Na své první těhotenství, porod a vše co s tím souvisí, jsem se začala připravovat přibližně 4 roky před početím miminka. Přišlo to samo. Začalo to nepříjemným, stále se opakujícím snem o porodu. Tento sen jsem měla asi dva roky. Během těchto dvou let jsem dokončila školu, změnila partnera, začala pracovat v obchodě s ekologickým zbožím nejen pro maminky a miminka, přerušila další školu, přestěhovala se a vdala. Celou tu dobu jsem taky s velikým zájmem studovala v knihách, na internetu, na seminářích a sdílením s ostatními ženami co vůbec takové miminko potřebuje a jak vlastně funguje porod.  Tenkrát jsem měla příležitost být pracovně na Světovém týdnu respektu k porodu, kde jsem se poprvé setkala s Ivanou. Její přednáška zasela do mé mysli spoustu otázek. Získávání odpovědí mě časem směřovalo až k vytvoření mého porodního přání.

S manželem jsme se na miminko těšili, ale i tak nás těhotenství oba překvapilo. Ani jeden jsme nečekali, že miminko přijde tak rychle. Pozitivní těhotenský test nás čekal už 3 dny po naší svatbě. Manžel se mnou nadšení a přípravu sdílel. Studoval se mnou knihy, internet, chodil na přednášky, na kontroly k lékařce i k porodním asistentkám (měla jsem domluvené dvě), na předporodní kurz (kde se mimo jiné naučil jak mi ulevit a jak naopak podpořit kontrakce). Oběma nám bylo jasné, že pro nás a naše miminko bude nejlepší domácí porod. Znali jsme velkou spoustu racionálních argumentů, ale především jsme to tak oba v hloubi duše cítili.

Celé těhotenství jsem si maximálně užila bez jakýchkoli komplikací. Nikdy jsem se necítila krásnější.  Cítila jsem se jako bohyně 🙂 V těhotenství jsem chodila cvičit jógu a tančit břišní tance spolu s dalšími úžasnými těhotnými ženami. Těhotenská vyšetření jsem si upravila tak, aby mi vyhovovala. Co jsem nechtěla podstoupit, jsem odmítla anebo si připlatila vyšetření jiné. Nikdo mi nedělal nic, s čím bych nesouhlasila. Měla jsem potřebu se na porod připravovat jako na zkoušku ve škole. Dělalo mi dobře získávat stále další informace, navštěvovat kurzy, donekonečna upravovat a přepisovat porodní plán, mít nakoupené všemožné porodní a poporodní olejíčky, epi-no balónek. Prostě jsem musela vyzkoušet vše, co mi přišlo pod ruku. Při jedné kontrole se mě má ošetřující lékařka ptala, kde chci rodit a do které porodnice mě má odeslat. Když jsem jí sdělila, že plánuji porod v domácím prostředí, nadšená nebyla. Mé přání ale respektovala. Dokonce vyšla vstříc i mé prosbě, aby mě v závěru těhotenství neodesílala do porodnice (porodnice jsem se bála, nechtěla jsem, aby mě vyšetřoval cizí člověk, ke kterému nemám důvěru). Takže o mě pečovala do ukončeného 40tt. V rámci předporodní přípravy jsem ještě absolvovala terapii, abych se zbavila bloků, které by mi mohly porod brzdit. Byla jsem dobře připravená na porod doma i na porod ambulantní v porodnici se soukromou porodní asistentkou. Definitivní rozhodnutí jsem si tedy nechávala až na den D, podle toho, jak se situace bude vyvíjet a jak to budu cítit. Koneckonců každý porod začíná doma 😉

Před porodem jsem také pracovala pro Unii porodních asistentek a přibližně v polovině mého těhotenství jsem pomáhala na zasedání Valné hromady UNIPA v Praze. Tam jsem se s Ivanou poznala osobně. Poradila mi, jak na bolest v zádech, která mě trápila a v neposlední řadě mi poskytla nocleh. Když jsem pro sebe začala shánět porodní bábu, zjistila jsem, že ta, kterou jsem si k porodu vysnila, je sama těhotná. Termín jejího porodu byl přibližně měsíc před mým, takže mne nemohla u porodu provázet. Na doporučení Ivany jsem oslovila porodní asistentku Libušku, která nás s láskou a pochopením přijala a provedla nás závěrem těhotenství a úžasným porodem.

