sport – běhání, plavání, cyklistika, fotbal, tenis, házená, veslování a mnohé a mnohé další odvětví 🙂

Pokud Vy sport rádi nemáte a to ani na rekreační úrovni, tak asi velmi těžko přimějete, namotivujete svého potomka k nějakým sportovním výkonům, ale samozřejmě dá se. Chce to ale alespoň projevit pasivní zájem, např. kladně komentovat sport v televizi, neboť slova, proč se honí za tím míčem, že se jim chce jet taková dálka na kole každého maximálně odradí.

Pokud Vaše dítko již dobře chodí, tak je dobré začít sportovat. Nemyslím tím žádnou přípravu na olympiádu. Ale např. vzít ven míč a zkusit si házet, klidně kutálet, kopat jakože do branky, cokoliv, jen aby se dítě s míčem seznámilo.

Pořiďte dítěti odrážedlo (kolo bez šlapek) nebo kolo (na začátek pro bezpečnost s postranními kolečky) a dělejte výlety za dobrodružstvím. Žádné mega dlouhé trati, abyste dítě neodradili, opět jde jen o to naučit se stabilitě, šlapání a pokud dítě bude kolo bavit, tak věřte, že samo další zájem projeví 🙂

Choďte s dětmi plavat – na bazén, klidně i do rybníka. Samozřejmě nezapomeňte pro nejmenší než se plavat naučí na nějaké bezpečnostní prvky jako jsou kruh, křidélka aj. Zpočátku si třeba ve vodě jen hrajte, jde přeci o to získat lásku k vodě, nebát se potápět a na učení plavání je skutečně dost času. Někdo bude umět dříve, někdo později.

Nicméně nemusí jít o konkrétní sport, jde zkrátka o radost z pohybu, která je potřeba se také naučit. Takže vemte ven švihadlo, zkuste ať děti podlézají, přeskakují. Hrajte na honičku. Válejte sudy. Zkuste v trávě kotrmelec.

Děti mají samozřejmě rádi parťáky, takže nějaká organizovaná činnost není na škodu. Nicméně z vlastní zkušenosti bych pro nejmenší nevolila sport s konkrétním zaměřením, i když chápu, že pokud jste v mládí veslovali, že si tajně přejete, aby Vaše dítě minimálně veslování trochu ovládalo, mělo jej rádo. Každopádně jaký sport bude dítě dělat si vybere samo, nátlak nemá význam a především nikam nevede. Pokud dítě daný sport nebaví, tak v něm vynikat nebude a hlavně nebude šťastné. Takže pokud projeví zájem o atletiku, tak jej přihlašte na atletiku, ať vyzkouší to, o co má skutečně zájem.

A abych se vrátila k těm nejmenším. Jsem přesvědčena, že nejlepší pro mrňousky je např. cvičení v Sokole. Kdy získají přehled o možnostech, jaké jsou sporty, naučí se běhat, skákat, vylézt na žebřiny, skočit ze švédské bedny apod. A všestranost! Všestranost je důležitá 🙂

A závěrem. Pokud jste rodina, kde je sport doma, tak není, co řešit. Uvidíte, dítě zvládnete zapojit, a přijde mu sportování normální, příjemné strávení volných chvil. A určitě budete pyšní na jakékoliv úspěchy v jakémkoliv odvětví. No, a pokud se úspěchy nedostaví, tak se se svým dítkem radujte i tak. Že krásně uběhlo danou trať, že jste výlet na kolech super zvládli, že jste si to s ním na  bazénu moc užili, zkrátka že je Vám společně při fyzické aktivitě dobře!

Zdroj: Slune-cz.cz

Jsem zde na MK už několik let. Nejdříve jako "přesthpitelka" z beremese, co tak trochu uvažuje o miminku, pak jako urputná snažilka a nakonec jako máma. Četla jsem fórum, ofázky, diskuzes, přidávala fotky a KZ, kladla otázky, odpovídala na ně.... klasika. Ale až nedávno jsem zde narazila na opravdu jedinečné skupiny, které mě přinutily se nad vším skutečně zamyslet a "stát se lepším člověkem". Jasně, i v minulosti jsem přispívala na charitu, pomáhala zvířátkům... ale až tady se ve mě probudila 100% snaha pomoci. Vždy jsem si myslela, že to nemám v životě zrovna růžové. Od narození mám oční vadu končící slepotou a velmi špatně vidím, můj táta již několik let bojuje s rakovinou jater (nekonečný koloběh chema, transplantace, zase chemo....), potýkali jsme se s velkými finančními problémy, momrntálně čekám na biopsii jestli mám rakovinu nebo ne... Ale až tady jsem poznala, že jsou skutečné rodiny, co jsou na tom ještě hůře. Někteří se také ocitají ve velké finanční tísni, nemají střechu nad hlavou, jiné utrpěly velkou strátu, kdy jim navždy odešel nejbližší a jiné mají nevyléčitelně nemocné děti. Ano, člověk je velmi lituje, popláče si, ale můźeme udělat více! Díky skvělým skupinám jako jsou například Charitativní dražba nebo Pomáháme konkrétním maminkám máme možnost pomoci těm, kteří to skutečně potřebují. Maminek v nouzi jsou tisíce, pojďme pomoci alespoň některým. Nemusí se vždy jednat o finanční prostředky, pomohou UM, mléka, oblečení či hračky po Vašich dítkách. Určitě někomu leží v krabici overálek, co by padl Aničce, jejíž maminka nemá peníze na to jí koupit oblečení. Nebo máte doma balík plenek které jste koupili v akci, Vašemu mimču nesedly a Tomáškova maminka tak tak vystačí s penězi na jídlo. Pomůže skutečně kaźdá maličkost.

Neustále okolo sebe slyšíme, jak je dnešní doba uspěchaná a jak jsou na sebe lidé zlí. Pojďme to alespoň z malé části změnit, otevřít svá srdíčka těm, kteří to potřebují.

Začněte tím nejjednodužším a staňte se také členy skupin 

http://www.modrykonik.cz/group/5955/detail/

http://www.modrykonik.cz/group/4603/detail/

Děkuju moc úžasným a skvělým maminkám, které se skupinek ujaly. Moc si vážím jejich obětavosti.

