Zdravím Vás, maminky  na plný úvazek, nastávající, i Ty s již odrostlými ratolestmi 🙂 

Začnu pár slovy o mém příběhu, aby jste lépe pochopily mé myšlenky, pocity, niterní pohnutky...

Narodila jsem se po urputném boji své maminky (která letos oslavila 61 let a nadevše ji miluji) v roce 1994. Můj otec byl jejím druhým manželem - v prvním manželství se jí narodili synové Jiří, Martin a nejmladší dcera Jana. Radost z dětí byla utlumena faktem, že jejich otec velice rád holdoval lehkým děvám a nestyděl se je přivést až domů, do jejich společné ložnice. Jako policista měl výrazný plat, tedy děti se měly dobře. Postavili společně s maminkou velký nádherný dům, nicméně spokojena se svým životem nebyla - přesto při práci, stavbě domu a třech dětech vystudovala druhou střední školu. Nastal zlom, když syn Jiří po několikanásobných slibech otce v 16ti letech ztratil nervy a vyjel se na motorce projet sám (otec nejevil zájem jet s ním) a v mlze jej srazilo auto a on nehodu nepřežil... tehdy maminka sebrala poslední síly a od manžela odešla do maličké garzonky - děti chtěly zůstat u otce. Po pár letech, co pracovala jako archivářka jí začal nadbíhat o 10 let mladší skladník. Po nějaké době se uvolila, že si s ním vyjde a po dalších pár letech se vzali a maminka se nastěhovala k otci domů a začali rekonstruovat podkroví v domě jeho rodičů. Se svojí tchýní k sobě nikdy nenašly cestu - pro ni nebyla maminka dost dobrá - stará, s dětmi, rozvedená...

Čtyři roky po svatbě se snažili a maminka nemohla otěhotnět (40 let). Když se podařilo, radost byla dvojnásobná, protože čekala dvojčata - dvě holčičky. Začala s výbavičkou, koupila si kočárek pro dvojčátka, pletla na dvě miminka... a nastala další životní rána. Jedna z holčiček trpěla Downovým syndromem a dostala na výběr ze dvou možností (podotýkám, že mluvím o roku 1994, kdy tyto výzkumy byly u nás v začátcích). Buď donosí obě holčičky a bude riskovat, že nepřežije ani jedna (pravděpodobnější), a pokud ano, tak jedna z holčiček bude vždy úplně jinde, než ta druhá - a nebo usmrtit postižené miminko v děloze a donosit pouze jednu holčičku. Na rozmyšlenou neměla ani 24 hodin a můj otec jí také nepomohl, když jí na otázky odpověděl slovy: "Nech to zabít, kdo se na to má dívat...". Tehdy nastala další životní rána - její druhý životní partner nebyl tím, se kterým by chtěla žít - definitvně se jí otevřely oči. Rozhodla se pro variantu, kdy dá šanci alespoň jednomu tvorečkovi přijít na svět, přestože pro ni toto rozhodnutí nebylo nikterak jednoduché a šance, že alespoň jedno miminko přežije byla 50:50. Donosila tedy jednu živou a jednu mrtvou holčičku úspěšně až do 9 měsíce a týden před termínem byla na kontrole u svého lékaře, který si od ní vzal dokumentaci se slovy, že jak se za týden vrátí z dovolené, tak ji odrodí. Jak už to bývá, porod přišel dříve a maminku odvezl tchán do porodnice - bez dokumentace, v bolestech. Tam ji doprovodil na porodní - kde ji NEPŘIJALI, PROTOŽE NEMĚLA DOKUMENTACI (Olomoucká nemocice). Rodila tedy v křečích na chodbě a nikdo si jí nevšímal. Až jedna studentka co procházela s hrůzou v očích utíkala o patro výš do jiného oddělení, kde měla praxi a zburcovala doktory, že jim paní rodí na chodbě a nevypadá to dobře. Doktoři pro ni utíkali, a poslední co maminka slyšela, než začal působit uspávací prostředek na operačním sále bylo: "Tohle jsem ještě neviděl!". Císařským řezem se "narodilo" nejprve mé dvojče a potom já. O život jsem usilovala od naprostého počátku, od okamžiku zrození. Narodila jsem se maličká, vyčerpaná, se srdeční vadou a narodila se mne "jen půlka". 

Když maminka překonala všechny tyto zážitky, dětská doktorka jí řekla, že nikdy nebudu chodit. Nevěřila jí, stála si za tím, že její holčička všechno zvládla a je přeci v pořádku! Ale svědomí jí nedalo a nechala provést vyšetření. Lekářka měla pravdu. Nikdy jsem neměla chodit. Maminka se nevzdala a začala  mne vozit na Vojtovu metodu. A světe div se, já nejen chodím, ale jezdím na koních, sportuji a žiji plnohodnotný život. Jen díky pozornosti lékařky a láskyplné péči mé maminky. Srdeční vada se sama upravila natolik, že mne již téměř neomezuje - a doporučení, že nikdy nesmím žádný sport dělat aktivně, natož závodit na koních bylo zbytečné. Právě proto, že jsem bojovala a maminka mne v tom podporovala jsme to obě zvládly. 

