...byl pátek 14.1.2011 a já jsem vyrazila na plánovanou kontrolu do porodnice. Byla jsem den po termínu a cítila jsem se skvěle. Na kontrole jsem šla nejdřív na KTG. Mimísek spinkal a všechno bylo naprosto klidné. Ani kontrakce žádné a to mě trápily už několik týdnů předtím časté poslíčky. Pak mě prohlídnul pan doktor a řekl mi, že to na porod v žádném případě nevypadá. Byla jsem úplně zavřená. Kouknul na miminko ultrazvukem a řekl, že bude veliké a že bych neměla riskovat rodit spontáně, že mám nastoupit v pondělí 17.1.2011 v 8 ráno do porodnice a že mi udělají císařský řez.... V ten moment jsem měla náladu pod psa. Tak moc jsem toužila rodit přirozeně, tak moc jsem toužila zažít ty pocity, které může prožít jen žena...ale vyhlídka císařského řezu to všechno zhatila. Šla jsem za manželem a řekla mu, že je všechno v háji, že prostě musím na toho císaře, že se nedá nic dělat...

...v sobotu ve dvě ráno mě probudila prudká bolest v břiše. V ten moment jsem ještě v žádném případě netušila, že porod už začíná...převalovala jsem se v posteli a bolesti se vracely přibližně po deseti minutách. Pořád jsem si říkala, že to nic není, že to určitě přespím. Ve tři ráno, už jsem musela vylézt z postele, bolesti byly stále častější a už jsem neuměla jen tak ležet. Řekla jsem si, že si dám sprchu a pak že to řeknu manželovi. Přišla jsem do koupelny a už viděla, že ze mně jde růžová voda a krvavý hlen. V ten moment mi teprve úplně došlo, že rodím! Chvilku trvalo, než jsem si dobalila tašku, probudila manžela, oblékla se...kolem 4 ráno jsme vyrazili do porodnice. Na příjem jsme přišli po půl páté, to už jsem měla bolesti co 3 minuty. Natočili monitor, sepsali všechny potřebné údaje. Pak přišla mladičká paní doktorka a řekla mi, že porod je zatím v úplném začátku, že jsem otevřená na 1 centimetr a že mi musela odtéct plodová voda. Ptala se kdy...já na to, že netuším 🙂  Asi, jak jsem se sprchovala...Začala mě přesvědčovat, že porod císařským řezem by byl pro mě opravdu lepší...já na to, že to chci zkusit normálně, teda pokud to jenom trochu půjde...pak mě vzala ještě na ultrazvuk a zase váhala, že mimčo prý váží 3980g, že to je fakt dost a že to jizva nemusí vydržet. Musím ještě podotknout, že bych si to sama vživotě nevzala na triko, chtít rodit normálně za každou cenu, ale byla jsem domluvená s primářem, který je zároveň mým gynekologem, že pokud půjde všechno dobře, tak že to zkusíme nejdřív přirozeně, že nebudem na prvním místě upřednostňovat císařský řez...Chvilku trvaly veškeré procedury spojené s příjmem a na porodní sál jsme dorazili v 6 hodin ráno. Převlékli jsme se do erárního krásného oblečení a mě položili do křesla. Začali točit monitor. Kvůli jizvě mě museli hodně hlídat, tak jsem ležela téměř celý porod na boku a na břiše měla pásy...Bolesti byly opravdu úkrutné a přicházely hodně často. Vždycky když na mě šla kontrakce, zaryla jsem manželovi prsty do paží, byl pak chudák celý poštípaný 🙂 Kolem 9 mě vzali zase na ultrazvuk, přišli 4 doktoři a dlouho se domlouvali, jestli mě mají nechat dál rodit přirozeně, nebo jestli mají udělat císařský řez. Nakonec jeden mladý pan doktor řekl, že se mu nezdá, že by mělo být miminko čtyř kilové, že to vidí max na 3,6kilo a že má hlavičku dole, takže to ještě chvíli zkusíme normálně a pokud by to nepostupovalo, pak, žebychom šli na ten operační sál a udělali sekci...to už jsem souhlasila a pomalu se s tím smiřovala, ale bolesti byly tak silné, že už mi to začínalo být jedno.  Kolem těch 9hod mě prohlídla porodní asistentka a řekla, že už jsem otevřená tak na 4-5cm, že to jde moc hezky! V tu chvíli jsem chtěla epidurál, já hrdinka jsem přestávala být hrdinkou a myslela, že už to nevydržím. Jenže přišel pan doktor a řekl, že žádný epidurál nebude, že bych necítila, kdyby se mi něco stalo z jizvou...takže jsem byla opět u stejných bolestí. A to ještě přišel, že mi dopíchne vodu, že je tam zbytek a že je tam ještě vak blan a že mi potom kontrakce ještě zesílí...chtěla jsem od tama utéct a běžet rovnou na sál pod kudlu, tolik jsem už chtěla, aby bylo po všem....