Ve třech letech už se naše děti při nákupech dožadovaly „korunek“, aby mohly samy zažít pocit vlastní důležitosti, že to jsou ony, kdo vytahuje peníze a platí. Cenu peněz sice znát nemohly, ale věděly, že když venku najdou na zemi minci, nepatří tato do koše, ale do peněženky, a je možné si za ni později něco koupit.
Vědí také, kde se co kupuje. Kam chodíme pro potraviny, kam pro drogistické zboží, kam zajít, pokud potřebujeme koupit květiny. Vědí, že existují obchody, kde mají vše výše uvedené na jednom místě, a vědí také, že v menších obchodech s jedním druhem zboží mívají větší výběr.
Mezi třetím a čtvrtým rokem už se s mincemi v ručičkách samy hrnuly do pekařství, aby si koupily oblíbenou pochoutku. Vysvětlila jsem jim, že musejí počkat ve frontě, až na ně přijde řada, pak pozdravit a nahlas a srozumitelně požádat o to, co chtějí. Musejí mluvit zřetelně, aby jim bylo rozumět, a dívat se přitom paní prodavačce do očí, případně očima vyhledat to, co si přejí koupit, přes sklo pultu ukázat a paní prodavačku tak na produkt navést. Jakmile paní prodavačka oznámí cenu, mají podat peníze, počkat na drobné, poděkovat, vzít zaplacené zboží, rozloučit se a odejít.
Může se stát, že paní prodavačka požadované zboží nemá. Pak musejí mít dopředu rozmyšleno, zda si budou přát něco jiného, nebo zda raději poděkují a odejdou s prázdnou.  Nesluší se stát, přemýšlet a zdržovat tak ostatní. Samy by si jistě nepřály, kdyby je někdo dlouhým rozmýšlením zdržoval.
Pokaždé jsem při jejich „samostatných nákupech“ stála hned vedle nich, a pokud došlo k zádrhelu, zasáhla jsem. Občas samou trémou zapomněly děti pozdravit, jindy by nechaly na pultě zaplacené zboží. Vždy to ale nakonec dobře dopadlo. Dcera v čerstvých šesti letech nakoupí bez problémů sama, syn ve třech letech s dopomocí, nápovědou. Oba si to ale náramně užívají a já jejich pokroky sledují s pocitem uspokojení.

Zdroj: Slune.cz-cz

Ahoj!

Zveme Tě na setkání maminek-koníkovek v Třebíči, spojené s dětskou burzou 🙂

Kdy?

Ve středu 2. dubna mezi 13:00 až 15:30

Kde?

Třebíčské “mateřské” centrum v Třebíči  (Fr. Hrubína 753, areál bývalé MŠ)  http://mapy.cz/s/9tuD

Že se jídlo v lednici a ve spíži nezjevuje samo od sebe, vědí naše děti už od dob batolecích. Aby bylo doma co jíst, je potřeba jít nakoupit a jídlo domů přinést.
Proces plnění spíže začíná doma. Napíšeme na papír, co nám doma chybí, na co máme chuť, rozhodujeme se, jaká jídla budeme v následujících dnech vařit, a sepíšeme, jaké suroviny k jejich uvaření potřebujeme. Děti tak třeba vědí, že k rajské omáčce je zapotřebí koupit čerstvá rajčata, rajský protlak a koření nebo že na výrobu palačinek potřebujeme mléko, mouku, vejce a olej na smažení. V obchodě pak oba, pokud dosáhnou na správnou polici, přinášejí do vozíku jednotlivé položky ze seznamu. Je to pro ně nejen hra na nakupování, ale také trénink paměti – ani jeden z nich ještě neumí číst, takže si musejí vybavit, co jsme s mou pomocí na papír napsali. Občas se mě ptají, proč kupuji konkrétní produkt, a ne jiný, který je umístěný hned vedle. Pronikají tak pomalu do světa konkurenčních výrobků, cen a složení. Dozvídají se, že některé věci stojí více, jiné méně peněz. Že některé věci nám chutnají, zatímco stejný výrobek vyrobený jinou společností nám nechutná.  Někdy volíme levnější výrobek, abychom si za ušetřené peníze mohli dopřát něco jiného, jindy volíme výrobek dražší, protože je kvalitnější nebo pro nás zajímavější. Vědí, že na závěr nákupu musíme vyložit vše z vozíku na pojízdný pás, nechat paní pokladní zboží namarkovat, věci naskládáme do tašek, zaplatíme, poděkujeme, rozloučíme se a odcházíme. Zhruba od dvou a půl let měli oba tendenci mi pomáhat vyskládat zboží na pás. Občas zkusili přidat i něco svého, například čepici nebo hračku. Hned jsem jim vysvětlila, že to jsou věci, které nám již patří, za které nebudeme platit, protože už našimi jsou, nemusíme je tedy kupovat.
Děti bedlivě sledují, co dělám a jak se chovám. Pokud něčemu nerozumějí, zeptají se a očekávají odpověď. Ne vždy ji dostanou hned, ale k průběhu nakupování se vracíme i cestou domů.  Děti spolu s nabytými informacemi získávají i větší sebedůvěru a jistotu při pohybu v obchodě.  A pomalu se připravují na to, že budou brzy schopné nakupovat i samy.

Zdroj: Slůně-cz.cz

Přesně tuto širokou škálu dalších nových článků přineslo uběhlých 14 dní v naší Wiki knihovničce Modrého koníka, kterou si tady všechny společně tvoříme buď napsáním nového článku a nebo tolik potřebnými a cennými zkušenostmi.

Když jsem byla těhotná, chodila jsem občas plavat, ale vím, že existuje hned několik různých aktivit pro těhotné, jako je například tolik oblíbené Cvičení na míči v těhotenství. Klidně se o tom rozepište i Vy, pokud Vás to zaujalo a nebo nakoukněte na tipy, jestli třeba cvičení právě zvažujete.

Dále jsem z různých směrů slýchávala, jaký že je "strašně odporný" test na těhotenskou cukrovku. Ovšem pro jiné maminky a těhulky to bylo úplně v pohodě, stejně jako pro mě. Každá jsme prostě jiná... No a jak jste na tom byly Vy? Jestli Vás to ale zatím čeká, v tomto článku najdete super informace o tom, jak to probíhá a co od toho čekat.