Když mi maminka tyto zážitky sdělila, bylo mi 15 let. Dva roky jsem jí nemohla odpustit, že mi to neřekla dříve. Vždy jsem měla pocit, že mi "něco chybí".... pouto dvojčat se nedá jen tak roztrhnout.  Až v mých 17 letech jsem jí byla schopna odpustit - a také sobě, za své reakce, protože pro ni to bylo mnohem, MNOHEM náročnější. A začala jsem náš vztah vnímat úplně jinak. Celý život mi dávala, co jsem potřebovala a spoustu navíc. Ne zadarmo, ale vždy se snažila dát mi vše, co mohla. Jednala se mnou od malička jako se sobě rovným člověkem - nikoli jako s dítětem, ale jako s malým člověkem. Vztah matka/kamarádka a dcera/kamarádka. V mých 14 letech nás otec defintivně připravil o střechu nad hlavou. Maminka se s ním rozvedla, bojovaly jsme o to, abychom zůstaly spolu... a zůstaly. Prošly jsme si bahnem na úplném dnu v době, kdy jsem nejvíc potřebovala oba rodiče a domov, který jsme neměly. Zvedly jsme se a šly jsme dál za svým cílem - žít NORMÁLNÍ ŽIVOT. Nepotřebovaly jsme hromadu peněz, chtěly jsme mít jen místo, kde bychom mohly být doma. Stále náš boj pokračuje, až na to, že já jsem svůj domov našla - u svého partnera. Vždy budu doma tam, kde je on a moje maminka. Mamince jsme našli byt a ona se dál snaží vše dotáhnout do zdárného konce, abychom mohly žít náš vysněný život - bez obav z exekutorů a dalších proher.

odzim je u nás ve znamení výletů. Táta má konečně méně práce a tak si může dovolit vyrazit s náma. Nikča je nadšená a moc si to s ním užívá, takže mě skoro nepotřebují, když zrovna nemají žízeň nebo chuť na sváču, která je v baťohu a ten musím připravovat já 🙂

1. výlet - DRAKIÁDA  v Rychnově nad Nisou

Nikčin nejoblíbenější drak - ryba

Na výlet nás vytáhla "švagrovka" s dětma a byla to paráda. Moc chválím bandu z Rychnova, která vše pro děti připravuje. Byla to už druhá akce, na kterou jsme se vydali (první byla pohádková cesta) a opět nezklamali.
Niki pořád vykřikovala, ať kouknu na tohohle a tamtoho draka a nejvíc se jí líbil ten ve tvaru obrovské ryby. Hrálo to tam všema barvama. 
Navíc se děti projely
ve vojenském transporteru, na sajdkáře a Nikča sedla i na motorku a střílela z kuše. No zážitků plno. 

Nikča na krosce 🙂

Kuba s Pepou na sajdkáře - pěkně se projeli

Kvalita, pestrost, originalita – a k tomu rozumná cena. To jsou hlavní přednosti švédské značky Maxomorra, kterou znají rodiče mnoha dětí po celém světě. Maxomorra je přímo k dostání také v Česku a dokáže z každého dítěte udělat moderně a vesele oblečeného človíčka.

Chcete pro svého potomka pohodlné, originální a přitom nepředražené oblečení z bio bavlny? Pokud ano, navštivte kamennou prodejnu nebo e-shop www.coolkid.cz! Najdete zde bohatý výběr oblečení pro kluky a holky všech věkových kategorií. Nudu z obchodních domů koupíte kdekoli, veselost a hravost pouze u Coolkid!

Granátová jablíčka, jahody, hrušky a další ovoce nemusí být jen na talíři. Stejně tak traktory, bagry, závodní auta nebo třeba i LP desky se mohou přestěhovat na trička, mikiny a další oblečení. Když se všechny tyto motivy – ale i mnoho dalších z říše zvířecí či sportovní – dostanou na špičkové materiály z bio bavlny, není už asi třeba přemýšlet nad ničím jiným, než je cena takového módního kousku. Avšak i tady dokáže švédská Maxomorra ihned zaujmout. Obchod se orientuje na různě movité zákazníky, cílem je obrat, nikoli vysoká marže. Zákazníkům se snaží vyjít vstříc také speciálními akcemi. Můžeme nahlédnout do aktuálního ceníku: například bodíčko ze starší kolekce si můžete koupit již od 180 Kč, krátký overal za 198 Kč, dlouhý overal za 240 Kč, tílka za 180 Kč, spodní prádlo za 99 Kč.

Výjimečná kvalita

A čím přesně je tedy oblečení značky Maxomorra výjimečné? Barvy nevyblednou ani častým praním a díky unikátní metodě šití získáte takzvané dvouvelikostní oblečení v jednom modelu – vaše dítko může oblečení nosit minimálně dvě sezony, i když trochu povyroste. O tom, že si zákazník skutečně kupuje prvotřídní kvalitu (100% bio bavlnu), svědčí mezinárodní certifikace GOTS.

Bio bavlna se pěstuje zcela bez použití umělých chemických pesticidů, hnojiv a herbicidů, při výrobě oblečení z bio bavlny se nepoužívají toxické chemikálie (běžné například při barvení). Je proto velmi vhodná pro bezprostřední styk s pokožkou. Bio bavlna je na dotek měkčí než běžná bavlna, navíc je díky použitému způsobu zpracování prodyšnější než oblečení z běžné bavlny. Oblečení z bio bavlny tak může nosit i většina alergiků.
Maxomorra se úspěšně prodává v 31 zemích na 3 kontinentech, které dobyla zejména díky pestrým barvám a výrazným vzorům. Každoročně přichází se čtyřmi novými kolekcemi.
Zakladatel a šéf Maxomorry Johan Ström strávil 15 let práce kreativce pro řetězec Ikea, odkud si odnesl zásadní poznatek: výrazné barvy a hravé vzory vždycky nadchnou malé i velké.

Hodiny, hodinky? O hodinky začne dítě jevit zájem vcelku brzy a to z důvodu, že je máte vy – rodiče. Ale, kdy je ten pravý čas, naučit dítě hodiny, naučit ho poznávat čas? Nejdříve v předškolním věku má význam učit dítě hodiny, avšak pokud se o „tik-tak“ zajímá dříve, tak určitě mu vysvětlete funkci hodin a to v rozsahu odpovídající jeho věku. Ale není potřeba, aby dítě zmáklo hodiny naprosto bezchybně již v předškolním věku, neboť ve škole se je naučí následně velmi rychle, kdy získá základní znalost čísel-matematiky.