Že se něco děje jsem začala cítit 20. ledna. Měla jsem velkou touhu jít navštívit svého tatínka s jeho rodinou, která se mnou mé těhotenství hodně prožívala a těšila se. Stále mi běželo hlavou, že to je poslední návštěva před porodem a jejich poslední příležitost vidět mě těhotnou s mým krásným bříškem. Nikomu jsem o těch pocitech ale neřekla.

Ten večer mi začalo být špatně a celou noc jsem strávila na záchodě. Tělo se opravdu důkladně čistilo. Podařilo se mi usnout jen na hodinu.  Hned ráno jsme museli jet na poslední kontrolu k mé gynekoložce.  V autě mi začali veliké křížové bolesti. Na kontrole bylo ale vše v pořádku, čípek byl vstřebaný, doktorka mi nabídla Hamiltona, já odmítla. Na monitorech byly slabé kontrakce, ale prý to může znamenat cokoli. Na další kontrolu jsem byla odeslaná již do porodnice. Po příjezdu domů jsem si napustila horkou vanu, aby mi ulevila od bolesti zad. Zafungovalo to úžasně a já se telefonicky přes velký odpor objednala na další kontrolu do porodnice. Po koupeli se mi podařilo na hodinu usnout a po probuzení, kolem třetí hodiny odpoledne, jsem začala mít slaboučké kontrakce každé 3-4 minuty. Zastavila se u nás na návštěvu moje babička se sestrou a ptaly se, jak dopadla kontrola. Poté babička usoudila, že mám břicho moc nahoře, že se rodit ještě nebude. Byla celkem překvapená, když jsem jí řekla, že mám už slabé pravidelné kontrakce 🙂 Pár hodin jsem čekala, jestli se něco začne dít, ale kontrakce byly stále stejné. Napustila jsem si vanu s tím, že buď kontrakce zesílí, nebo v teplé vodě přestanou. Mezitím jsem zavolala své kamarádce dule o radu a pro zkrácení dlouhé chvíle. Pak jsem zavolala své porodní asistentce Libušce a popsala jí co se děje. Stále jsem si nebyla jistá, zda rodím nebo to jsou poslíčci, které jsem nikdy před tím neměla. Večer jsme se rozhodovali, zda má jet Libuška k nám, aby mě vyšetřila, nebo pojedeme my k ní. Cítila jsem se dobře, tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet. Na cestu jsem si vzala nahřátý třešňový pytlíček na břicho a v autě manželovi každé 3 minuty "pozpěvovala" pro radost. Při příjezdu k naší úžasné porodní asistentce jsem byla otevřená na 3-4 cm. Libuška ještě vyzkoušela kyvadlem, zda porod proběhne v pořádku. Kyvadlo řeklo, že ano a také řeklo, že se dcera narodí kolem druhé hodiny ranní. Pak jsme všichni skočili do auta a jeli k nám domů. Po cestě jsme museli natankovat a manžel mi na benzínce nechal v mikrovlnce nahřát třešňový pytlíček.  Obsluha jen udiveně koukala, jak jsem v kontrakcích "tančila" ve sněhu před autem. A aby toho nebylo málo, na jedné křižovatce jsme se s Libuškou na chvilku ztratili. Když jsme konečně dorazili a zaparkovali auta, uviděli jsme na chodníku před domem přešlapovat moji nervózní babičku. Seznámili jsme ji s naší porodní babičkou, pak nám popřála hodně štěstí a dojatá odešla domů.