Asi každé z nás je důvěrně známá činnost zařizování výbavy a prostředí pro naše miminko. Toto je úžasně popsáno v článku Instinkt hnízdění během těhotenství, který je tak přirozený jednak pro savce, ptáky, tak hlavně i pro nás, lidi. S tím souvisí i má x-krát přebalená taška do porodnice, která prošla asi tisícerou kontrolou, jestli mám vše a co když... no, asi to znáte 🙂

A i já sama znám ten pocit, kdy už doslova odpočítávám poslední dny do termínu porodu a tak nějak i pomalu přemýšlím nad tím, jak to naše zlatíčko "vyhnat" z bříška ven, když plodová voda ne a ne odtéct... No a už i ve Wiki máme článek Jak urychlit porod, takže vím, kam si jít pro příště pro radu.

Pak se nám to malé klubíčko narodí, přejde nějaký čas a už zase přemýšlíme nad tím, co dále pořídit, protože na seznamu je toho stále dost 😀 Přemýšlíme nad tím, kdy ho vzít poprvé plavat, viz. článek Plavání kojenců, nebo které golfky jsou pro dítko ty pravé a budou sedět i mě, mamince. No a když už povyroste a je z něj skoro sportovec/sportovkyně, chystáme se pořídit první odrážedlo (Strider, Puky, aj.), kolo, nebo kolečkové brusle.

Zažila jsem atypický porod, na který se mě pořád někdo ptá, jak probíhal. Proto jsem se rozhodla jej sepsat a dát možnost si ho přečíst.

V úvodu bych jen poznamenala, že jsem proti porodům doma 🙂

Při druhém snažení o miminko se nám zadařilo hned na druhý pokus a pozitivní test se nám ukázal již 10 DPO. Moc jsme s manželem toužili po holčičce, abychom měli "páreček" 🙂. Ve 13 tt nám Dr. Vlašín řekl, že to bude holčička a ve 20 tt to znovu potvrdil. Celé těhotenství bylo jiné než první. Měla jsem celodenní nevolnosti a zvracení do 16 tt, atypickéscreeningy - konzultace s genetičkou a nakonec  oligohidramnion, zjištěný ve 31 tt. Dostala jsem nařízený klidový režim a každotýdenní kontroly v rizikové poradně v porodnici. Modlila jsem se za každý další týden, kdy Dr. řekl, že malá prospívá, že zatím není třeba ukončení těhotenství. Ve 36 tt jsem šla na zátěžový oxytocinový test, který dopadl dobře. Pan doktor řekl, že budeme čekat na ukončený 38 tt a pak se rozhodne co dál.

Dne 6.3. 37+5 tt ve čtvrtek ráno jsem se chystala opět na kontrolu. KTG byl v pořádku, ULZ také, otevřená na 2 cm. Myslela jsem, že se tedy bude čekat na to, až si malá řekne sama, kdy chce na svět. Pan doktor byl ale opačného názoru a na pondělí domluvil vyvolání. Byla jsem z toho přepadlá. Po prvním nepovedeném porodu jsem chtěla druhý "dle představ" bez zásahů. Řekla jsem si, že udělám vše pro to, aby do pondělka malá vykoukla sama 🙂

Přijeli jsme s manželem v poledne domů a hned zahájili "přirozené vyvolávání" 🙂. Asi hodinu "po" mě začlo lehce bolet  břicho, tak 5-ti sekundové velmi slabé menstruační bolesti, které se opakovaly. Tak jsem si v 16 hod. vlezla do vany a bolesti přestaly. V 18 hodin jsem si uvařila svařák a pak šla koupat syna. Protože jsem před porodem trénovala s epi-nem, tak jsem v 19:45-20:00 ještě cvičila. Ve 20:00 začal seriál vyprávěj a já se k němu usadila. Při sledování jsem použila další přirozené vyvolávání a třela si bradavky 🙂.