Pokud se vaše dítě o hodiny zajímá a chcete jej začít s nimi seznamovat, tak začněte učit celé hodiny, prostě velká ručička je stále nahoře! Koukni, je 7 a máme snídani, 12 oběd, 6 večeře 🙂 Prostě si ukazujte, v kolik, co budete dělat – zkuste i říci, koukni, takhle vypadá 10 hodin, tak to hlídej a až bude 10, tak půjdeme za kamarády.

Tip: Určitě je dobré zakoupit nějaké hodiny na učení – velké papírové, nebo se vyrábějí i dřevěné, které já upřednostňuji – více vydrží, když si s nimi i dítě bude hrát.

Ze začátku nebude znát dítě předškolního věku čas podle „čísel“, ale vizuálně.

Později je nutné vysvětlit rozdíl mezi velkou a malou ručičkou, že velká ukazuje celou, čtvrt, půl a třičtvrtě a malá čas-číslo, v podstatě vysvětlit, co jsou hodiny a minuty.

Dobrá je i zpětná vazba, jakési prozkoušení v rámci hry. Říci třeba, kde máme ty naše hodiny, udělej na nich pomocí rafiček 4 hodiny, jestli to zvládneš. Pokud dítě zvládne, tak jej pochválíme, pokud ne, tak se na něj v žádném případě nezlobte, že už jste si to říkali x-krát, ale ukažte si to znovu 🙂 No, a pak může hra pokračovat. Tak jsi mi tady na svých hodinách nastavil 4 hodiny, teď jsou 3 hodiny – ukažte mu čas na opravdických nejlépe nástěnných hodinách – takže za hodinu přijde tatínek z práce, tak to dobře hlídej a včas mi řekni, ať mu můžeme otevřít dveře. Samozřejmě, že nenecháte dítě hodinu koukat na hodiny 🙂 Běžte si s ním v poklidu hrát do pokojíčku nebo jej pošlete, ať si hraje samo, Vám se čas sleduje lépe a než budou 4 hodiny, tak mu řekněte: nebudou už náhodou ty 4 hodiny, nepřijde už ten náš táta?

Naučit hodiny není jednoduchá záležitost a je dobré je začít učit na rafičkových – analogových hodinách a až bude dítě čas takto velmi dobře poznávat, tak jej seznámit s hodinami digitálními, neboť až v pozdějším věku si dítě dokáže spojit „je čtvrt na šest“ s „je 5 hodin 15 minut“.

A závěřem? Dítěti se určitě hodinky na vás budou líbit a určitě bude rádo hodinky nosit, protože vy jste pro vaše dítě bezkonkurenční vzor, takže mu nějaké dětské za pár korunek kupte. Klidně ho nechte, ať si i vybere, neboť motivů je spousty, ale vy dbejte jen na to, aby na nich byli pěkně vidět číslice a měli pěkně rozdílné rafičky (velká od malé).

         Inspirace, jak mohou vypadat hodiny na naučení (www-slune-cz.cz)

Zdroj: slune-cz.cz

U každého dítěte tomu než začne chodit předchází několik fází. Jaké? Nejdříve se Vaše miminko musí naučit držet hlavu, poté „pase koníčky“, naučí se otáčet ze zádíček na bříško a obráceně, později (cca půl roku a více) se začne plazit, začne se stavět na „všechny čtyři“, začíná lézt. Dítko může některou fázi přeskočit, např. naše dcera nikdy po čtyřech nelezla a u syna to vypadá na stejný vývoj. Naše dcera se plazila, pak šla do kleku, stoje a šup a už chodila 🙂

Ale abych nepředbíhala, takže díky plazení, lezení se dítko dosune k nábytku či jiné opoře, díky níž se naučí jít do kleku, později do stoje. A ještě později (právě cca 1rok) se dítě naučí pohybovat, chodit, kolem nábytku či jiné opory. Zatím se do „samostatných akcí“ nepouští, stále se něčeho přidržuje a získává pocit jistoty z prvních krůčků.

Co z výše uvedeného plyne? 🙂 že dítě naučit chodit nelze, naučí se to zkrátka samo, až bude chtít, až se na to bude cítit, prostě najednou se Vám „rozchodí“. Nicméně mu můžete určitým způsobem pomoci!

Určitě dítku nabídněte jistou pomoc, choďte s ním za ruce! Chytněte jej za ručičky tak, aby dítko stálo před vámi a zkuste chodit s ním.

My jsme měli i chodítko, takový prima vozík, co nešel jen tak převrhnout, co měl dokonce spousty aktivit na hraní. Díky tomuto chodítku se dcera rozchodila určitě rychleji a především snáze. Nejdříve si vždy stoupla o zmiňované chodítko, pohrála si s aktivitami a když chtěla, tak  s ním chodila, zkrátka jej tlačila po bytě, po venku. Později, až zjistila, že ji chodítko „zdržuje“, tak se pokusila o samostatnou chůzi, ale to už za chodítkem chodila s jistotou.

Na to, aby se dítě pustilo a šlo do volného prostoru, tak na to musí mít již výše několikrát zmíněnou jistotu. Někteří se „bojí“ méně, někteří více.

Ještě bych chtěla upozornit, že dětské doktorky, doktoři doporučují, aby se dítě naučilo chodit zcela samo, bez pomoci, takže pokud dítě o chodítko-vozítko nejeví zájem, tak jej nijak nenuťte a ani nějaké dlouhé vodění za ruce nepřehánějte, pokud dítě zájem má, tak mu kousek pomožte a zbytek opět nechte na něm samotném!

Další moje rada jsou dobré botky. Pokud dítě chodí doma, tak ať chodí na boso (v ponožkách), je to nejlepší pro tvorbu dětské nožičky, klenby. Pokud máte podlahy studené, popř. kluzké, tak mu pořiďtě capáčky. Ty kvalitnější se dělají z měkké kůže a neměli by pokazit vývoj dětské nožičky. Na ven pořiďte dítku samozřejmě botičky. První botky by měli být plné a pevné (pevná pata, pevná špička). S velikostí Vám jistě v obchodě poradí, nicméně pokud si dítě v botičce stoupne, tak byste měli pohodlně za patičku ještě do boty vložit svůj prst, tzn. že botka by měla být větší o cca půl centimetru. Určitě pořiďte boty „certifikované“, které mají atest pro zdravý vývoj dětské nožičky, chodidla, plosky, klenby atd.

