Moje těhotenství bylo jedním slovem nádherné, strašně moc jsem si užívala ten pocit, že v sobě nosím malého človíčka a paradoxně byl ten pocit nejsilnější v době, kdy jsme o miminku věděli jen my dva s manželem🙂 Bylo mi prostě krásně, všechny problémy se mi naštěstí vyhýbaly a intuitivně jsem věděla, že všechno bude v pořádku. Okolo 30. týdne jsem si však začala podle pohybů uvědomovat, že miminko má pořád nahoře hlavičku - říkala jsem si však, že je na otočení ještě spousta času. Na posledním velkém UTZ ve 32. tt mi doktor moje podezření potvrdil a začal mi vyprávět o tom, jak se nemám bát, že mi miminko vyndají císařským řezem, pokud se náhodou neotočí (místa má prý mraky a je velká šance, že se otočí). Už tehdy jsem však tušila, že se žádný veletoč konat nebude a začala si zjišťovat co nejvíce informací o porodu KP. V té době jsem si ještě naivně myslela, že nebude problém najít porodnici, která rodí takto uložená miminka normálním, přirozeným způsobem.

Po prostudování všech možných i nemožných materiálů jsem byla rozhodnutá pro přirozený porod, nebo alespoň pro to jej zkusit. A v tu chvíli začalo to správné drama - vybrat porodnici. Naše jičínská porodnice bere všechny KP bez výjimky na císaře, tak jsem začala zjišťovat informace o okolních dostupných porodnicích. Přes stránky Aperio jsem vyčetla, že spontánní porod KP umožňují v Jablonci nad Nisou, tak jsme s manželem vyjeli na obhlídku porodnice, kde jsme se však k našemu velkému překvapení dověděli, že to tak bylo dříve, ale dnes už to nedělají. V tu chvíli jsem začínala propadat zoufalství - ve všech knihách a učebnicích jsem se dočítala, že porod KP je normální fyziologický jev a není potřeba se ho bát, nechápala jsem tedy, proč všude ženou maminku na císaře.

Tak jsem začala zkoušet všechno možné, aby se prcek otočil - cvičila jsem všechny krkolomné cviky, které se mi jen podařilo najít, pouštěla jsem Eliáškovi hudbu, svítila mu baterkou a ukazovala mu cestu, s budoucím tatínkem jsme malému domlouvali, ať se otočí, nic nepomáhalo. Jedna známá tady z koníka mi pak ještě doporučila vyzkoušet moxování a "dohodila" mi jednu lékařku z Orlickoústecké nemocnice, která se zabývá otáčením miminek KP právě moxováním ,a to se ukázalo jako zásadní zlom v celém našem "případu" 🙂 Domluvili jsme si schůzku a vydali se naučit moxování - to sice vůbec nezabralo, ale musím uznat, že jsme si při tom užili s manželem spoustu legrace. Když už jsme byli u paní doktorky, provedla nás pořádně porodnicí a vysvětlila nám, jak to u nich funguje. A světe div se, jejich porodnice se přiklání při splnění několika podmínek raději k přirozenému vaginálnímu porodu. Ten den jsme tam strávili spoustu času a po vysvětlení všech možností a eventualit jsme se dohodli, že přijedu za 14 dní na ultrazvukové vyšetření a pokud bude vše tak, jak má být, budu u nich moct rodit normálně. Mně se tak strašně ulevilo...

Od té chvíle jsem opravdu začala počítat s tím, že budu rodit KP a vykašlala jsem se na všechno možné přemlouvání k otočení. Nejhorší však bylo, jak mě od toho každý odrazoval (nejvíce lidé, kteří o tom věděli kulové) a když jsem chodila na monitory do jičínské porodnice, vždycky se mnou hned chtěli domlouvat císaře - jaké zděšení u nich však nastalo, když jsem je seznámila s tím, že budu rodit normálně - sestry na mě hned začaly mít spoustu řečí a začít mě strašit těmi nejhoršími scénáři. Naštěstí jsem to ustála a po konzultaci s jednou PA, která pracuje v Německu, kde se KP rodí běžně, jsem se dokonce začala dostávat i do psychické pohody. Přestala jsem se bát (v rámci možností) a začala se na porod těšit. Rozhodla jsem se, že udělám všechno proto, aby měl Eliášek cestu ven co nejjednodušší a začala se na porod připravovat - masáž hráze, cvičení s aniballem, homeopatika, lněné semínko, čaj z maliníku, plavání,... Čím dál víc jsem věřila tomu, že to společně dokážeme a to dokoce i bez nástřihu a co nejpřirozenějším způsobem bez urychlování, léků, atd.

Na konci 37. týdne jsem pak absolvovala UTZ vyšetření s podrobným přeměřením miminka, kde se mělo rozhodnout, zda splňuji podmínky pro svůj vysněný porod. Ukázalo se, že miminko mělo dle odhadů již 2890 gramů, čímž se rozhodlo, že můžeme rodit normálně. S lékařkou jsme ještě prokonzultovaly můj porodní plán, vyjasnily si pár situací a domluvily kontrolu za 14 dní, kde miminko znovu přeměříme a pravděpodobně se domluvíme na vyvolání porodu, aby se zvládl ohlídat váhový limit. Paní doktorka mě úžasně povzbudila a říkala, že pokud se dodrží podmínky, není porod KP o nic "nebezpečnější" než porod hlavičkou dolů. Nemám se pý ničeho bát, kdyby se zjistilo u porodu, že není cokoliv v pořádku, udělá se akutní císař a miminku se nic nestane. Opravdu mi dodala hrozně sil...

Podmínky pro přirozený porod KP:

Dnes jsem tu na MK narazila na "porodní plán" (lépe porodní přání) a tak mě napadlo přidat ta svoje porodní (a hlavně poporodní) přání 🙂 Třeba někomu poslouží jako inspirace.

Porodní přání při normálním - fyziologickém průběhu porodu

Jméno rodičky (jméno manžela, telefonní číslo)

adresa

Gynekolog: MUDr.

Dětský lékař: MUDr.

Vždy je dobrý moment poděkovat lidem, kteří nám pomohli, udělali radost, nebo jen za to, že je máme ve svém životě. A přece v dnešním uspěchaném světě na to někdy zapomínáme.

Na Modrém koníku bude pondělí tím dnem, kdy nezapomeneme na to krásné slovo http://www.modrykonik.cz/blogs/?h=dekuji a "nahlas" ho vyslovíme.

Modrý koník