20:30 přišla ale silná bolest břicha při které jsem si i zakřičela a manžel vedle mě jen koukal, co se děje. Za 5 až 10 sekund byl ale klid, tak koukám vesele dál. Po dalších snad 3 minutách opět stejně silná bolest a takhle to bylo asi do 20:50. Už jsem ani moc nevnímala TV. Manžel se ptal, jestli jedeme do porodnice? Na to jsem řekla, že po 20 min. bolestí se do porodnice nejezdí, že tam nechci trávit celou noc. Řekla jsem, že si napustím vanu a uvidím. Ve vaně se to trochu zlepšilo, ale bylo to stále pravidelné cca 3 min. ale krátké max. 10 sekund. Tak jsem kolem 21:10 zavolala manžela, že si namíchám homeopatika do půl litra vody 🙂. Mezi kontrakcemi jsem počítala 10 kuliček 🙂. Chvíli na to jsem vylezla a řekla jsem mu, že teda raději pojedeme, když je mám tak časté. Ve 21:25 jsem volala mamce. Mamka pracuje v porodnici na neonatologii a její spolužačka - porodní asistenkta ze školy měla být opět u našeho porodu. Měla jí zavolat, aby dojela do služby. Po tomto telefonu šel manžel za tchánem, že za 15 min. jedeme, aby pohlídal syna ( v jednom baráku jsme 4 rodiny - vše z manželové strany). Mezi tím ale já měla kontrakce jednu za druhou u kterých jsem křičela. Manžel se vrátil a chtěl se ještě osprchovat. Na to jsem na něj ale zakřičela, že už musíme jet, že je to hrozný. Rychle se teda jen oblékl. Já měla oblečené spodní prádlo a rifle a ve chvíli, kdy jsem si chtěla obléct tričko, jsem cítila při velmi silné kontrakci "roztažení děložního čípku" a volám na manžel, ať volá rychlou. Prý jaké číslo? 🙂 155. První telefon na rychlou byl tedy ve 21:32, nahlásil adresu a zavěsil. Byla jsem v ložnici a cítila jsem odcházení vody, došla jsem do obývacího pokoje pro ručníky. Vracím se po chodbě a cítím jak hlavička sestoupila a nutí mě to tlačit. Stáhla jsem si kalhoty, klekla si, pod sebe dala ručník a houkla na manžela ať znovu volá RZP, že už cítím hlavičku. Manžel znovu volá 21:35 a naprosto v šoku blekotá do telefonu, že rodím. Křičím na něj překotný porod během necelé hodiny. Na to on operátorce, manželka do hodiny porodí 😀. Já křičím, ne já rodím teď!!!!!! Klečím na zemi, ruku mám na hlavičce a cítím s nadcházející kontrakcí jak leze "sama" ven. Cítila jsem teplou a měkkou hlavičku. Hlavička byla venku a v tu chvíli NIC. Na pár sekund mně prolétlo hlavou, co teď, co mám dělat? Manžel "blekotal" s operátorkou, že vyezla hlavička, stál ale u dveří celý zelený. Přišla ale druhá kontrakce a malá SOFINKA vyklouzla celá ven. Byla tak teplá a tak heboučká. Dala jsem si ji na prsa, otevřela očička, viděla jsem jak dýchá, měla krásnou růžovou barvičku a její tělíčko bylo od mázku. Přikryla jsem ji dalším ručníkem, který manžel za asistence operátorky donesl. Vzala jsem si od vyklepaného manžela telefon, protože on nebyl schopný slova. Odběhl o patro níž pro švagrovou. Ta přiběhla a zůstala stát celá opařená ve dveřích. Hovor s operátorkou jsem ukončila a řekla, že sanitka je skoro před barákem, ať  jdou otevřít. Manžel seběhl dolů. Švagrové jsem řekla, kde je foťák, at nás vyfotí 🙂. Fotky jsou sice trochu rozmazané, ale památka na celý život 🙂. V okamžiku, kdy se ve dveřích objevila posádka sanitky to na mě dolehlo a já začala brečet. Podvázali pupečník a po manželovi jsem chtěla aby přestřihl šnůru. Ani neprotestoval a jako 100% levák stříhá pravou ( toho jsem si všimla až na fotce 🙂 ). Paní doktorka se ptala, kdy se holčička narodila? Říkám nevím 🙂. Tak kolem 21: 40 asi. Zabalili ji do plínky a zavinovačky, mně dali savé podložky, oblékla jsem si pyžamo a odkráčela do sanitky 🙂.

Zveme vás všechny maminky do jarní dražby, která se uskuteční po dobu celého měsíce dubna. Uživatelky Modrého koníka ve spolupráci s Občanským sdružením For Jane pořádají sbírku pro Leušku, dcerku maminky známou na Koníku jako Jitek.

Dáš-li, dostaneš, dáváš-li stále, zaslouženě dostáváš.

Proč dražba na Koníku?

"Hlavním a nejviditelnějším cílem dražby na Koníku je pomoc konkrétnímu dítěti, konkrétní rodině. Když té pomoci dáme nějakou formu, přitáhneme pozornost hodně lidí a společně dokážeme velké věci. Takhle je to hrozná fráze, ale na podzim jsme se přesvědčili, že to tak opravdu funguje. Doteď mě nepřestává fascinovat, jak je možné prostřednictvím internetu a MK dát dohromady úplně cizí lidi, kteří se s ohromným nadšením do takové akce vrhnou a dovedou ji do úspěšného konce.
Je to také příležitost uvědomit si, jaké máme sami štěstí, vážit si toho, pomáhat, mít z toho dobrý pocit, myslet víc na druhé, šířit pozitivní atmosféru a udělat svět o kousek lepší. A i to je důvod, proč taková dražba patří na MK. Jsou to hodnoty, které bychom jako rodiče měli předávat svým dětem."

"Lidi mají obrovská srdíčka a nejen první dražba mě o tom přesvědčila. Kdo nemůže přispět finančně, nabídne svoji pomoc v podobě výrobku, lidé chtějí pomáhat a hlavně pomáhají dobrovolně a to je na tom to úžasné."

(Citace organizátorek dražby)

Jak to má se školkou další maminka Péťa a její syn Vojtík?

V kolik ráno vstáváte?

 Když vodím do školky já, budím Vojtíka už v 5:50 hod. a odcházíme v půl sedmé. Když odvádí taťka, tak si kluci pospí do sedmi a chodí až na devátou. 

Máte nějaký ranní rituál?

Ráno má rád svoji oblíbenou pohádku Peppa pig a odpočinek na gaučíku. 

Co snídáte, pokud snídáte?

Jestliže se muž rozhodne grilovat, uvede do pohybu tento sled událostí:

(1) Žena nakoupí všechny potraviny.
(2) Žena připraví salát, očistí zeleninu a připraví dezert.
(3) Žena připraví maso na grilování a uloží ho na podnos společně se všemi nástroji a omáčkami a přinese to muži, který pohodlně sedí u grilu s pivem v ruce. Nyní přichází to podstatné:
(4) MUŽ DÁ MASO NA GRIL.
Další běžný postup....
(5) Žena jde dovnitř pro talíře a příbory.
(6) Žena vyjde ven, aby muži oznámila, že maso se pálí. On jí poděkuje a požádá ji, aby mu přinesla další pivo, zatímco on situaci vyřeší. Opět to důležité:
(7) MUŽ VYJME MASO Z GRILU A ODEVZDÁ HO ŽENĚ.
Další běžný postup....
(8.) Žena připraví talíře, salát, chléb, příbory, servítky a omáčky a přinese vše na stůl.
(9) Po jídle žena uklidí ze stolu a umyje nádobí.
A nejdůležitější ze všeho:
(10) Každý POCHVÁLÍ MUŽE a poděkuje mu za jeho KUCHAŘSKÉ UMĚNÍ.
(11) Muž se zeptá ženy, jak si užila svůj volný večer bez vaření. A po její nevrlé reakci dojde k závěru, že některým ženám se prostě nikdy nezavděčíš.