V žádném případě však nepořizujte chodítko typu vozík, do kterého dítě posadíte a ono tam stojí, ačkoliv si samo stoupnout neumí!!! Tyto chodítka byla vyřazena z prodejen, aspoň z těch „kvalitních“, na bazarech se s nimi ještě setkáte, ale jak říkám – Nebrat. To radši investujte do nějakého stabilního vozíku-chodítka, popř. prvního kočárku, o který když se dítě postaví, tak se nepřevrhne, nespadne a který může pomocí vlastní síly, vlastních krůčku tlačit před sebou.

A poslední věc, naučte dítko padat, zkuste mu vysvětlit, zpočátku názorně ukázat, jak si ze stoje zpět klekne, případně sedne, aby nedošlo ke zbytečnému pádu nebo v horším případě k úrazu. Děti jsou velmi chápavé a např. když jim dvakrát ukážete, že ze sedačky se slézá tak, že si lehne na bříško a nožičkami napřed, tak si to zapamatují a v podstatě se na ně můžete spolehnout, že nespadnou, pokud nenastane mimořádná situace. Mimořádnou situací myslím to, že se dítě zabere do „hry“ a zapomene, jak se určitá věc, která je mu známa, provádí.

A teď už skutečně poslední věc – velmi dobrá rada, která u nás zafungovala! Až uvidíte, že dítě ťape kolem nábytku s přehledem, tak si stoupněte na dva tři krůčky od něj a zkuste jej namotivovat, aby přišlo k Vám. V případě, že tuto, ačkoliv velmi krátkou, vzdálenost zvládne, tak získá tolik potřebnou jistotu a přístě vyrazí i na o pár kroků delší vzdálenost!

A s ušlými metry a s rostoucím věkem se bude vzdálenost zvětšovat a najednou Vám po bytě bude běhat malý „ďábel“, kterého budete mít problém zastavit 🙂

Zdroj: slune-cz.cz

Od konce října dostávám co pár dní stejnou otázku: „Kdy už budou Vánoce, mami?“ Děti se těší na stromeček, na dárky, na pohádky… Čas do Vánoc jim připadá nekonečně dlouhý. Abychom si jej zkrátili, vyrábíme spolu různé předměty, které nám Vánoce a zimu připomínají.

Vánoční řetěz z papíru

Stačí mít po ruce barevné papíry, nůžky, lepidlo, skořápky ořechů a kukuřici resp. popcorn.  Několik barevných papírů nastříháme na tenké proužky, případně necháme projet skartovacím strojem. Upravíme délku dle vlastního vkusu, na jednom konci aplikujeme lepidlo, proužek stočíme, přitiskneme k druhému konci a necháme zaschnout. Další pruh provlékneme vzniklým kruhem a postupujeme stejně. Zanedlouho nám takto naroste řetěz jedna báseň.

Překládaný řetěz

Dalším oblíbeným papírovým řetězem je řetěz překládaný. Dva pruhy papíru k sobě přilepíme na jednom konci tak, aby spolu svíraly úhel 90°. Pak střídavě překládáme jeden přes druhý, čímž nám vzniká jakási harmonika. Papír nastavujeme dle potřeby dalšími a dle zvolených barevných kombinací pak získáváme zajímavé ozdoby na vánoční stromek či jen tak pro zavěšení kamkoli.

Jedlý vánoční řetěz

Žijeme v uspěchané době. Honíme se za prací, za pohodlím, za zážitky. Všudypřítomný stres se neblaze podepisuje na naší duševní a fyzické pohodě. Jednou z oblastí, v níž si spěchem ubližujeme, je stravování. Často jíme ve spěchu, volíme nezdravé pokrmy, hltáme a zapomínáme pořádně žvýkat. A přitom žvýkání je základem správného trávení.

Při zavádění příkrmů můžeme brzy z mixovaných a pasírovaných pokrmů přejít na drobné kousky, dětem dávat později do ruky kukuřičné křupky, při prořezávání zubů na hraní rozličná kousátka – jak jídlo, tak hračky ke kousání pomáhají procvičovat žvýkací svaly a nepřímo tak lepšímu trávení napomáhají.

 Starší děti je třeba naučit, že každé sousto mají žvýkat pečlivě, důkladně jej rozmělňovat a zpracovávat. Dříve tak rozpoznají pocit sytosti, bude se jim lépe a snadněji trávit a budou tak ve výsledku i zdravější.

Výběr pomůcky pro nácvik správného rozžvýkávání je nasnadě: je jí obyčejná žvýkačka. Člověka obvykle nenapadne, jak zdlouhavé i namáhavé je přežvýkat jedno sousto třeba třicetkrát. Nebo padesátkrát, jak doporučují někteří výživoví specialisté.

Aby žvýkání nesloužilo jen k vychutnávání příchutě, ale skutečně k tréninku, napadlo mě motivovat děti děláním bublin.  Tříletý syn bubliny ještě samozřejmě nezvládá, ale rozhodně se snaží žvýkat ze všech sil. Šestiletá dcera se bubliny učí. Sama bubliny zvládám léta, ale jak popsat postup?

