V pátek jsem si říkala, že jeden týden přenášení jsem zkousla, ale další už to asi nevydržím... Myslím, že jsem vyzkoušela již všechny doporučené typy pro vyvolání porodu a stále nic. Emičce se ven prostě nechce. I přes to, že první pokus na vyvolání porodu pomocí Hamiltonova hmatu nevyšel, v pátek ochotně podstupuji pokus druhý – i když to není vůbec nic příjemného…. A jestli Hamiltonův hmat na podruhé zabral? Nevím jestli je to zásluha tohoto zákroku, ale den na to se Emička skutečně rozhodla podívat se na svět🙂

V sobotu 25.5.2013 jsem se probudila bez jakékoli známky bolestí. Budoucí tatítnek byl domluvený s mým dědou na tom, že spolu dopoledne pojedou nakupovat do OBI, já jsem se proto domluvila s babičkou, že jí budu prozatím dělat společnost. Zhruba v 11 hodin chlapi odjeli do OBI a já jsem zůstala u babičky na “kafe” (v podobě caro nápoje🙂).

S babičkou jsme samozřejmě povídaly a povídaly. Nejčastějším tématem bylo naše přání, aby se už Emička rozhodla jít za námi🙂 Asi kolem 12 hodiny jsem začala cítit slabé bolení břicha, nepřikládala jsem mu ale moc pozornosti, protože po prvním Hamiltonu jsem cítila bolení mnohem silnější a nic z něj nakonec nebylo.Zhruba ve 12:30 zavolal manžel, že už mají vše potřebné nakoupeno, ať jdu čekat na parkoviště. Bydlíme sice 10 minut pěšky od babičky a dědy, ale kupovali jsme v OBI 2,5 metru dlouhý parapet, tak proto jsme jeli autem.

Když jsem nastoupila do auta, děda si ještě s Jirkou venku povídal. A v tom to přišlo, první kontrakce přišla jako blesk z čistého nebe! Naléhala jsem proto na manžela, že mě nějak bolí břicho a že raději pojedeme domů…. Než jsme dojeli ten kousek k nám, měla jsem ještě další 2 kontrakce. Usoudila jsem, že jsou to jen poslíčci, protože jsem měla kontrakce asi po 3 minulách a byly dóóóst silné, říkala jsem si, že to brzy přejde, že tak rychlý nástup by porod neměl.

Když jsme došli domů, pověřila jsem manžela, aby uvařil těstoviny. Kuře na paprice jsem připravila den předem a stačilo jen dodělat přílohu. Já jsem se rozhodla jít do horké vany v domnění, že kontrakce přejdou a pak se v klidu naobědvám. Vana bohužel bolest nezmírnila. Rozhodla jsem se měřit rozestup mezi kontrakcemi, nebyly vůbec pravidelné. Měla jsem třeba čtyři po třech minutách a pak byla jedna po pěti a další třeba jen po minutě a půl. Jídlo bylo hotové, ale copak se dá v takových bolestech jíst? Když jsem takhle trpěla hodinu, konzultovala jsem situaci s nastávající babičkou a usoudily jsme, že je opravdu na čase vyrazit. Řekla jsem manželovi, že se jdu obléct, že jedeme. On se šel zatím oholit, aby ho naše dcerka spatřila v plné kráse🙂 Jeho holení mě samozřejmě zdržovalo, křičela jsem na něj, ať si pohne, protože jsem začala být nervózní a čekala jsem, jestli to nakonec nebude překotný porod. V autě jsem rozhodně rodit nechtěla🙂 Popadli jsme tedy všechny připravené věci a vyrazili jsme na cestu. Bylo kolem 14:15.

Myslím, že až v autě si manžel uvědomil, že budu opravdu rodit, stejně tak si uvědomil, že si doma zapomněl mobil🙂 Cesta do nemocnice nám trvala asi 10 minut. Najednou se ale kontrakce zpomalily, měla jsem je asi po 5 minutách. Tak jsem si zase říkala, že to možná byli opravdu poslíčci a že jedeme zbytečně...

Od kdy je vhodné umístit dítě do mateřské školy?

Státní jesličky jsou velkou vzácností. Ale některé maminky si nemůžou dovolit tříletou mateřskou "dovolenou". Tak co s tím?

To jsou jen takové dotazy k případné diskusi. Já naštěstí takový problém nemám. S Nikolkou jsem doma na tři roky. Ale přeci jen je vidět, že jí kontakt s ostatními dětmi dělá dobře. A tak jsem se rozhodla a Nikča od ledna 2013 začala pravidelně navštěvovat páteční miniškoličku - BROUČKY.

Miniškolka je v domě dětí a mládeže Vikýř www.vikyr.cz, kam jsme chodily i na hravé dopoledne maminek s dětmi, takže prostory znala už zdřívějška a poplatek za tuto službu (2 hodiny hlídání každý pátek) byl minimální 🙂. Za mě si nemyslím, že by dvouleté dítě mělo chodit do školky každý den v týdnu, ale jedno hravé dopoledne bez mámy je pro něho určitě příjemným zpestřením.

PŘÍPRAVY:

Tak jsme v lednu poprvé vyrazily. Nikče nebyly ještě ani 2 roky. Říkala jsem si, jestli ji na to mám nějak připravovat, ale nakonec jsem jí jen den předem oznámila: "Zítra půjdeš do školičky za tetou Ájou a dětmi, které už znáš". Připravily jsme spolu baťůžek se svačinou, pitím a bačkůrkama a Niki se moc těšila.

POPRVÉ:

Přišly jsme tam, teta Ája si od nás vzala baťůžek, Nikča vběhla do herny a ani pusu mi dát nechtěla. Tak a je to. Ani slza. To ostatní maminky to neměly tak jednoduché. Děti se jich držely a nechtěly se pustit. Některé tu první dvouhodinovku probrečely téměř celou. A jeden se dokonce nervově i poblinkal (ten už pak do školky nešel).
U Vojtíka, kterého znáte z předchozích příběhů to proběhlo takhle: Vojtík přišel, teta mu vzala baťoh, on zaplul do herny a kdo brečel? No maminka.

PRŮBĚH:

Jak šel čas, tak postupně plačtivých dětí ubývalo. Každý pátek přibyl na naší ledničce nějaký nový výtvor, který Niki pyšně ukazovala všem, kdo k nám přišel na návštěvu. Součástí programu bylo: pohybové aktivity, výtvarka, pravidelný svačinový režim, volná zábava.
Ondrášek, se kterým se teprve seznámíte, pokaždé zlepšil svou slovní zásobu. Byl plný dojmů a doma o školce povídal ještě v neděli.
Kája byla jako první, která přestala nosit plínky, tak všem demonstrativně ukazovala, jak čůrá do nočníku. Ostatní se přidávaly a teď jsou skoro všichni bez plen.
Samozřejmě od sebe okoukaly i nějaké ty "špatnosti": pojídání holoubků (FUJ), křičení (tam mé dítě korunuje), pošťuchování se. Ale proti kladům jsou tyto věci pouhými prkotinami.