Dřevěné hračky, jak to začalo..

V dětství jsem navštěvoval oddíl Huascaran, který díky své "vůdkyni" směřoval k indiánské kultuře. Tzn. k úctě k přírodě, všemu živému i neživému. Nenásilnou formou nám říkali, příroda, oheň a její jednotlivé prvky jsou stejně živé, jako jsi živý ty sám. Tak se k ní chovej, jako ke svému skutečnému sourozenci - můžeš se s ním občas porvat, ale měj ho i tak rád a respektuj ho. Tak jsem to alespoň chápal já.

O 30 let později se mi konečně narodilo dítě - syn. Příbuzní a přátelé začali chodit na návštěvy. Začali nosit krásné hračky z 90ti % plastové. Malé dítě samozřejmě reaguje na vše barevné, tak bylo spousta radosti. Všiml jsem si však synova rychle pomíjivého vztahu k těmto hračkám. Byli levné, či úplně zadarmo v případě dárku, tak ani nám rodičům příliš nevadilo, když některou jednoduše rozbil. Uměl s hračkou fakt pěkně švihnout či zahodit 🙂

Stala se ale jedna věc. Když syn bouchnul s dřevěnou hračkou, více jsme reagovali, že to tak není správně, že to hračku bolí atd. Trochu jsme se báli, že se hračka rozbije, trochu že hračka rozbije podlahu, ale cítili jsme, že ta dřevěná věc si přece zaslouží lepší zacházení. My ho pak díky dřevěné hračce více vedli k lepšímu chování k věcem.

Syn z počátku vůbec nerozlišoval dřevěnou a plastovou hračku. Postupně však tento rozdíl našel. Neříkám, že má víc či méně raději dřevěné hračky, ale cítím, že mou povinností "otce/vychovatele", je nabízet i nějakou alternativu v hračkách vedoucí k jeho vlastnímu rozhodnutí, co se mu líbí.

Jednou bude dospělí a bude se rozhodovat o mnohem důležitějších věcech. Proto snad zašlá vzpomínka a vytvořený vztah k dřevu, k oné dřevěné hračce pozmění k dobrému osud nejen pro něj, ale i pro své okolí. Může to tak být, i nemusí. Ale tu šanci tomu musím dát.

Kája je moc šikovná mladá fotografka 🙂

Samozřejmě, že Dušičky - svátek zesnulých "slavíme" a dodržujeme. Chodíme na hřbitov, čistíme hroby a vyzdobujeme je. 
Nevím, jak to máte vy? Ale já mám ze hřbitovů respekt. Malou jsem tam zatím nebrala. Českou stranu rodiny máme pohřbenou v urnovém háji, ta řecká se nesmí dle tradice upalovat, takže jsou uloženi v hrobech. A právě ten druhý hřbitov je na dušičky nádherný. U jednoho z hlavních pomníků svítí stovky svíček. V podvečer je to tam tak krásné, až to není vůbec smutné. Takže letos se tam s Nikolkou poprvé vydáme.

No a teď ten druhý svátek. Halloween. Co s ním? Pomalu proniká i na český trh. 
My jsme tento rok absolvovali "Dýňobraní". 
Dlabali jsme dýně hned několikrát:

- poprvé, když dorazil burčák. To u nás ve městě pořádá Dům vína akci, kde se sejdou rodiny s dětmi. Rodiče popíjí burčák a děti si prohlíží nebo tvoří výtvory z dýní. 

- podruhé, když jsme jeli s Lukym z jedné svatby. Nikolka spala u tchýně a tchána. Dýně prodávala paní u silnice, tak jsme neodolali a spolu s domácím králíkem jednu koupili. Hned jsme ji vydlabali.

Naše lednička 🙂

- potřetí na dýňobraní, které organizovalo centrum dětí a mládeže Vikýř. Bylo to spojeno ještě s dalšíma výtvarnýma dílnama. Takže jsme si domů donesli (kromě dýně) sovu, dýni z papírového talířku a malou lucerničku. Víc jsme toho za dvě hodiny s těmi prcky nestihli. 

Nikča Batman a Kubík Spiderman 🙂