Žvýkačka musí být dobře rozžvýkaná, ani kousek nesmí být tuhý, nerozkousaný. Jakmile je připravená, sežvýkám ji do kuličky, rozplácnu jazykem o patro, pak přitisknu k předním zubům. Jazykem tlačím proti zubům a zároveň pootevírám čelisti při stále zavřených ústech - žvýkačková placka tak zvětšuje svou plochu. Pak vrchní okraj materiálu jazykem vsunu částečně za horní ret před zuby, dolní kraj nechám za spodními zuby, špičkou jazyka vystrčím prostředek placky ven z úst, pak jazykem couvnu a do vzniklé kapsičky táhle vyfouknu vzduch a zavírám ústa. Jakmile se rty setkají, žvýkačka se na okraji slepí a uvězní vydechnutý vzduch. Bublina je na světě.

Milé maminky,

připravili jsme pro vás zajímavou akci, ve které můžete vyzkoušet novinku: tělový olej proti striím Elasti-Q® a zároveň soutěžit o kojenecké lahve Avent.
Čtyřiceti z vás pošleme domů na vyzkoušení produkt Elasti-Q® tělový olej proti striím. Během několika dní se s ním seznámíte, vyzkoušíte jej na sobě.

Elasti-Q® Exclusive tělový olej proti striím

Elasti-Q® Exclusive tělový olej působí proti striím nejen v oblasti bříška, ale také stehen, boků a v dalších problematických partiích. Navíc má příjemnou vůni, výborně pokožku hydratuje a vyživuje, rychle se vstřebává a nezanechává mastný film. Elasti-Q® Exclusive tělový olej:

• účinný v prevenci vzniku strií
• příznivě působí na již vzniklé strie
• pomáhá pokožku chránit před nepříznivými vlivy a volnými radikály
• neobsahuje parafin, barviva ani konzervační látky

Strie (někdy také pajizévky) vznikají při nadměrném napínání pokožky. Tyto nevzhledné jizvičky se vyskytují nejčastěji na břiše, bocích, prsou, stehnech a bedrech. Jestliže jste se s jejich výskytem již setkala, tělový olej proti striím Elasti-Q® Exclusive zajistí Vaší pokožce optimální výživu, díky které budou již vzniklé strie méně znatelné.

Těhotné ženy často řeší problém s oblečením. Bříško roste a ony se brzy nevejdou téměř do ničeho. Mají si nakoupit nové oblečení? Nebo nosit manželovo? Pomoci může Belly Belt. 

Žena během těhotenství nevystačí s jedněmi těhotenskými kalhotami. Až s bříškem se často doslova a do písmene naplní věta, kterou mnohokrát použila v minulosti. Ono proslulé „nemám co na sebe“ je najednou velice bolestně pravdivé. Těhotenské oblečení není nejlevnější. Částečným řešením může být půjčování oblečení od manžela, maminky či korpulentnější kamarádky. Ale ne vždy bude těhulka vypadat v tričkách a kalhotách o pár velikostí větších dobře. Takže co s tím?

„Věříme, že Belly Belt ocení nejedna žena. Je to těhotenský pás s knoflíkem nebo kovovým háčkem a látkovým klínem. Umožní budoucím maminkám nosit džíny, společenské i sportovní kalhoty nebo sukně také během těhotenství.  Je připravena varianta pro větší i menší bříško,“ popisuje Kateřina Borunská ze společnosti Mamaja group.

Dřevěné hračky, jak to začalo..

V dětství jsem navštěvoval oddíl Huascaran, který díky své "vůdkyni" směřoval k indiánské kultuře. Tzn. k úctě k přírodě, všemu živému i neživému. Nenásilnou formou nám říkali, příroda, oheň a její jednotlivé prvky jsou stejně živé, jako jsi živý ty sám. Tak se k ní chovej, jako ke svému skutečnému sourozenci - můžeš se s ním občas porvat, ale měj ho i tak rád a respektuj ho. Tak jsem to alespoň chápal já.

O 30 let později se mi konečně narodilo dítě - syn. Příbuzní a přátelé začali chodit na návštěvy. Začali nosit krásné hračky z 90ti % plastové. Malé dítě samozřejmě reaguje na vše barevné, tak bylo spousta radosti. Všiml jsem si však synova rychle pomíjivého vztahu k těmto hračkám. Byli levné, či úplně zadarmo v případě dárku, tak ani nám rodičům příliš nevadilo, když některou jednoduše rozbil. Uměl s hračkou fakt pěkně švihnout či zahodit 🙂

Stala se ale jedna věc. Když syn bouchnul s dřevěnou hračkou, více jsme reagovali, že to tak není správně, že to hračku bolí atd. Trochu jsme se báli, že se hračka rozbije, trochu že hračka rozbije podlahu, ale cítili jsme, že ta dřevěná věc si přece zaslouží lepší zacházení. My ho pak díky dřevěné hračce více vedli k lepšímu chování k věcem.

Syn z počátku vůbec nerozlišoval dřevěnou a plastovou hračku. Postupně však tento rozdíl našel. Neříkám, že má víc či méně raději dřevěné hračky, ale cítím, že mou povinností "otce/vychovatele", je nabízet i nějakou alternativu v hračkách vedoucí k jeho vlastnímu rozhodnutí, co se mu líbí.

Jednou bude dospělí a bude se rozhodovat o mnohem důležitějších věcech. Proto snad zašlá vzpomínka a vytvořený vztah k dřevu, k oné dřevěné hračce pozmění k dobrému osud nejen pro něj, ale i pro své okolí. Může to tak být, i nemusí. Ale tu šanci tomu musím dát.

Kája je moc šikovná mladá fotografka 🙂

Samozřejmě, že Dušičky - svátek zesnulých "slavíme" a dodržujeme. Chodíme na hřbitov, čistíme hroby a vyzdobujeme je. 
Nevím, jak to máte vy? Ale já mám ze hřbitovů respekt. Malou jsem tam zatím nebrala. Českou stranu rodiny máme pohřbenou v urnovém háji, ta řecká se nesmí dle tradice upalovat, takže jsou uloženi v hrobech. A právě ten druhý hřbitov je na dušičky nádherný. U jednoho z hlavních pomníků svítí stovky svíček. V podvečer je to tam tak krásné, až to není vůbec smutné. Takže letos se tam s Nikolkou poprvé vydáme.

