Nejmilejší Kubíčku,

každý den se snažím napsat sem, co se Ti ten den povedlo, co jsi zažil, jaké děláš pokroky. Ale myslím, že bys měl vědět i to, co se dělo, než jsme se dostali až sem. Takže...

S tatínkem se seznámili v srpnu 2002. Ano, ten srpen, kdy se přes nás přehnala velká voda. V době, kdy bylo v práci mrtvo, protože všichni měli jiné starosti, jsem se rozhodla, že zjistím, co všichni vidí na tom chatu. A jak jsem tam tak plkala a plkala, tak jsem se začala špičkovat s jedním pánem a moc dobře jsme se bavili. Navíc jsme zjistili, že bydlíme kousek od sebe a tak slovo dalo slovo a večer jsme šli na kávu s matonkou (já jsem řídila) a pivo. Propovídali jsme celý večer a já jsem měla v žaludku rybník kvákajících žab, protože těch matonek bylo hodně:o)

O dva dny později jsme se sešli znovu a už jsme spolu zůstali. Proto ráda říkám, že mi tatínka přinesla velká voda:o)))

V březnu 2003 jsme se nastěhovali do prvního společného bytu. Zatím jsme věci brali, jak přišly. Nechávali jsme jim volný průběh. Já i tatínek jsme měli svoje zkušenosti a věděli jsme, že to, že si dneska moc rozumíme a je nám spolu fajn, neznamená, že to tak bude i příští týden. Já jsem navíc zhruba ve stejné době, kdy jsme se s tatínkem potkali, začala studovat vysokou školu a měla jsem jiné starosti, než přemýšlet, jak to s námi bude za několik let a i když kolem mě spolužačky začaly rodit děti, tak jsem věděla, že bych při studiu děťátko nechtěla, protože jsem měla pocit, že bych musela ošidit jedno nebo druhé.

Když jsme spolu byli čtyři roky, začali jsme kroužit kolem svatby. Tatínek věděl, že bych si ho moc ráda vzala. Ne proto, že bych mermomocí chtěla být vdanou paní, ale protože jsem to vnímala jako posun dál. Jsem přesvědčená, že kus papíru nezastaví člověka, který chce odejít, ale pro mě to znamenalo "máme se rádi, chceme spolu být a jsme ochotni být odpovědný jeden za druhého". Tatínek si dlouho nebyl jistý, protože už jednou ženatý byl. Nechtěla jsem ho do ničeho nutit, ale řekla jsem mu, co cítím a proč to tak cítím.