Nestíháte? Proklínáte nakupování s dítětem a nejste už schopná myslet na tisíc věcí naráz? Víte, že můžete platit bez stresu, rychleji a pohodlněji? Nabízíme vám pomůcku, která vám ušetří čas i nervy.

Zná to každá máma. Rychlý nákup s kočárkem a pak dlouhé přehrabování v tašce plné plínek, rozmačkaných piškotů a hraček, mezi nimiž, pochopitelně až někde na dně se ukrývá naše peněženka. V tom lepším případě. V tom horším leží doma na botníku. Děsivá představa. A když už vítězoslavně máváme peněženkou nad hlavou a chystáme se platit… Zapomeneme PIN ke kartě. Ovšem ani v té chvíli není obraz zkázy domalován. Chybí tu ještě rohlík, který váš miláček hodil po pokladní, dětská výživa na saku souseda ve frontě a bonbony rozsypané po podlaze. V tu chvíli už se z fronty čekající u pokladny stává nelítostný dav, každá vteřina trvá celou věčnost a vy děkujete za to, že je u nás zakázáno lynčování.

Máme pro vás jednoduché řešení. S kreditní nálepkou České spořitelny můžete zaplatit bleskově a bezkontaktně a do částky 500 Kč navíc nemusíte zadávat PIN. Lupněte si nálepku třeba na telefon, který máte určitě pořád sebou, mávněte nad starostmi i platebním terminálem rukou a máte klid. V uspořeném čase se můžete pokladní pochlubit tím, co váš malý génius dokázal postavit na pískovišti. Platit s kreditní nálepkou je zkrátka hračka.

Jaké výhody má kreditní nálepka?

Peněženku můžete nechat doma – v obchodech zaplatíte jen přiložením nálepky k bezkontaktnímu terminálu. Do 500 Kč nezadáváte PIN, nad 500 Kč potvrzujete platbu zadáním PIN.

Konečně jsem se po dvou měsících dostala k sepsání příběhu o průběhu mého těhotenství a následném porodu mého 4 400g vážícího a 54 cm měřícího synka.

Tak abych začala úplně od začátku...
S přítelem jsme se dali dohromady  v červnu 2013, na nic nechvátali, budoucnost jsme plánovali jen tak letmo. Mým původním plánem bylo dostudovat střední školu, možná zkusit i vysokou, vybudovat kariéru a až po několika letech zakládat rodinu. Veškeré plány se ovšem zhatily 31. ledna 2014. Půlku noci jsme strávili na maturitním plese naší kamarádky, poté jeli domů k mému příteli a následně neplánovaně počali našeho prvorozeného.

   Už následující den jsem se cítila nějak jinak, ale ani jsem netušila, čím by to mohlo být...Každým dalším dnem jsem pořád víc přemýšlela nad tím, jestli náhodou nejsem těhotná a když mi vynechala MS, bylo jasno. Poprvé ve svém životě jsem se odhodlala jít ke gynekologovi (dříve k tomu nebyl důvod) a tehdy mi pan doktor řekl tu úžasnou větu "Gratuluji, jste těhotná"...Když jsem tam šla, bála jsem se, že to řekne, ale poté co onu větu vyslovil, zaplavila mě jen radost a štěstí. Hned za dvěřmi čekal přítel a když se to dozvěděl, byl rozhodnutý si dítě nechat a šťastný, že bude tatínkem.

   Doma to už tak jednoduché nebylo. Okamžitě přišla záplava řečí o tom, jak by byl lepší potrat, že to ještě ani není dítě, že bychom nedokázali být rodiči, když jsme tak mladí atd. Trvalo několik týdnů, než maminka změnila názor a začala se na vnouče těšit, bohužel táta s tím má problém do dnes. Vždy o mně mluvil jako o zmetkovi, blbce a používal i mnohem horší výrazy, ale po oznámení této noviny mi zakázal jakýkoliv kontakt s rodinou, řekl, že da jeho bytu už nevkročím a v podstatě mě vyhodil na ulici.  Nastěhovala jsem se tedy s přítelem k jeho rodičům, odtamtud dojížděla do školy, kterou mi od té chvíle platil přítel a i přese všechny ty problémy se společně s ním těšila na naše děťátko.

