Kdy a jak často dávat děti na břicho

Poloha na bříšku je pro děti hodně důležitá. Přibližně od pátého měsíce, kdy se děti otáčejí ze zad na břicho, se celý vývoj začne odehrávat pouze z této polohy. A proto je potřeba, aby děti polohu na břiše dobře znaly, uměly v ní vydržet dostatečně dlouhou dobu, a aby se jim tam hlavně líbilo. V porodnici často maminkám radí, aby děti na břicho nedávaly z důvodu syndromu náhlého úmrtí, či vdechnutí vlastních zvratků. Určitá opatrnost je na místě u novorozenců (do konce 1. měsíce), kteří ještě sami neumí otočit hlavičku na břiše. Ale i v této době může být miminko několikrát denně na břiše pod dohledem matky. Není tak dávno doba, kdy všechny děti od narození vyrůstaly v poloze na břiše.

Kdy začít děti pokládat na zem

Mezi třetím a čtvrtým měsícem je vhodné začít nechávat děti často na tvrdé podložce, kde se můžou dobře opřít a volně pohybovat. Z hlediska bezpečnosti je nejvhodnější zem. Pokud máte doma chladněji, lze použít hrací deku, pěnové puzzle či kusový koberec. Hrazdičku dávejte jen občas, línější děti se rádi jen dívají a nesnaží se uchopit vzdálenější hračku. Fixace v lehátku dítěti neublíží, pokud tam bude tak 10% času. V jiném případě (nad 50% času stráveného v lehátku) se hodně blokuje vývoj dítěte. V tomto věku bývají děti často na posteli či gauči. Pro miminko to není ani bezpečné ani prospěšné. Matrace je moc měkká, dítě se nemůže pořádně opřít a dochází k blokování vývoje. Miminko, které si hraje na zemi, naopak můžete volně přenášet, podle toho v jakém pokoji zrovna jste. Většinou dětem stačí, když vás vidí a jsou spokojené. Výhodou pobývání dětí jinde než v postýlce je i získání určitého režimu - postýlka je na spaní, zem na hraní. Tento režim vám hodně usnadní ukládání dítěte ke spánku.

Kdy děti samy sedí

Existuje velmi rozšířená fáma o tom, že v 6 měsících by mělo dítě už samo sedět. Z hlediska vývoje je ale tento požadavek zcela nereálný. Tento názor přetrvává ještě z doby, kdy byly děti běžně pasivně posazované, z důvodu trénování zádových svalů. Bohužel, až když tato generace dorostla, zjistilo se, že je bolí záda mnohem častěji a dříve, než jiné generace. A pátralo se proč. Nakonec došly odborníci k závěru, že záda byla přetěžovaná už v dětství, a názor o pasivním posazování dětí se diametrálně změnil. Bohužel v USA jsou ve fázi pasivního posazování teprve nyní, takže spousta knih přeložených z angličtiny, vás může k pasivnímu sedu nabádat. Sed je vyvrcholením celého vývoje. Většina dětí nejdříve stojí a leze, a až poté, co si lezením posílí zádové svaly, začíná sedět. Sednou si tak, že z polohy na všech čtyřech jdou na bok a poté si vyndají jednu nebo obě dolní končetiny. Ze začátku se většinou ještě drží rukama země. Až v okamžiku, kdy si uvolní ruce pro hru, jsou záda připravená na sed. V žádném případě není možný sed z lehu na zádech, tak jako u dospělých. Někdy si děti tak sednou, když jsou ve zvýšené poloze (autosedačka, kočár, klín ad.), nebo se za něco chytnou a vytáhnou se do sedu (tyčky od postýlky, madlo v kočárku). Ale i to je pasivní sed, stejný jako by jste je posadily na zem vy samy. Zde je na místě pevně kšírovat bezpečnostními pásy tak, aby se dítě nemohlo posadit. A proč je pasivní sed tak nebezpečný. Protože kromě toho, že dětem ničí záda, je schopný i zablokovat psychomotorický vývoj. Většina pasivně posazených dětí nikdy, nebo jen velmi krátce leze. Sed je cíl celého vývoje a lezení je cesta k němu. Pokud dítěti nabídnete cíl dřív, než projde cestu, pravděpodobně už se po ní nikdy nevydá.