No a teď ten druhý svátek. Halloween. Co s ním? Pomalu proniká i na český trh. 
My jsme tento rok absolvovali "Dýňobraní". 
Dlabali jsme dýně hned několikrát:

- poprvé, když dorazil burčák. To u nás ve městě pořádá Dům vína akci, kde se sejdou rodiny s dětmi. Rodiče popíjí burčák a děti si prohlíží nebo tvoří výtvory z dýní. 

- podruhé, když jsme jeli s Lukym z jedné svatby. Nikolka spala u tchýně a tchána. Dýně prodávala paní u silnice, tak jsme neodolali a spolu s domácím králíkem jednu koupili. Hned jsme ji vydlabali.

Naše lednička 🙂

- potřetí na dýňobraní, které organizovalo centrum dětí a mládeže Vikýř. Bylo to spojeno ještě s dalšíma výtvarnýma dílnama. Takže jsme si domů donesli (kromě dýně) sovu, dýni z papírového talířku a malou lucerničku. Víc jsme toho za dvě hodiny s těmi prcky nestihli. 

Nikča Batman a Kubík Spiderman 🙂

Maminky sháním Dvd Kamaráda Timmyho, náte někdo nebo víte o někom? Děkuji za rady, nápady, nabídky. Jířka

Syn má na doporučení doktorky za sebou 2. dávku hexy a prevenaru, nicméně měl podle mě nepřirozenou reakci (od 2. dne záchvaty neutišitelného pláče a hysterického křiku, které se opakovaly několikrát za den i v noci, po týdnu to naštěstí přestalo). Informovala jsem o tom doktorku, která to zhodnotila jako normální reakci.

Tak jsem začala více hledat, přečetla jsem Dobu jedovou, kontaktovala jsem RNDr. Petráše z vakciny.net a další pediatričku. Oba mi řekli, že to může ale nemusí souviset s očkováním. Každopádně doporučují zjistit z krve množství protilátek, naočkovat ve schématu 2+1 (teď dávku v půl roce vynechat, pak až v roce booster) a vakcíny odděleně se 14denním rozestupem (naše doktorka to vždy očkovala naráz).

To mi přišlo jako rozumné řešení, takto jsem to sdělila naší doktorce a požádala ji o schéma 2+1. Jenže ona o tom odmítá diskutovat, "prý je to ve vyhlášce, 2+1 není tak účinné jako 3+1, jinak by se to tak přece dělalo u všech, hysterický pláč je normální reakce (!!!!), ona za celou svou praxi i mnohem nemocnějším dětem aplikovala vždy 3+1, u nás není žádný důvod a ať o tom nepřemýšlím (!!!) a normálně na očkování přijdu". To mě tedy dorazilo... Jsem rozhodnutá nedat 3. dávku, ale jak to mám udělat?

Nevíte, co je přesně ve vyhlášce o schématu 2+1/3+1? Musím něco hlásit na hygienu nebo něco u doktorky podepsat? Je schéma 2+1 opravdu méně účinné? Nevíte, je o tom nějaká studie? (Přitom ta druhá pediatrička mi řekla, že v některých evr. zemích je 2+1 normální, takže to asi účinné je, ne?) Jak se mám bránit? Jak to mám odmítnout, když se mnou o tom odmítá diskutovat?

Ještě mě napadlo, pokud se s ní nedohodnu, tvrdit jí, že má malý teplotu. Nevíte, jak dlouho to potřebuju odkládat, aby lhůta na 3.dávku propadla?

Prosím, poraďte, budu vděčná za jakoukoli pomoc. Díky🙂

Rádi bychom pro naše děti získali rehabilitační přístroj MOTOmed. Za tímto účelem pořádáme jedinečnou benefiční sportovně kulturní akci v Klatovech 8. a 9.11.2013. Na 4 místech v Klatovech budou připraveny rotopedy a pro handicapované MOTOmedy, kde si můžete zašlapat a každý Vámi ujetý kilometr se přepočítá na peníze, za které bude zakoupen MOTOmed. Naším cílem je nejen získání finančních prostředků, ale i spojení zdravých a handicapovaných. Pojďte si s námi společně trochu zasportovat a tím podpořit naše handicapované děti. Bližší informace na našich stránkách a facebooku.

Oprava rozpáraného švu potahu- vykoupeno do bazaru. K prodeji za 2.000 Kč

Striktní strie - to na ně prostě sedí. Dle výkladového slovníku jsou přísný (nevyberou si jen ty zlobivé těhulky, které o sebe nepečují), strohý (s ničým se nepářou, prostě se objeví a je to), přesný (přesně vědí, kde a kdy se objevit) a nesmlouvavý (když už je máte, tak je ke zmizení neukecáte).

  Jsou jak toxoplazmóza, jednou se ve vašem těle usídlí a už se jim pryč nechce. 

Jak jsme na tom byly my - maminy?

 Verča                                    

Já žádné extra neměla. Jsem svědomitá a tak jsem mazala hned od začátku. Už si nepamatuji jakou mastičkou. Jedna velká tuba mi vystačila na celé těhotenství.
 Dia: Nevím jestli jsem to tu už psala, ale s Verčou jsem se seznámila na cvičení pro těhotné (až později jsme se dobraly k tomu, proč jsme si tak povědomé. Zjistily jsme, že jsme vlastně spolužačky ze střední - chodila do vedlejší třídy). Chodily jsme cvičit k naší gynekoložce, takže to bylo takové komorní. Ze začátku jsme byly jen my dvě. A proč to vlastně píšu. Verča je opravdu svědomitý člověk. Dodržovala hooodně pitný režim. A taky měla pokaždé nějaký dotaz či radu do "pléna". Díky ní jsem se spoustu věcí dozvěděla. A začala se mazat 🙂