Kolem čtvrt na 11 už jsem byla otevřená na 9 cm a na sále začal frmol...přišel doktor a řekl, že už mám vydžet posledních 6 kontrakcí a že budeme rodit! Skoro se mi tomu nechtělo věřit, jsem vůbec nečekala, že to půjde až tak rychle a že dopoledne bude Adámek s námi! Těch posledních 6 kontrakcí bylo pravda dost náročných, hekala jsem, vzdychala, dýchala jako pes, křičela, že už to nevydržím, že mě to hrozně tlačí na konečník... a pak přišly 3 zatlačení a Adámek byl venku a všechna bolest byla pryč! Dali mi ho na břicho a to už jsem brečela jak želva a neuměla to zastavit! Opravdu jsem krásnější zážitek nezažila a budu si to pamatovat do konce života!

Adámek vykouknul na svět v sobotu 15.1.2011 v 10:39hodin, vážil 3550g a měřil 51cm....

Momentálně prožívám období neskutečné euforie a obrovské lásky k novému človíčkovi a žasnu nad tím zázrakem, kerý se z nás rodí... a zaroveň pociťuju smutek z prázdného bříška, které bylo ještě nedávno plné života...ale věřím, že to brzo přejde a už budu pociťovat jen radost z lásky, která mi leží v postýlce!

...a s jistotou můžu říct, že se to nedá srovnat z císařským řezem, kde jsem byla sama, bez manžela, který mi teď byl obrovskou oporou a zase jsem si uvědomila, jak moc ho miluji (i po téměř 12 letech, co jsme spolu)..,Štěpánka jsem skoro ani neviděla, hned mi ho odnesli pryč a první dny jsem ho ani neměla u sebe...vím jistě, že tento zážitek chci prožít ještě jednou a už se těším na další těhotenství a další miminko! Určitě do toho zase do třetice půjdeme 🙂

V pátek 14.1. 2011 jsem byla objednaná v 11:00hodin poprvé do porodnice na kontrolu. Ve středu jsem byla ještě u svojí doktorky, ale jelikož se pořád nic nedělo a v pátek už jsem měla termín, odeslala mě teda tam. Manžel mě vyzvedl doma, zavezl tam a čekal. Nejdřív mě v nemocnici chtěl nechat a přijet až mu pak zavolám, ale protože jsem vůbec nevěděla, jak to tam chodí a jak dlouho tam budu, zůstal nakonec se mnou. Asi ve 12hodin jsem se dostala konečně na řadu. Sestřička mi udělala monitor, na kterém nebyly žádné velké změny. Srdčíko v pohodě a kontrakce jenom velmi malinké. Pak jsem znova čekala skoro hodinu než jsem se dostala na řadu k panu doktorovi. Ten mě prohlédl a říká:" Paní, vy nemáte žádné bolesti?" Tak říkám, že ne. "No, ale vy už začínáte rodit". To jsem měla opravdu šok 🙂 Tak prý jestli tady mám věci a manžela, že se můžeme přesunout na porodní sál. Naštěstí věci jsem měla v autě (manžel říkal, že auto to uveze, že je raději vezme). Když mě sestřička vedla na porodní sál a v čekárně řekla manželovi, že má zajít do auta pro věci, že jdeme rodit, tak mu málem vypadly oči z důlku 😀

Na sál jsem si došla ve 13:00hodin jako bych šla někde na procházku. Opravdu mi nic nebylo. Byla jsem otevřená už ale na 5cm, tak mi doktor praskl vodu a čekali jsme dál. Pak už začali mírné bolesti. Po další době mi sestřička udělala klystýr (měla jsem z toho strach, ale dalo se to) a pak už jsem strávila asi hodinu ve sprše na balónu, protože to byla jediná poloha, ve které se daly bolesti aspoň trochu rozdýchat. Asi okolo 16hodiny mě přišel zkontrolovat asi už čtvrtý doktor (nechápu, jak to tam vedou, střídalo se to tam jak ponožky 🙂 ). Mladá paní doktorka mi navrhla epidurál, protože otvírání se zastavilo a říkala, že bysme tam mohli být až do rána. Tak jsem souhlasila. Doktorka z ARA přišla asi za 5minut a epidurál mi aplikovala. Hrůzou jsem málem ani nedýchala, ale vůbec to nebolelo. Spíš manžel měl hrůzu v očích, jak viděl, jak mi do páteře zavádějí asi 20cm jehlu.