  Následovalo několik měsíců plných shánění výbavičky, chození na kontroly a podobných činností. Po zjištění pohlaví našeho potomka jsme nemohli být šťastnější - čekala jsem chlapečka! Přítelův sen o prvorozeném synovi byl splněn a já byla samozřejmě také nadšená. Jen o dva měsíce později radost mírně poklesla. Ve 30. týdnu mi bylo řečeno, že nejspíš porodím každým dnem. Dostala jsem přísný klidový režim a Dr. nevěřil, že se za týden uvidíme. Myslím, že jen díky podpoře přítele a jeho přemlouvání prcka, ať v bříšku ještě zůstane jsme to překonali a já maličkého donosila. Nakonec se se mnou doktor loučil v den termínu s tím, že mě posílá na další kontrolu do porodnice. Absolvovala jsem ještě dalších 7 kontrol.
Na první kontrole mě strašili, že má malý špatné ozvy. Druhý den mě zase uklidnili, že je to v pořádku. Na třetí kontrole na monitoru stále nic moc, CS 8 a jakýsi mladý doktůrek si mě pozval na příště, že mi tedy udělá ultrazvuk, když na tom tak trvám. Na další kontrolu se ovšem nedostavil a ostatní mi utz odmítli udělat, že prý to není nutné. Při další kontrole jen monitor s jednou větší kontrakcí, už jsem opravdu věřila, že ten den by to mohlo přijít. A prd - nic nepřišlo 😀 Na šesté kontrole opět jen poslouchali ozvy. To už jsem přenášela 10 dní, připadala jsem si jako balón, sotva se hýbala a byla neskutečně vyčerpaná...tak jsem si vyžebrala vyvolávání porodu na pátek 7. 11.
Na další kontrole ale přišel velký zlom. Přišla doktorka, která si mne prohlédla a uznala, že už musím být tím přenášením vyčerpaná a tak jsme si domluvily vyvolání porodu na druhý den. Byla jsem nadšená 🙂

Dalšího dne jsme se tedy s přítelem dostavili do porodnice, udělali mi přípravu, dr. protrhla plodové obaly, přivedli mi na předporodní sál přítele a vše začalo. Kontrakce přišly v podstatě okamžitě - po třech minutách, ale slabé. PA přišla asi po hodině a povídala, že mi s tím trošku pomůžou, že bych tam takhle byla až do noci. Dala mi kapačku s oxytocinem a zase bylo všechno ráz na ráz. Během chvilinky se interval zkrátil na minutu a já se kroutila bolestí. Chodili jsme po sále, povídali si, pak jsem si ulevovala horkou sprchou. A poté jsem slyšela něco, co mě totálně odrovnalo: "Otevřená jenom na 5 cm."
Byla jsem už vysílená, unavená, chtělo se mi brečet, myslela jsem, že to už dál nezvládnu, ale přítomnost mého milovaného mě dokázala uklidnit 🙂
Posledních 45 minut už jsem jen ležela na koze a čekala, kdy už konečně budu moct tlačit. PA přivedla doktorku, že už je čas. Byla to pro mě neskutečná úleva, když jsem věděla, že za pár minut bude po všem.
Přišla kontrakce, já zatlačila a nic. Dr. se na mě podívala a říkala, že vůbec netlačím a já přitom víc tlačit snad ani nemohla. Nevěřila, že jen nejde ta hlavička protlačit a že se snažím. I tak ale zachovala klid a radila mi, co a jak mám dělat. Asi po minutě konečně uviděla hlavičku, ale já ji pořád nemohla dostat ven celou. Píchli mi tedy cosi, co mělo vyvolat silnou kontrakci - a taky že jo. Jen jsem trošku přitlačila a hlavička byla venku. Teď následoval horší úkol a to dostat ven i zbytek jeho tělíčka. Bolestí jsem ječela tak, že to muselo být slyšet i před porodnici, ale na jedno zatlačení byl Sebastiánek venku celý 🙂 Už jsem jen viděla užaslé výrazy všech okolo a slyšela zvolání doktorky "Ježiš, ten je ale velkej!"
Dali mi toho našeho macka na hruď a já pocítila záplavu emocí..V tu chvíli se ze mě stala MÁMA!! Byla jsem nepopsatelně šťastná.