čerpáno z netu

V úterý 4. března byla spuštěna veřejná sbírka na obnovu vyhořelého objektu Libušín na Pustevnách. Jejím zřizovatelem je správce objektů – Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

„Již od počátku deklarujeme snahu o co nejrozsáhlejší zachování původních prvků a postavení objektu Libušín na Pustevnách jako vědecké rekonstrukce 115 let starého originálu. Objekty ve správě muzea jsou pojištěny – vztahuje se na ně centrální pojistka Ministerstva kultury pro všechny jim zřizované instituce. Přesto jsme přistoupili i ke kroku zřízení speciálního účtu pro účely veřejné sbírky. Od dnešního dne je možno peníze v hotovosti na obnovu tohoto objektu dát i do pokladničky k tomu určené v objektu Sušáku muzea. Další pokladničky budou následovat – dle projeveného zájmu z jednotlivých obcí mikroregionu Rožnovsko a mikroregionu Frenštátsko. Z těchto prostředků budou hrazeny především předpokládané dodatečné náklady související s opravou objektu Libušína a jeho znovuuvedení do provozu", uvedl Jindřich Ondruš, ředitel muzea.

Číslo účtu u Komerční banky je: 107-6978880207/0100.

Rozsáhlý požár restaurace Libušín na Pustevnách vypukl krátce po půlnoci, v pondělí 3. března. Škody jim způsobené se odhadují přibližně na 80 miliónů korun.

„Od včerejšího dne proběhly a probíhají v objektu Libušína veškerá vyšetřování, která jsou nutná k zjištění příčin požáru. Následovat bude předání objektu správci, tj. muzeu. Prozatím nám bylo předáno pouze požářiště. Během dnešní dne probíhá statické posouzení a následné dny budou ve vyklizení a zabezpečení objektu. Na půdě muzea byl vytvořen koordinační tým, který se bude podílet na postupném znovuobnovení objektu do provozuschopného stavu. Muzeum deklaruje zároveň i koordinační funkci směrem k dalším subjektům – obcím, podnikům apod., které chtějí být nápomocni při obnově této jedinečné památky. Jsem přesvědčen, že obnovíme Libušín do jeho původního stavu. Pomoc při obnově této Národní kulturní památky již byla přislíbena i z úst zřizovatele muzea – Ministerstva kultury.  Stejný zájem vyjádřil Zlínský kraj prostřednictvím hejtmana Stanislava Mišáka. Stejně tak nás podporují místní samosprávy, spolky a velká spousta jednotlivců.", uvedl Ondruš.

„Tímto bychom chtěli zároveň poděkovat všem, kteří se na záchraně objektu podíleli, podílejí a vyjadřují nám i morální podporu. Nejsme schopni ani reagovat na všechny tyto reakce, všem aspoň touto formou děkujeme", doplnil ředitel muzea.

PIERRE ROBIN SYNDROM

Pierre Robinův syndrom  (sekvence) – PRS

-           je charakterizován neobvykle malou čelistí (mikrognácií)

-           „zapadlým a nahoře uloženým jazykem“ (glossoptosis),

-          rozštěpem   patra obyčejně ve tvaru U.

Nejčastějšími zdravotními komplikacemi může být:

  U tříletého syna jsem ráda, když si dokáže sám obléci spodní prádlo, tričko, kalhoty v pase na gumu, ponožky, mikinu přes hlavu a obout boty na suchý zip. Z hlediska sebeobsluhy ve školce mu to dočasně stačí a víc po něm zatím nežádám.
Šestiletá dcera se umí obléci kompletně včetně zipů a tkaniček. Donedávna jsme ale s oblékáním bojovaly z jiného důvodu – vybírala si v šuplíku kusy oblečení dle nálady, ale už ne dle počasí a teploty venku. Tak se stávalo, že jsem na ni nevěřícně zírala a ptala se, zda myslí vážně, že půjde ven v letních bavlněných šatech, když teploměr ukazuje s bídou 10°C. Nechtěla chápat, chtěla si obléci přesně to, co si právě vybrala, přesvědčena o tom, že nic jiného jí zrovna dneska slušet určitě nebude.  Ach ouvej. A rada? Ta nejbanálnější, která existuje.
   Sedla jsem si s ní a snažila se ji navést na to, co se stane, když vyjde ven v letních šatičkách právě dnes. Bude jí zima. Bude se třást a nebude se vůbec cítit dobře. Pravděpodobně nastydne. Oslabená chytí určitě nějakého bacila, kterému by se za jiných okolností ubránila. Když chytí bacila, bude mít pravděpodobně rýmu a kašel a nebude moci chodit ven si hrát.  Zato bude muset být doma v teple, pít bylinkové čaje s medem a polykat vitamíny. To by se jí líbilo? Krčila nos, že ne.
   Navrhla jsem řešení: Každé ráno se půjdeme podívat na balkón a zjistíme, jestli je venku teplo nebo zima, přičemž se cestou ještě podíváme z okna, jestli vykukuje sluníčko nebo je zataženo. Podle toho se oblékneme. Radši víc vrstev, které budeme moci postupně odkládat. Pokud si nejsme jisté, pak vždy bereme spíš víc než míň. Ráda souhlasila. Prosté, leč účinné.
„Tak co, jak je?“ volám na ni. „Zzzzimaaaaa!“ směje se dcera. „Je to na kulicha, nebo na plavky?“ ptám se. „Nééééé!“ směje se. „Mami, kde mám tu teplejší mikinu?“ ozývá se za chvilku z pokojíčku. „Tady,“ ukazuju v rukách kousek garderoby připravený k okamžitému obléknutí. „A jaké boty k tomu?“ ptám se. „Tyhle,“ vytahuje z botníku celoročky, „v páskových by mi byla zima.“
A je to. Můžeme vyrazit.