Asi po 15minutách epi zabrala a byla to opravdu úleva. Bolesti na 90% ulevily. Jenže se to nějak nelíbilo té naší princezně, v klídečku si usla 🙂 Na monitoru mělo její srdíčko skoro rovnou čáru 🙂 Tak ji musela sestřička budit zvonečkem nad mým břichem. Jsem se až musela smát 🙂 Pak mi ještě pomohli kapákem oxytoxinu a když mě přišla doktorka zkontrolovat za půl hodiny, byla jsem otevřená na 9cm a kontrakce stále sílily (naštěstí bolesti ne 🙂 )! To bylo něco po 17hodině. No a pak už to šlo strašně rychle. Najednou maličká sestoupila úplně dolů, začaly strašné tlaky až jsem se nemohla pořádně nadechnout a na 3 zatlačení byla v 17:46 venku 🙂 Měřila 47cm a vážila 2,98kg.

Protože jsme nevěděli co se v bříšku skrývá, bylo to nádherné překvapení (všichni totiž celé těhotenství tvrdili, chytráci, že to bude kluk)! A ona se na nás smála nádherná holčička. Dali jsme ji jméno Dominika a od té doby ji šíleně milujem.

Protože jsem byla hodně úzká a malá by neprolezla, museli mě nastřihnout, což jsem ani nezaregistrovala a pak zašít celkem dost. Ale nebolelo to, spíš to bylo nepříjemné. Na druhý den se mi na hrázi udělala trochu modřina, ale oplachy Rosalginem, co mi dali v porodnici pomáhali a týden po porodu už bylo všechno skoro OK.

Po porodu jsme si užívali 2hodiny jen my 3 nádherné chvilky. Ani jsem nebyla moc unavená. Manžel rozesílal smsky a volal rodině s malou v náruči. Mě mezitím přinesli až na sál večeři - nudle s mákem (miluju je 🙂 ), tak jsem v klidu pojedla a pak už nás odvezli na pokoj. Dala jsem si sprchu, mezitím mi přivezli maličkou, manžel vybalil věci a už fičel domů, kde ho čekala celá rodina a začali slavit. V telce hrála zrovna pohádka Shrek, ale to mě ani tak nezajímalo. Musela jsem se pořád dívat na ten poklad v postýlce.

Dnes je 18. leden 2011. Pro někoho obyčejné datum v kalendáři, pro mne připomínka významného výročí.

Přesně před deseti lety jsem se plna nervozity a čerstvé dospělácké pýchy připravovala na svůj maturitní ples. A přesně před deseti lety se začal počítat můj vztah s Mírou. Ano, dnes jsme spolu už krásných deset let...

Deset let v životě člověka může znamenat dobu dlouhou i krátkou, v mém případě znamená především dobu krásnou. Za celá společná léta jsme si prožili nespočet krásných okamžiků, spoustu chvil štěstí s minimem hádek či problémů. Této bilance si nesmírně vážím a pevně věřím, že i další naše společné roky budou utíkat ve stejně krásném duchu – jen by mohly utíkat trochu pomaleji…

Děkuji Ti, Míro, že jsi se mnou.

Děkuji ti za všechno, co pro mě děláš, za to, jak mne respektuješ, ctíš a miluješ.

Nelituju ani vteřiny našeho společného života, nic bych nevzala zpátky.

Co do porodnice, co s sebou do porodnice

Co s sebou do porodnice?

Tašku s věcmi do porodnice si připravte raději už dva týdny před plánovaným porodem. Vyhnete se tak stresujícímu balení na poslední chvíli a hlavně budete mít jistotu, že jste ve shonu na nic nezapomněly. Pomůže vám, když si věci rozdělíte do dvou tašek – jedna bude pro vás a druhá pro miminko. Pak budete mít potřebnou věc v danou chvíli vždy po ruce.

Neberte si s sebou do porodnice zbytečně moc oblečení, které během pobytu v porodnici stejně nevyužijete. Miminko dostane erární oblečky, takže mu stačí z domova jen zavinovačka. Pro sebe si zabalte dvě noční košile, pantofle, prádlo, ručníky a hygienické potřeby. Oblečení pro vás a miminko na odjezd z porodnice vám může dovézt tatínek později.

Vždy je lepší napsat si seznam a podle něj si věci do porodnice připravit. My jsme pro vás sestavili orientační seznam nezbytností, podle kterého se můžete inspirovat:

1.Osobní dokumenty a doklady

  Chtěla jsem už dávno, ale s malým broučkem není času nazbyt a tak se psaní nějakého článku odkládá a odkládá. Mým přáním je hlavně dodat sil maminkám, které postihne to stejné co nás a to – novorozenecká streptokoková sepse .  Já jsem totiž nemohla najít moc informací a hlavně slov útěchy a uklidnění. Už je to tedy 7,5 měsíce, ale něco takového je „živé“ ještě dlouho.

