Tak jsem to zvládla a konečně můžu napsat něco o sobě. Jmenuji se Zuzana a jsem z Liberce. Je mi 32 let.

S manželem jsem se seznámila asi před deseti lety, když jsem jako mistrová odborného výcviku v oboru kuchař číšník nastoupila do restaurace, kde se manžel učil třetím rokem na číšníka 🙂 Už tehdy to mezi námi jiskřilo, ale uvědomovala jsem si, že bych se asi neměla do ničeho pouštět 🙂 Manžel udělal závěrečky a protože byl z jiného města, ukončili jsme komunikaci a já ho od té doby neviděla.

po 10 letech jsem si zašla na kávu u nás v Liberci do nejznámější restauračky a kdo mě tam neobsluhoval? Ano, moje platonická láska z mládí 🙂 Zjistila jsem, že už má dítě, které nevídá, počal z mladické nerozvážnosti před 5 lety..Pak se oženil, ale ne s matkou svého dítěte...když jsem se potkali, zrovna ho žena opuštěla...já byla 12 let ve vztahu s o 17 let starším mužem..což mi nevyhovovalo, ale zvykla jsem si..🙂

Tak jsem šli do kina, na kafe a do týdne jsem byla tak zamilovaná jako nikdy...můj ex na to přišel, já nic nevyvracela a rozešla se s ním..

No, zkrátím tuhle část..25.7.08 jsem se vdala a od té doby jsme se snažili o mimčo. Gynekolog zkoušel nasazovat léky na ovulaci, které prokazatelně probíhala, ale kde nic tu nic. Manžel v té době začal pracovat u PČR a měl dost starostí se školou..já byla v pořádku...

Dostali jsme doporučení do Gennetu Liberec, kde na první konzultaci byl zjištěn docela katastrofální stav manželových spermií. No, nebylo na co čekat, rozjeli jsme IVF. V den odebrání vajíček měl manžel spermoigram naprosto ukázkový - opravdu za to mohl ten stres ve škole. No a pak už to šlo celkem rychle. Oplodnili nám 5 vajíček, zůstala 2 embryjka, která mi implantovali.  To čekání na různá vyšetření a výsledky bylo na tom všem nejhorší..

nevím...zatím jsem nepřemýšlela, jestli blogovat tady...ale pro ukládání poznámek typu kdy,kdo,kde a s kým - ve vztahu k dítěti je to fajn. zatím mě napadají jen drobné střípky, které bych si ráda uložila pro dobu, kdy bude petr velký kluk a bude se mnou vzpomínat, jaký to bylo, když byl malý.

zatím je batole, který si žije svůj vlastní, jen a jen jeho život, nepopsaný list papíru, všechny myšlenky jsou nezatížené minulostí a zkušeností a den co den nás překvapuje, jak myslí,uvažuje, jak jsme my dospělí straně moc ovlivněný tím, co jsme prožili. on nemá za sebou nic a všechno je poprvé.

sednul si na trávu, která byla mokrá. povídám: nesedej si na travičku, je mokrá. a on - bůůůůůůůů- říkám si -chytrej klukk ale jak to ví, že kráva jí trávu? omyl. on slyšel "kravička", slovo travička nezná......

našel si vývrtku od vína v šuplíku v kuchyni. hned jsem se jala mu vysvětlit, že máma si večer otevře láhev vína, tou vývrtkou vyndá špunt - vrtá do něj a pak ho vytáhne. po chvíli ticha - to je vždy podezřelé - sedí u stolečku, v ruce vývrtku a kuličku hrozna, vrtá a vrtá a vrtá....není víno jako víno....

před spaním ho laskám, ty jsi moje štěstí, viď? v rámci vzdorovacího období mi odpoví: ne. tak to zkusím: co jsi moje? a on tak krásně, se vší láskou a upřímností se píchne do bříška a hlásí: JÁÁÁ!  je prostě moje já, a ani netuší, jak velkou pravdu má🙂)))