Zdroj: Slune-cz.cz

"Pro ty ,co je baví aktivní tvoření a zajímá je princip fungování krasohledu , jsem připravil suprovou stavebnici, " říká náš prodejce Targe.

http://www.simira.cz/hracky-didakticke-pomucky/univerzalni-krasohled-stavebnice-kaleidoskop-krasohled-32701

Po probuzení v novém dni byl a je u nás úsměv provázený slovy „Dobré ráno!“ vždy samozřejmostí. Ze strany nás, rodičů, odjakživa, a ze strany dětí zhruba od dvou let jejich věku.  Zrovna tak večer, když přijde manžel z práce, je zvykem se bouřlivě vítat a bez „Ahoj rodino!“ a „Ahoj tati!“ bychom se neobešli.  Večer po vykoupání a vyčištění zubů nastává čas pro čtení pohádek. Děti se jdou rozloučit s tatínkem, popřejí mu dobrou noc a poté, co jim přečtu pohádku, si popřejeme vzájemně. Je to tradiční tečka za uplynulým dnem.
Zhruba od dvou let věku jsem začala děti nabádat, aby zdravily sousedy v domě a aby zdravily při vstupu do obchodu – pokud tak již neučinily samy od sebe. Vysvětlila jsem, že je slušnost pozdravit a že přání dobrého a hezkého dne druhé potěší, zpříjemní jim den. Dodala jsem, že pokud někdo pozdraví nás, je nejen slušnost, ale přímo povinnost odpovědět.  A protože se to dělat má a musí, budeme to tak dělat i my. Logicky následovala typická otázka tříletých „A proč?“. Odpověď zněla stejně: „Protože se to tady, kde žijeme, takto dělá. Lidé to od sebe očekávají, a proto to budeme dělat i my.“
Nic nejde hned a nic nejde pokaždé, i když se snažíme sebevíc. Dnes u nás zvonila poštovní doručovatelka. Skorotříletý syn, prožívající právě období vzdoru, asistoval u otevření dveří, a místo aby pozdravil, vyplázl špičku jazyka a začal prskat. Klidně jsem odpověděla, že má odejít, když se neumí chovat a místo pozdravu vyplazuje neslušně jazyk, a ať se vrátí, až bude vědět, co se sluší a patří. Odešel za roh, aby se vzápětí vrátil a nahlas a zřetelně pozdravil. Dočkal se odpovědi a úsměvu, sám se usmál – a vše bylo v pořádku.
Občas se stane, že syn odmítne říci „Na shledanou.“  I jeho starší sestra mívala takové období. Obě děti se shodně odmítaly loučit, protože odmítaly přijmout samotný fakt loučení – například se jim z návštěvy nechtělo domů nebo nechtěly, aby návštěva odešla od nás. Stačilo si k nim přidřepnout a říci, že jim rozumím. Že vím, že se jim z návštěvy nechce domů, nebo že jim je líto, že návštěva musí odejít. Ale pokud se nerozloučí, bude návštěva smutná. Bude si myslet, že jim ani nestojí za pozdrav, a může se pak stát, že už příště nepřijde. To děti pochopitelně nechtěly, a tak se honem rozloučily, aby se zase s návštěvou někdy mohly setkat.    
Zdravit se děti nenaučí ze dne na den. A už vůbec ne pouhým vysvětlováním. Pokud nebudeme zdravit my, rodiče, nebudou zdravit ani děti. A naopak: Zdraví-li rodiče, je velká šance, že i z dětí vyrostou lidé, kteří vědí, že pozdravit je slušnost, odpovědět na pozdrav povinnost. Taková, která zpříjemňuje den všem, kteří se jí účastní.

Zdroj: Slune-cz.cz

Modrý koník Burza – Třebíč
31.3.-4.4.2014

Vyberte max 25 věcí, které chcete prodat, doma je sepište do formuláře a každou věc označte podle pokynů. Věci přineste v týdnu před začátkem burzy do Třebíčského centra.

1. Přečtěte si pokyny a pravidla prodeje:

http://trebicskecentrum.cz/sites/default/files/media/media/Dokumenty/Letaky/2014_burza_-_pravidla_-_nove.pdf

2. Stáhněte si Formulář pro vyplnění. Formulář i pravidla dostanete také přímo v Třebíčském centru při osobní návštěvě 🙂

http://trebicskecentrum.cz/sites/default/files/media/media/Dokumenty/Letaky/2014_burza_-_formular_a_pravidla_-_nove.pdf

Zveme vás na Modrý koník Burzu dětského oblečení a obuvi, těhotenského oblečení a kojeneckých potřeb.

Třebíčské “mateřské” centrum v Třebíči

Fr. Hrubína 753, areál bývalé MŠ

v týdnu od 31.3. do 4.4.2014

v provozních hodinách Centra : po, út, pá  8:00 – 14:00, čt 8:00 – 17:00

Kde získám podrobné informace?

Milé maminky, maminky čekatelky,

člověk se začne většinou zajímat, až se s takovým onemocněním setká nebo se ho přímo týká. Příběh Evičky se týká i mě. Je to moje neteřinka, která v létě oslaví už pět let 🙂 Protože bych také chtěla Evičce pomoci, vkládám sem její příběh a možná i pomoc ostatním rodičům dětí s DMO, kteří o této rehabilitaci neví.

Tímto bych vás chtěla seznámit s jejím příběhem, psáno rodiči Evičky:

"jsme Dana a Michal Kopečkovi. Rodiče jedné úžasné holčičky, která je postižená. Tímto Vás chceme poprosit o pomoc.

Těhotenství a vyvolaný porod u nás proběhl běžným způsobem. Když měla Evička dva měsíce, začal se projevovat opožděný vývoj. Od té doby jsme prošli řadou vyšetření, hospitalizací a léčby, hlavně v podobě intenzivní rehabilitace.

Evička má DMO (dětskou mozkovou obrnu), centrální hypotonii (ochablé svalstvo celého těla) hlavně v oblasti nožiček a velmi opožděný psychomotorický vývoj v důsledku infekce, která proběhla v těhotenství bez příznaků.

V prvé řadě potřebujete stav. My jsme to vyzkoušeli na malém kolíkovém stavu. Podobný můžete koupit i na Simiře u Expaniumy. Délka stavu a počet kolíků určuje maximální šířku výsledného díla. Délka je prakticky neomezená....

Celý návod si můžete přečíst zde: http://www.simira.cz/s-revue/navody/124-zabava-na-destive-nedelni-odpoledne

Každá maminka, které se narodí nebo již narodilo děťátko s rozštěpem obličeje si klade různé otázky. Na našich webových stránkách Šťastného úsměvu jsme je shrnuli a nyní s nimi seznámím i vás:

1. PŘED NAROZENÍM DÍTĚTE

Mému nenarozenému dítěti byl na ultrazvuku diagnostikován rozštěp rtu. Znamená to, že bude mít i rozštěp patra?