Malého mi vzali na přeměření a vážení do vedlejší místnosti, přítel šel také, aby byl u všeho a já už jen ležela a poslouchala, co říkají..
"Musíme vám pomoct porodit placentu, někde nám to moc teče..."
"Sestři, přineste další tampóny, ta krev stříká všude."
"Jste hodně roztrhaná, ale venku bude jen pár stehů, nebojte"
"Nedělá se vám špatně? Ztrácíte krev, ale není vidět odkud to teče."
"Sestři, zavolejte honem primáře, ztratila moc krve!"
Po příchodu primáře konečně našli přetrženou cévu a zastavili krvácení...Nasadili mi další kapačku a několik hodin jsem pak ještě ležela na sále...Sama. Nezbývalo než pozorovat, jak se za oknem stmívá.  Od porodu uběhlo dlouhých 5 hodin, než jsem se dostala na pokoj. Mezitím jsem několikrát omdlela, dostala nějakou další injekci, ale stejně to za to všechno stálo. Máme krásného a zdravého syna, který nám teď dělá radost a to je něco, za co by stálo i umřít. 🙂

1. Nenasávat. Neposlouchat, nečíst a nezajímat se o cizí porodní příběhy. (Já vím, je to těžký a tady to 100 % nedávám 😀)

::

2. Pracovat na tom, abychom znaly své tělo fyzicky. Pozorovat souvislosti například mezi stravováním a výtokem/pálením žáhy/bolestí svalů a kloubů apod. a uměly na jeho potřeby důsledně reagovat. Pak se nám takové žití stane automatické.

Stejně tak věřit ve své tělo. Nemusíte podstupovat tu hromadu povinných vyšetření, které vás jen obírají o to, abyste důvěřovala sama sobě (jen si to přiznejte..). Jasně, vidět dítě v pořádku na ultrazvuku je fajn, ale není lepší umět se sama cítit dokonale, v naději a očekávání? Tělo funguje samo, stejně tak samo umí "vyrobit" placentu, vyvinout pupečník, dodávat plodovou vodu, zvětšit dělohu, držet ji na místě, nepropustit dítě a jeho bazén při chůzi. Zkrátka, věřte, že jste ok i když vám to zrovna doktor jednou za měsíc nepotvrzuje.

::

3. Pracovat na tom, abychom věděly a rozeznaly spojitost mezi fyzickým tělem a emocemi. To, že je některým těhotným blbě a zvrací 100x denně a jediné vysvětlení z jejich okolí, se kterým se smíří zní "to jsou prostě hormony", je trochu málo, nemyslíte? (ano, za tohle mě asi ukamenujete). Něco z psychického/duchovního hlediska za tím asi musí být, když tělo dostává instrukce 'vyplavuj hormony tak, ať zvrací'... Stejné je pálení žáhy, stejně tak deprese (můj případ a díkybohu za ně).

Původně jsem svůj porodní příběh sepisovat nechtěla, říkala jsem si, že to byl normální porod. Ale překvapivá reakce okolí, že jsem rodila vaginálně po prvním císaři mě v tom utvrdila. A tak jsem se dočkala své vytoužené holčičky a "vysněného" porodu.

Druhé miminko přišlo téměř plánovaně, už jsme se s manželem domlouvali, že je nejvyšší čas se začít snažit o sourozence pro bráchu a najednou to bylo. V obou těhotenstvích jsem přišla do jiného stavu na první pokus, za což jsem v době problémů s početím strašně vděčná. Těhotenství probíhalo bez větších problémů, chvíli mě držely nevolnosti a párkrát jsem zašpinila.

Po prvním porodu (akutní sekce u KP po odtoku plodové vody bez kontrakcí) ve mě zůstalo trauma. Chtěla jsem syna porodit a neměla jsem tu možnost. Teď jsem byla rozhodnutá, že chci porodit přirozeně. Doktorka to se mnou probrala a dala mi 60-70% na úspěšný vaginální porod. Řekla mi, že mě nenechají přenášet, ani mi nemohou dát nic na vyvolání, aby neohrozila ruptura jizvy a miminko nesmí být moc veliké. TP 13.10. (9.10.)

Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil, a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak. 

Malá se mě držela, přišel TP a moje CS2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.

10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku. 

Od začátku těhotenství jsem se nebála porodu, naopak jsem se na něho moc těšila. Každý mě strašil tím, jak porod bolí a jak těžký to je, jakoby se snažili moje těšení se na onen den převrátit ve strach, ale nic mi ten pocit nevzalo. Jelikož chtěl být přítel u porodu, nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy spolu poprvé uvidíme, uslyšíme a ucítíme našeho syna, na ten moment, kdy přítel bude štěstím brečet jako želva a já budu hrdá na oba dva, šťasná a zničená. Říkala jsem si, že tohle zaručeně bude ten nejkrásnější okamžik a zážitek zárověň, jaký kdy s přítelem prožijeme....  

,,Ať mám porod jakýkoliv, ale ať nepřenáším a nemám císaře!" 

Devět měsíců uplynulo jakoby nic a slibovaný, tolik očekávaný den TP..... minul a já byla stále 2v1. 

SOBOTA 4.10. 

