Rozkopnutá houba, rozšlapané borůvčí, rezavá konzerva, odhozená PET láhev. Známe je všichni a nikomu se nelíbí. Nikdo se nepřizná, ale zjevně byl někým tento nepořádek vytvořen. Sami jej neděláme a chceme, aby i naše děti věděly, že nepořádek do lesa nepatří. Také chceme, aby věděly, jak se v lese správně chovat.
Les patří především rostlinám a živočichům, kteří zde žijí a rostou. V lese se chováme tiše, a to proto, abychom nikoho nerušili a neplašili, a také proto, abychom sami více viděli a slyšeli. Ještě než do lesa vejdeme, dětem toto pravidlo připomeneme. Chodíme pohromadě nebo tak, abychom na sebe bez potíží dohlédli a nemuseli na sebe halekat. Ukazujeme dětem rostliny, které známe, spolu si opakujeme jejich názvy a chválíme je za správné odpovědi.
Děti se nejvíc těší na sběr lesních plodů. Jahody a maliny si s ničím nespletou, u borůvek jsme je museli upozornit na vraní oko čtyřlisté. Šestiletá dcera pozná borůvkový keřík bezpečně a za vraní oko by jej nezaměnila. Tříletého syna je potřeba kontrolovat - plody ještě příliš nerozlišuje a záměna by u něj byla pravděpodobnější. Pokud jsou plody nezralé nebo naopak přezrálé či  rozmáčené, nesbíráme je. Pokud děti najdou něco, co neznají, nebo čím si nejsou jisté, zavolají nás na pomoc. To platí zejména u hub. Vysvětlili jsme jim, že jakmile začneme se sběrem hub, ruce už do pusy nepatří. U některých druhů hub může i olíznutí potřísněných prstů vyvolat nevolnost. A nikdo nemá bolení břicha a zvracení rád, nač tedy riskovat.
Houby sbíráme do košíků, látkových tašek nebo v nouzi do součástí oblečení - vždy jen tam, kam může vzduch, nikdy ne do igelitových tašek nebo kamkoli, kde by se houby mohly zapařit. Bereme jen dobře rozvinuté plodnice, ale nikdy přestárlé nebo rozmáčené. Hub, které neznáme, se nedotýkáme. Učíme děti, že houby rozkopávají jen zlí a nenechaví lidé. To, že my některé houby neznáme, nesbíráme a nejíme, neznamená, že je nemůže znát, sbírat a jíst někdo jiný, ať už se jedná o člověka nebo zvířátko.
Jakmile přijde čas svačiny, najdeme si příhodné místo, třeba pařez, v klidu se najíme, napijeme a veškeré zbytky a odpadky zabalíme zpět do tašky, vezmeme s sebou a cestou z lesa si zahrajeme hru "Kdo dřív najde odpadkový koš". Pečlivě prohlédneme místo, kde jsme jedli, zda tam po nás něco nezůstalo. Pak teprve místo opustíme.
Nenosit se s odpadky někdy láká. Necháme děti, aby si zkusily představit si, jak by to v lese vypadalo, kdyby tam všichni lidé nechávali své odpadky. Výraz jejich tváří mi dává naději. Naději na to, že právě ony původci civilizačních odpadků v lesích nebudou.

Zdroj: Slune-cz.cz