Opet jsem musela zkouknout Poppy - na ultrazvuku ve sve pracovne uz jsem nasla rychle cerny pelisek s hybajicim se miminkem, asi 7.5 cm dlouhym. Jupii.

Ale jak je mozne mit v sobe skoro 10 centimetroveho clovicka, ktery si ve mne hopsa a tleska, aniz by neco bylo videt nebo citit?!?

A kolik z meho sveta Poppy vnima? Dnesni bilance na mem oddeleni s jednim umrtim a jednou reanimaci umirajici pacientky prece neni pro drobecky...teda aspon doufam, ze moje zamestnani neprivede Poppy k zivotnimu snu stat se pohrebakem 🙂

Rozhovor dvou dětí v bříšku (neznamý autor)

 V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
 Věříš v život po porodu?
 Určitě. Něco po porodu musí být. Možna jsme tu hlavně proto,
 abychom se připravili na to, co bude pak.
 Blbost, žadný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
 To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady.
 Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
 No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je
 směšny! Živí nas přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: život po porodu je
 vyloučen - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
 Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než
 jsme tady zvyklí.
 Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
 končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
 No, ja přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale
 každopadně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
 Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
 No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom
 vůbec nebyli.
 Tomu nerozumím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že
 žadná není.
 No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo
 cítit,jak hladí naš svět. Víš, ja si fakt myslim, že opravdový život
 nas čeká až potom...