Kniha stylistky, designérky a vášnivé kuchařky Denisy Bartošové obsahuje nejen báječné recepty na jedlé dárky všeho druhu – pro děti, ženy (maminky, dcery, kamarádky…) i muže (partnery, tatínky…), ale především originální nápady na jejich balení. Jedlé dárky lze věnovat k nejrůznějším příležitostem, proto je kniha přehledně rozdělena do kapitol odpovídajících tematicky jednotlivým měsícům – vždyť únor je lásky čas, červen patří dětem a prosinec si tvorbu dárků pro blízké přímo žádá! S autorčinou pomocí zvládnete jedlý dárek připravit do posledního puntíku (kniha obsahuje přílohu k vystřižení –  jmenovky, krabičky, kornouty atd.), ale poslední krok – darování – je již pouze na vás. A protože je autorka žena-kreativec, vymysleli jsme knize originální vazbu s oválným výřezem, kterou se jiná kuchařka na našem trhu nepyšní, a hravý, nijak unylý layout doplněný o skvostné fotografie Aleny Hrbkové. Snad se láska, kterou je kniha doslova prošpikovaná, dostane nejen do vaší kuchyně.

Z 51 jedlých dárků vybíráme: Slané pečené čtyřlístky jako „PF“ – Valentýnské dárky – Velikonoční překvapení pro malé i velké koledníky – Sušenkové lžičky a minibábovičky pro malé mlsaly – Marmeládový set na celý týden – Bylinkové oleje i octy – Adventní kalendáře – Sušenky pro zvířátka

Láska prochází kuchyní – Uvařte, zabalte a věnujte jedlý dárek, pevná vazba s oválným výřezem, ke každému receptu fotografie dárku v daném balení,  kniha obsahuje šablony na jmenovky, krabičky atd., 499 Kč, k dostání na www.smartpress.cz

jedna ze zakázek mého servisu:

výměna poškozeného hlavního kloubu konstrukce, výměna zadních plášťů a duší, běžná údržba.

Expresní oprava na počkání.

(článek Evy Kiedroňové, s názorným videem!)

Rodiče často zvažují k procházkám a výletům různá nosítka – loktuše, baby vaky, manduky, sedačky nebo kočárek. Co doporučujete vy?

Přestože nošení dětí v nosítkách je na pohled i prožitkem velmi příjemné a milé, doporučujeme je používat pouze výjimečně nebo v naléhavých případech. Z hlediska momentálního i dlouhodobého dopadu nosítka na organismus dítěte i rodiče je lépe nosítka používat pouze na nezbytně dlouhou dobu nebo vůbec. V případě zájmu o jejich využívání načasujeme nošení dítěte v nosítku tak, aby bylo vyspané, fyzicky i psychicky uspokojené nějakou aktivitou a nasycené. Chvilka odpočinku takto připraveného dítěte v poloze přiměřené jeho psychomotorické vyspělosti mu pak nemůže ublížit.

Nic není jenom dobře nebo jenom špatně. Je to jako s léky – je to o míře, způsobu použití a načasování. Když se lék nebo nosítko využije ve správnou dobu, správným způsobem a na chvíli nebo ve správné dávce, pak se může nosítko stát příjemným doplňkem péče o dítě. Pokud se nošení dítěte přehání natolik, že v něm dítě bývá zbytečně často, dlouhou dobu a ještě v přetěžující svislé nebo zakloněné pozici, navíc za všech okolností – v době spánku, krmení i ve chvíli, kdy by mu prospěl samostatný aktivní pohyb v nahotě, pak se stává nosítko zcela nevhodnou zátěží jak pro dítě, tak i na páteř rodiče.

Z hlediska potřeb i psychomotorického vývoje dítěte je pro dítě podstatně větším přínosem moudré střídání kvalitních podmínek ke klidnému spánku a v době bdění kombinace základní péče s potřebnou komunikací tváří v tvář i aktivním pohybem. Dítě se nejlépe vyspí na polštářku a pevném rovném základě kvalitní matrace v postýlce. Ke svému zdravému vývoji nutně potřebuje aktivní pohyb v náručí i na podložce, nejlépe v nahotě.

Delší výlety nebo výšlapy hors převýšením s dětmi do cca 3 let jsou zbytečně náročné a přetěžující pro dítě i rodiče. Většinou jde žel spíše o ambice rodičů. Dítě to sice přežije a přetrpí, ale nic přínosného to pro ně není.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji
opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!

Naše loňské společné pečení a zdobení perníčků                  

Dětí jako smetí, Elis a Nikča už pomáhaly vykrajovat a pak se musely občerstvit 🙂

Přesně za dva měsíce jsou tu. Snad většina z vás mi potvrdí, že když máte stejně staré děti jako my, tak se na ty svátky prostě těšíte. Já moc. Na naše holčičí společné pečení se svařáčkem, výzdobu, psaní ježíškovi, vánoční výtvory, až Niki poprvé uvidí stromek, světýlka, aj.

Pokud si lámete hlavu s tím, co pořídit za dárky, přinášíme pár tipů pro celou rodinu. Snad naleznete nějakou inspiraci. 
  

VERČA                                                                                

Pro miminko 

tam je to jedno, co dostane, nemá ještě rozum. U nich bych dárek neřešila. Nějaký chrastítko, pěkný obleček, bodýčko s originálním nápisem (Dia: pro Šimona nechaly tety připravit sadu bodýček s dětským českým kresleným motivem a nápisem Mám rád tetu ... Mamince Štěpě se to moc líbilo) nebo tak něco.

Máme patentky!

Na e-shopu jsme právě uvolnili k prodeji svrchní kalhotky a základní pleny na patentky v dezénech čoko-opičky, tyrkys-žabky a zelená dino.

