V roce 2007 jsme si koupili byt. Sice na sídlišti a na šílenou hypotéku, ale po rekonstrukci, skoro 75 m2, krásný, světlý, velká lodžie, okna na obě strany domu.

S bytem přišla krásná kuchyň, i když vybírat ji já, rozhodně bych nevolila odstín třešeň/kalvádos. Stejně tak ne plovoučku v podobném odstínu. Mám ráda světlé dřevo. Kuchyň a obývací pokoj tvoří krásný otevřený prostor a umožňuje to, co jsem vždycky chtěla: ráda vařím pro návštěvy a když přijdou a já nemám hotovo, mohu vařit a přitom se s nimi bavit a ne být jako Popelka zavřená v kuchyni. A šestimetrové jižní okno kompenzuje tu tmavou barvu kuchyně a podlahy. Koupelna má rohovou vanu, zrcadlo přes celou stěnu, což oceňuji zejména, když lezu do/z vany - bílá hrošice jde brát lázeň. Ale má to stejný účinek, jako svého času nápis na ledničce "Nežer!!!", tedy veškerý žádný. Obklady se snaží evokovat řecké lázně, včetně tří Grácií. Taky bych je tam nedala, ale což, koupelnu kvůli tomu hned překopávat nebudu. Je světlá a čistá a to mi momentálně stačí. Za pár let to uděláme jinak.

Zařídili jsme si ho tak, aby se to líbilo a vyhovovalo nám, i když lidé pohybující se v oblasti designu by nejspíš skřípali zubama a mnohý samozvaný arbitr by ohrnul nos. Knihovny IKEA Expedit, starý kulatý rozkládací jídelní stůl a židle z první republiky, který je nenahraditelný, když pořádáme kulinářské párty, starý rozkládací gauč, který vypadá tak strašně, že na něm pořád musím mít přehoz, abych ho neviděla, ale je neuvěřitelně pohodlný a jak se na něm spí - kam se hrabou naše supervysoké moderní matrace. Ke gauči je i konferenční stolek. Stejně strašný, ale přehoz přes něj jde těžko. Oboje jsme dostali od kamarádky, abychom alespoň něco měli, "než si pořídíme nové". Dost velkou část obýváku zabírá "pět švestek", jak říkáme sedacímu vaku Sakypaky. Také tam máme "bobíka" což je něco z IKEA. Koupili jsme to v levném koutku a nevíme úplně přesně, co to je. Odhadujeme, že buď velká podnožka, nebo nějaká součást gauče. Každopádně to bylo za hubičku koupeno jako místo, které bude patřit Hopce, aby neskákala na gauč. Prdlačky. Hopka na to prdí, ale každý, kdo přijde, si na to okamžitě sedne.

Z jednoho pokoje jsme si udělali ložnici, z druhého pracovnu/šatnu. A postupně jsme byt dovybavovali a nahrazovali provizorní věci. Vzhledem k tomu, že jsme vše museli zaplatit vlastními penězi, šlo to pomalu, ale šlo to a to větší radost jsme z výsledku měli radost. Nejdéle nám trvalo, než jsme vybrali novu sedačku. A stolek, protože měl ladit se sedačkou. Konečně jsme našli to pravé. A nekoupili, protože jsem zjistila, že jsem těhotná a finanční plán byl přehodnocen a peníze se začaly strkat z pochoptelných důvodů jinam.

Takže krásný byt, možná trochu chaoticky zařízený, ale zabydlený a my jsme byli s výsledkem spokojeni. Ale v létě loňského roku to začalo. Bylo třeba dát dohromady dětský pokoj. Takže zrušit špajz, do bývalého špajzu přesunout pracovnu. Mohu vřele doporučit - není nad to, když 12 m2 přesouváte do 3 m2. Kde vám ještě z původního uspořádání zbyla dvě horská kola. Ale po odhodlaném selektivním eliminačním procesu se povedlo. NASA koutek byl na světě. Ze začátku jsem měla strach tam chodit, protože jsem si tam připadala jak ve Vesmírné odysee a čekala, kdy se z těch všech krabic a drátů a monitorů ozve "HELLO, DAVE". A dali jsme se do pokojíčku. Trvala jsem na tom, že pokojíček musí být do porodu hotov, protože vím jak to chodí: to se udělá "až" a nakonec svatý Až nikdy nedorazí. I to se nám povedlo. Jen záclony a povlečení košíku jsem viděla až po návratu z porodnice, ale bylo to tam.

A bylo to moc hezké a já si říkala, jaká je to paráda, máme hotovo a je to fajn. Věci mají své místo, ne všechno úplně ladí, ale jsou to věci pěkné, kvalitní, neponičené. Sice to minimálně dvakrát týdně vypadá jako v prádelně, ale co, to k mimi patří. Jenže pak se z našeho malého hodného ležícího miminka stal meloun na gumicuku a bylo po ftákách.