Ne, nemusí to nutně znamenat, že rozštěp zasahuje čelist i patro. Při správné poloze sondy může gynekolog rozštěp patra vidět, ale nemusí.

 Bude moje děťátko mít i nějakou jinou vrozenou vývojovou vadu?

Naprostá většina dětí s rozštěpem jsou jinak naprosto zdravé a šikovné jako ostatní děti . Existuje však možnost, že rozštěp je jedním ze symptomů závažnějších genetických syndromů. Toto může vyloučit odborník v rámci prenatální diagnostiky. Avšak pokud nic syndromu nenaznačuje, nemusíte se zbytečně obávat a na svoje miminko se těšte.

Jedním z pilířů výbavičky pro očekávané miminko je určitě kočárek. A zajisté to bývá jedna z nejdražších položek v rodinném rozpočtu. Kočárky prostě něco stojí. A pokud do něho investujete, určitě si ho budete chtít nějak pohlídat. Přece jen, dneska se krade všechno, kočárky nevyjímaje. Jedné známé ukradli kočárek zhruba týden po narození miminka, další zase nedávno ukradli i klouzačku ze zahrady. Nemyslete si tedy, že pokud se jedná o zboží tak úzce profilované, jako je kočárek či klouzačka pro děti, že se bude jednat o věci mimo okruh různých lapků a zlodějů.

Základní pravidla asi známe všichni. Nenechávejte kočárek před obchodem, a to ani prázdný, ani s dítětem. Pokud se do obchodu s kočárkem nesmí, tak prostě jděte do jiného. Nenechávejte kočárek před domem, a to ani na zahradě. Nenechávejte kočárek před ordinací lékaře. Jenže! Sami asi tušíte, že právě zde nastává problém. Většinou nemůžeme s kočárkem až do ordinace lékaře, stejně tak nemůžeme s kočárkem třeba do budovy školky, kam půjdeme vyzvednout starší dítě, taky nemůžeme s kočárkem do některých obchodů. A pokud někam prostě musíme nebo chceme, ale s kočárkem tam přístup máme odepřen, je dobré si kočárek nějakým způsobem zajistit, aby nám ho zatím někdo neukradl.

Vhodným doplňkem k výbavičce kočárku tedy bývá od prvého počátku tzv. Buggyguard. Je to vlastně bodyguard vašeho kočárku. Jedná se o moc šikovnou věcičku určenou k zabezpečení dětských kočárků. Je to výrobek nejen praktický, ale taky pěkně vypadá. Můžete si vybrat třeba opičku, hrošíka, pandu, prasátko nebo žábu. Používá se na kočárek, ale dá se pak použít také k uzamčení dětského kola.

A jak se zámek na kočárek používá? Buggyguard má takový plastový držák, pomocí kterého zámek přichytíte ke konstrukci kočárku. Pak sejmete i horní část zámku, tedy to zvířátko, a vytáhnete vložené lanko, které omotáte třeba kolem sloupu, nějaké trubky, plotu apod., zbytek pak vložíte zpět pod zvířátko. Zámek umožňuje nastavit třímístný kód, čímž pak kočárek dokonale zabezpečíte. Lanko je dostatečně dlouhé, má 1,3 m. Kód pak můžete libovolně měnit. Zámek pasuje na jakýkoli kočárek.

Podle mě je to velmi šikovná věcička. Jako si zamykáme svá kola, měli bychom si začít zamykat i naše kočárky. Někomu to může přijít divné, ale já si myslím, že za to riziko krádeže nám to prostě nestojí. Ono těch situací, kdy necháváte kočárek bez dozoru, bude víc než dost. Když čekáte miminko, tak vám to možná tak nepřijde, ale pak s miminkem zjistíte, že s kočárkem prostě nemůžete všude. Navíc budete jezdit třeba na cvičení, plavání s miminkem, a pokud nebudete používat jen auto a autosedačku, ale budete se přemísťovat i s kočárkem, tak tento šikovný zámek na kočárek určitě nejednou využijete. Na takovém cvičení či plavání jste pak třeba přes jednu hodinu a to je dost dlouhá doba. Za mě tedy má Buggyguard rozhodně ano.

Zdroj: Slune-cz.cz

DECHOVÉ CVIČENÍ

Dechové cvičení v těhotenství napomáhá k zlepšení celkové fyzické kondice, a tím také k lepšímu zvládnutí porodu. Navíc je to příjemný a velmi účinný způsob relaxace vycházející z jógy. Značka Elasti-Q vám připravila krátké instruktážní video, díky kterému se můžete dechové cvičení snadno naučit a provádět jej pak doma, klidně každý den.

http://www.youtube.com/watch?v=sf4FzRiW2YI

CVIČENÍ PRO ÚLEVU OD BOLESTI ZAD

Přestože je těhotenství pro každou ženu zcela přirozené, představuje určitou zátěž pro její organismus. Jednak jsou to hormony, které mimo jiné mají za následek změny v oblasti pánve, kde dochází k postupnému uvolňování vazů, čímž se tělo připravuje na porod. A pak se také, vlivem přeměny proporcí těla, mění tělesné těžiště. Všechny tyto příčiny mohou vést k nepříjemné bolesti zad či pocitu tlaku v bederní oblasti.

Co tedy pomáhá? Pokud je to možné, nenoste ani nezvedejte těžší předměty, například nákupní tašky. Vyměňte lodičky za pohodlné tenisky. Dbejte na dostatečný přísun vápníku a snažte se často odpočívat. Příjmné jsou také speciální těhotenské masáže. Zřejmně nejúčinnější je však pravidelné cvičení. Pojďme si tedy společně ukázat vhodné cviky a ulevit tak našim bolavým zádům. Během cvičení nezapomínejte na pravidelné dýchání.