 Na materskej tretím rokom cítim sa byť už otrokom. Každé ráno pripravená, že ma čaká dáka zmena, ale večer s hrôzou zistím, že to bol deň zas ten istý: Plienky, hračky, kašičky a dve zlaté detičky. Starší o pol šiestej vstáva, pyžamko si dole dáva. Do práce sa s tatom strojí, ten sa toho právom bojí: "Nemôžeš ísť so mnou zlatko, veľa roboty má tatko. Mamička má času more, pozri sa, už vstala hore!" Ja strapatá, pomalá, nočnú som zas ťahala, lebo malý nechcel spať, iba cicík cumľovať. Manžel zdrhá: "Láska idem. Navar niečo, hladný prídem!" Tak bez seba od radosti, začnem plniť povinnosti. V ruke nočník, v druhej plienka: "Pozri, v knižočke je lienka! Chvíľu si tu čítaj, seď, malého prebalím hneď." Tvár umytá, zúbky čisté, musia niečo papať iste. Smerujem ich do kuchyne, cestou otvárajú skrine. Šaty, šperky, knihy, spreje, zrazu nič na mieste nie je. Dve stoličky, podbradníky, k tomu svorný krik veliký. Jeden nechce kašu jesť, pritom reve o 106, druhému sa šunky máli a čajík vraj strašne páli. Po raňajkách hrôza čistá, na vychádzku oboch chystám. Obliekaciu vojnu zvediem a keď ich už pred dom vediem, pri malom mi nos vykrúti, nervovo sa takmer zrútim, cítim to aj cez pančuchy, pos... sa až pod pazuchy! Druhý pokus upotená, zvládnem ako superžena, do auta ich oboch pútam, "Kam ich dneska zobrať?" hútam. "Už viem, k rieke pri kačičky, to je ten raj pre detičky!" Ubieha nám rýchlo cesta, na sedačkách divo vreštia. O hračku sa naťahujú, zvyšných dvesto ignorujú. V parku je to čistý des, holub, kačka, mačka, pes - na všetkých sa s chuťou chystá môj dvojročný terorista. Nemôžem ho spustiť z očí, do jazera by hneď skočil. Z kočíka sa rev ozýva, celý park sa na nás díva. Malý mi chce zvestovať, že ho musím pestovať. Na rukách ho teda vláčim, ťahám tašku,kočík tlačím. Na staršieho pritom vrieskam, nech nespadne na preliezkach. Keď lavičku voľnú zbadám, od únavy na ňu padám. A pre moje detičky, vyťahujem čajíčky, mandarínky, keksíky, veď majú hlad veliký. Po desiatich minútach, dogebrení sú až strach. Tak oznámim: "Moji milí, výlet sa ku koncu chýli." Cestou domov - radosť veľká, zaspia obe strašidielka. Do postieľok ich vyklopím, varešky sa s chuťou chopím. A pre blaho rodiny, varím zo dve hodiny. Priebežne periem a suším, upratať nestihnem, tuším. A hľa - už sú krpci hore, musím sa mať na pozore, výtržnosti totiž množia, snáď len požiar nezaložia. Vo dverách sa manžel zjaví: "Hotový som" smutne vraví. "Daj mi niečo na večeru, to bol zas deň, namôjveru!" Kým papá ja kŕmim deti, umývam riad, zhŕňam smeti. Posťažovať sa mu snažím, že po chvíľke kľudu bažím. Chápavo mi hlavou kýva, do novín sa pritom díva. Vytratí sa nenápadne, na mňa ďalšia šichta padne. Že mal prácu, musím chápať, počujem ho z gauča chrápať. Chalanov do vane súrim, "Zas nestihnem seriál!" zúrim. Mydla, šampónu sa stránia, do postele sa ísť bránia. V pyžamách (mám radosť veľkú) chcú sa hrať a kukať telku. O polnoci, chvalabohu nevidno už ani nohu. Hore je len mamička a kamoška žehlička. O pol druhej zbitá líham, vlasy si zmyť zas nestíham. Sníva sa mi krásny sen, že mám zajtra voľný deň...

V lednu jsem vyhrála modrý kulatý koberec, v červnu květináč a poukázku na oblečení. Minulý týden jsem byla na poště a koupila si los za 30 Kč a vyhrála 60 Kč. Hurá! A když se mi paní za přepážkou na poště zeptala, zda si vezmu peníze nebo nový los, tak jsem zaměřila svojí pozornost na modrý velký los. Pošta už totiž prodává losy i za Kč 100. Velký los = velké peníze.Tak jsem zvolila velký los s nápisem: Diamantová výhra a vyhrála 100 kč.

Takto si často hraju, protože život je hra. Je to hra s přitažlivostí. Do svého života přitahujeme to, kam zaměříme mozek a svoji pozornost.Jistě to znáte. Soustředíme se na velkou louži a ještě upozorníme slovy malé dítě vedle sebe na tu špinavou vodu na zemi : „Nechoď do té louže!“ a za chvíli je celé špinavé. Dítě šlo louží a my jsme protivné, protože je dítě mokré a špinavé. Ale proč? Vždyť jsme tu louži přitáhli my a ještě řekli malému človíčkovi vedle nás: „Běž do té louže“. Zákon přitažlivost je zákonem stvoření. Kvantoví fyzikové nám říkají, že celý vesmír vznikl z myšlenky! Svými myšlenkami a zákonem přitažlivosti utváříme svůj život a platí to u každého člověka. Na co myslíme, to nám do života vstoupí. Zákon přitažlivost nepočítá „nechci“ nebo „ne“ či jakákoli záporná slůvka. Když vyslovujete slova záporu, zákon přitažlivosti přijímá toto slova:

„Nechci přijít pozdě“ = „Chci přijít pozdě“

„Tu práci celou nezvládnu“ = „Chci více práce, než mohu dostat“

„Nechci žádné hádky“ = „Chci více hádek“

Zákon přitažlivost vám dává to, o čem přemýšlíte. Přejte si tedy samé krásné věci, lidi kolem sebe a úžasné chvíle každý den. Každý den je hra a pravidla určujete vždy vy.