Probouzím se s pocitem vlhosti na kalhotkách a cestou na toaletu mi tekl slabý čůrek průhledné, nezapáchající tekutiny po stehni. Na zemi loužička velikosti zhruba padesátikoruny. "Je to tu!" říkala jsem si celá natěšená. Vzbudila jsem přítele, že mi asi unika plodová voda, oblékli jsme se a vyrazili i se vzorkovou vložkou do porodnice, kde moje natěšení zase rychle přešlo. Na monitoru nic a plodová voda se nepotvrdila! "Co to teda bylo?"  pravděpodobně prý hlenová zátka, říkala PA 

"Chci aby mi praskla plodová voda!" 

Byl to nádherný den, prakticky spíše letní a já stále nedokážu říct jak jsem se cítila, ale bylo to jiné všechno 🙂.Zrovna probíhaly volby do zastupitelstva a já řekla manželovi, že půjdeme odvolit, nějak se k těm volbám ještě dobelhám- měla jsem v těhotensví obrovské bolesti při chůzi a ke konci už jsem se zastavovala snad co deset metrů 😀.. Ale já chtěla jít ven a užít si ještě procházku ruku v ruce, udělali jsme si den pro sebe, krásný večer, dali si sklenici vínka a poslala jsem muže spát. 

Sedím si tak sama v obyváku, dívám se na psa, on na mě...moc dobře věděl, co přijde 🙂. Vzala jsem si papír a sepsala si, co všechno musím posbírat ještě po bytě až to přijde. Bylo už docela pozdě, rozloučila jsem se na koníku s holkama v říjnovkách s tím, že tuším divokou noc a šla si lehnout. Prakticky jsem jen čekala kdy to přijde s mobilem v ruce...

A pak asi pět minut po půlnoci taková rána, až jsem leknutím zakřičela. Nebolelo to ani trochu, ale byla to teda síla, praskla mi voda. Budím manžela a říkám: "miláčku, víš, praskla mi voda" a on na to chudák celý pomatený:" tak já ti pomůžu se převléct do suchého" a já na něj: "víš, ale tohle je konec, my už dneska v noci spát nebudeme" 😀..Pochopil vážnost situace, uklidnovala jsem spíš já jeho, aby se v klidu oblékl a najedl, že si pobalím ještě věci.

Nebyla jsem ovšem už tak připravená na to, co přišlo asi deset minut poté. Jako prvorodička jsem měla nastudováno, že ze začátku jsou stahy mírné v delších intervalech. U mě byl nástup takový, že jsem se skoro svalila na zem, na druhou už jsem byla připravenější, ale i tak byl skoro problém dojít do auta. Intervaly byly od začátku max. dvě minuty. A tak vše probíhalo tak, jak to znám z filmu, zkrátka divoká noční jízda v šílených bolestech směr porodnice 😀.. Musím říct že na příjmu kolem druhé hodiny ranní už jsem to nedávala, bolest vystřelovala do kyčlí, páteře, nohou, prostě všude, nedalo se odpočívat, stahy jely prakticky vkuse..zbaběle jsem si vyprosila epidural který bolesti vrátil aspon jen do břicha 🙂...Ženy, mohu vám říct že všechny maminky měly v tu chvíli můj veškerý obdiv a vůbec ty, které do toho šly už vícekrát,doslova  jsem tam omdlévala a prosila at už je konec..😀 Nevím jestli jsem taková bábovka nebo co, ale vzhledem k tomu že ten katetr do páteře jsem ani necítila přes bolesti, tak myslím, že vydržím celkem dost 😀

Myšlenka na moje miminko mě držela nad vodou,na nic jiného jsem se nezmohla, ani na mluvení,myslela jsem jen na ni...Říkala jsem si, jak dlouho můžu tohle vydržet. Naštěstí ta obrovská bolest hned od začátku k něčemu byla a porodní cesty se otevíraly hodně rychle, v 6:20  mi PA řekla ať vydržím ještě 4 kontrakce a zkusím zatlačit. Šla jsem na to a prý dobrý, tak na sál přišla celá delegace včetně doktorky. Ještě mi dala příkaz ať se snažím pořádně, aby se miminko netrápilo v porodních cestách. To se mě dotklo a  tak se malá narodila na následující stah, přesně v 6:31 abych jim ukázala, že já umím 😀 

Nevěřila jsem ,ale všechno najednou zmizelo🙂..únava, bolest, ani poranění a následné šití už vůbec nebolelo, je to úžasné 🙂 Maličká moje vážila 3720 gramů a měřila 49 cm,, první pohled na ni mě dostal a nikdy na ten okamžik nezapomenu.....