   Jednou přijde den, kdy se musí děti začít učit mýt samy. U každého dítěte tento okamžik nastává jindy, ale není na škodu učit sebeobsluze při mytí již děti sotva tříleté.
   Koupání je u nás jedním z večerních rituálů, které se snažíme neodbývat ve spěchu. Je pro nás očistným uvolněním po celém dni a předzvěst ukládání se k spánku. Smýváme ze sebe vše, co se přes den na nás zachytilo, a to doslova i obrazně. Koupel a sprchování naše děti měly rády už coby miminka. Postupně jsme prodlužovali dobu, po kterou byly ve vodě, s rozvojem motorických dovedností přidávali do vody i hračky. Nechávali jsme dětem nízkou hladinu vody a povzbuzovali je, aby si do vody lehly a „poslouchaly vodu“. Brzy zjistily, že se nemusejí bát namočit si vlásky a nemusejí se bát vody v uších. Ležely naznak s potopenýma ušima a objevovaly dosud neznámé zvuky. Mytí vlásků, často tolik obávané, nemusí být žádným koupelnovým bojem. Nám k překonání strachu z vody v očích dobře posloužila žínka připlácnutá na oči a později v létě na chalupě skákání do bazénku – při hře jsme žádnou žínku nepoužívali a děti se naučily vytírat si vodu z očí rukama. Ukázali jsme jim, jak si mýt vlasy při záklonu hlavy, aby voda do očí netekla. Zvlášť pečlivě je třeba dbát na opláchnutí zbytků mýdla z pokožky a šampónu z vlasů, takže jsme hrávali hru „Na vodopád“, kdy jsme pomocí sprchy smývali zbytky šampónu a měnili u oplachování výšku dopadu vody, případně sprchu vyměnili za proud vody z kohoutku.
   Každé koupání jsme vždy trpělivě opakovali nahlas, co se chystáme udělat a co právě děláme. Čím při mytí začínáme a jak postupujeme (odshora dolů, zepředu dozadu). Dětem jsme tak vštěpovali, že začínáme rukama a obličejem, ušima, krkem, hrudníkem a podpažím, následuje bříško, záda, genitálie, zadeček a nohy. Každé místo na těle si zaslouží umýt, osušit a ošetřit. Povzbuzovali jsme je a ptali se: „A co bude po uších?“ – „Krk!“ odpovídaly děti. „A co bude potom, co ještě musíme umýt?“ ptali jsme se dál a opět se nám dostalo nadšené odpovědi. Byla a je to hra.
   Genitálie si děti myjí samy od chvíle, kdy začaly cítit, že to zvládnou (opět jsme pokládali za důležité říkat, co, jak a proč právě myjeme), což bylo ve 2 a půl letech věku syna a 4 letech věku dcery. Často ale ještě žádají o pomoc či kontrolu umytí i teď, kdy je dceři 6 a synovi 3 roky.
   Jsou den ode dne samostatnější, méně si ve vodě hrají a víc se soustředí na vnímání vody samotné a vjemů, které díky koupání zažívají. Koupání je záležitost tělesná i duševní, alespoň pro nás. A jsme tomu rádi.

Zdroj: Slune-cz.cz

Pomalu začíná jaro. A s ním i nová energie, sluníčko. Tak mě to donutilo trochu k zamyšlení nad sama sebou i okolím. Každou chvíli tady na koníku i na jiných stránkách čtu akorát hádky a napadání někoho druhého jen kvůli tomu, že má jiný názor. Nebo že jinak vychovává své dítě. Mateřství je dnes IN a s ním i jakási olympiáda, kdo je lepší matka. Naše společnost nás žene k absurdní představě, že musíme být dokonalé a vše stíhat. Mít dokonalé bydlení, vztah, děti, finance. Ženeme se za jakousi utopií a když se nám to nedaří, tak upadáme do smutku. A v tomhle shonu za majetkem, dokonalostí a dobrém obrazu nás samých v očích ostatních zapomínáme na to nejdůležitější. Na to, že život máme jen jeden. Život je mooc křehký a vlastně krátký. Řešíme jiné, sousedy, ale často nemáme čas uklidit si v hlavě a před vlastním prahem. Možná vlastnost nás Čechů. Jak už jsem psala - začíná jaro, tak zkusme jednou místo dokonalého jarního úklidu domu či bytu (stejně po nájezdu dětí ten úklid není znát) udělat úklid v sobě. Sednout si, nebo se jít projít a zamyslet se, co je pro nás v životě opravdu důležité. Nemyslím tím materialisticky, ale duchovně. Asi to bude velmi těžké, ale vyplatí se to. Najednou uvidíte, že děti nejsou tolik zlobivé, manžel tak hrozný a že ten soused je docela prima. 

A proč to píšu, začínám si uvědomovat, jak stárneme a ty chvíle pohody a radosti nám nikdo nevrátí. Bráchovi bude letos 50, mě 40, mamince 72. Možná rekapituluji, ale neštěstí se může stát kdykoliv a jak se říká, nemoci nechodí po horách ale po lidech. A tak místo leštění kuchyně se jděte pomazlit s dětmi nebo udělat hezkou fotku jako památku. Zavolejte lidem, které máte rádi. A zkusme být chvili bez závisti, pomlouvání a řešení ostatních a jejich dětí. Každý ať vychovává dle vlastního svědomí. Však ony nám to ty děti i s úroky vrátí.

Alespoň na chvíli buďme k sobě milejší. Prosím. 

V únoru zkoumal tým dTestu nosítka, klokanky a nosiče dětí. Různým testům na přístrojích, s odborníky i rodiči podrobil deset nosítek. Manduca New style získala nejvíc bodů a umístila se na prvním místě.

V testu byla hodnocena bezpečnost a trvanlivost, jasnost uživatelských pokynů, ergonomie nosítka, použitelnost v praxi a přítomnost nežádoucích látek. Manduca New style zvítězila se ziskem 73 %.

„Jsme rádi, že naše ergonomické nosítko, se může honosit titulem vítěz dTestu s dobrou kvalitou. Vybrat si nosítko není pro rodiče jednoduché. Pamatuji si, jak jsem vybírala já. Tehdy jsem pro své syny zvolila Manducu, a když jsem založila Mamaja.cz, nabídla jsem ji i svým zákazníkům,“ říká Kateřina Borunská z Mamaja group, která je oficiálním distributorem Manduc pro Českou republiku.

Více informací najdete na www.dtest.cz.

Mamaja o Manduce

Ergonomické nosítko Manduca můžete používat od narození dítěte až do jeho předškolního věku, respektive do 20 kg dítěte. Pro novorozence je připravena speciální vložka a součástí nosítka je také kapuce pro fixaci hlavičky spícího dítěte.