(článek Evy Kiedroňové, s názorným videem!)

Rodiče často zvažují k procházkám a výletům různá nosítka – loktuše, baby vaky, manduky, sedačky nebo kočárek. Co doporučujete vy?

Přestože nošení dětí v nosítkách je na pohled i prožitkem velmi příjemné a milé, doporučujeme je používat pouze výjimečně nebo v naléhavých případech. Z hlediska momentálního i dlouhodobého dopadu nosítka na organismus dítěte i rodiče je lépe nosítka používat pouze na nezbytně dlouhou dobu nebo vůbec. V případě zájmu o jejich využívání načasujeme nošení dítěte v nosítku tak, aby bylo vyspané, fyzicky i psychicky uspokojené nějakou aktivitou a nasycené. Chvilka odpočinku takto připraveného dítěte v poloze přiměřené jeho psychomotorické vyspělosti mu pak nemůže ublížit.

Nic není jenom dobře nebo jenom špatně. Je to jako s léky – je to o míře, způsobu použití a načasování. Když se lék nebo nosítko využije ve správnou dobu, správným způsobem a na chvíli nebo ve správné dávce, pak se může nosítko stát příjemným doplňkem péče o dítě. Pokud se nošení dítěte přehání natolik, že v něm dítě bývá zbytečně často, dlouhou dobu a ještě v přetěžující svislé nebo zakloněné pozici, navíc za všech okolností – v době spánku, krmení i ve chvíli, kdy by mu prospěl samostatný aktivní pohyb v nahotě, pak se stává nosítko zcela nevhodnou zátěží jak pro dítě, tak i na páteř rodiče.

Z hlediska potřeb i psychomotorického vývoje dítěte je pro dítě podstatně větším přínosem moudré střídání kvalitních podmínek ke klidnému spánku a v době bdění kombinace základní péče s potřebnou komunikací tváří v tvář i aktivním pohybem. Dítě se nejlépe vyspí na polštářku a pevném rovném základě kvalitní matrace v postýlce. Ke svému zdravému vývoji nutně potřebuje aktivní pohyb v náručí i na podložce, nejlépe v nahotě.

Delší výlety nebo výšlapy hors převýšením s dětmi do cca 3 let jsou zbytečně náročné a přetěžující pro dítě i rodiče. Většinou jde žel spíše o ambice rodičů. Dítě to sice přežije a přetrpí, ale nic přínosného to pro ně není.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji
opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!