  A tak od začátku. Moje těhotenství probíhalo normálně, řekla bych přímo ukázkově. Jelikož jsem otěhotněla až po IUI, tak jsme si říkali, že to zlé už máme za sebou a teď bude už jen dobře…kdybychom tak tušili. Chodila jsem na pravidelné kontroly, a jelikož jsem zdravotník, tak mi můj gynekolog dělal ultrazvuk pokaždé, pro klid nás obou. Vždy vše v pořádku a po UZ ve 20.tt jsme se těšili na zdravého chlapečka. Ve 36.tt kultivační stěr na GBS (streptokok) byl negativní. Měla jsem trošku smíšené pocity právě z toho stěru, protože to i tou tenoučkou „výtěrovkou“ docela bolelo, ale co, říkala jsem si, že už jsem přecitlivělá a sestřička ví, co dělá.

  Našemu Ondráškovi se na svět asi moc nechtělo (věděl proč), proto jsem 40+5tt šla na indukci. Ráno v 9h mi právě můj gynekolog, zároveň sloužící porodník napíchnul plodovou vodu a pak už to šlo. Za hodinku začali kontrakce po 2 minutách, a abych to zkrátila, tak po 9hodinách těchto bolestí se narodil náš milovaný Ondrášek. Jenže…hned neplakal a tak se volal pediatr, Ondráškovi odsáli dýchací cesty a pak už mi přišel říct, že miminko je v pořádku. Slyšet ho plakat byla obrovská úleva a radost. Byli jsme ti nejšťastnější rodiče. Ondrášek se narodil 1. 6. 2010 v 19,50h. Na pokoj mi ho po 3h vozila sestřička na přiložení. Byl nádherný. Jenže ráno, chodila dětská lékařka a obcházela maminky a říkala o miminkách, pak už jsme je měli mít u sebe. Měla jsem, chvíli, taťka si ho alespoň stačil pochovat. Pak za mnou přišli a řekli, že náš chlapeček je nemocný. Nechápala jsem. Vždyť jsem ho viděla, chovala, kojila a všechno mi přišlo v pořádku. Prý reagoval bolestivě na manipulaci, zvýšené svalové napětí, bledý až zelený (podezření na streptokokovu sepsi – potvrzeno z výtěrů i odběrů, a meningitidu), že prý musí do inkubátoru a mít antibiotika. Snad jen 48h, pak se uvidí. Z těch 48h bylo 21 dní. Antibiotika měl celkem troje. A to taky proto, že když se jeho stav začal po 9 dnech lepšit, tak do toho přišla další rána – kanylová sepse. Měl centrální kanylu ve velké žíle na nožičce (hlavičku i ručičky měl úplně rozpíchané od kanyl a odběrů) a ta se zřejmě infikovala. Naštěstí se na to přišlo laboratoří dřív, než se stihnul zhoršit klinický stav. Kanyla se vyndala, napíchla se zase hlavička. Ale do toho ještě podstoupil lumbální punkci (2x) k odběru mozkomíšního moku, transfuzi krve (náhlá chudokrevnost), trochu selhávaly ledviny, takže pořád spoustu infuzí. Mě drželo nad vodou, že asi od 3. dne začali dávat maminčino mlíčko. Já jsem tedy poctivě odstříkávala a sestřičky dávali papat Ondráškovi stříkačkou. Začínal s 2ml, pak 5ml, 10ml,… až jsme se dostali k 70ml. Když jsem ho mohla poprvé přiložit, asi po 10 dnech – vymlasknul hned 90ml 🙂

  Bylo to hrozný zoufalství, nemoci si první tři dny na Ondráška jen koukat přes sklo. Na JIP byla ale jedna zlatá sestřička, za jejíž služby mi ONA poprvé dovolila Ondráška pohladit, podržet na odříhnutí, pochovat, přiložit,…Jsem jí za to dodneška moc vděčná a proto jsme v kontaktu 🙂

  Po 14ti dnech Ondráška vyndal i z inkubátoru a dali do takové té „jezdící postýlky“ a od patnáctého dne jsem ho mohla mít u sebe na pokoji, jezdili jsme na JIP jen na vykapání ATB.

  Domů jsme šli po dlouhých 24 dnech. Když se na to dívám zpětně, 24 dní je nepatrný zlomek života. Po propuštění byl ještě trochu kolotoč. Teď nemyslím kolem Ondráška, ale po lékařích. Začali jsme chodit do rizikové poradny (chodíme stále), na neurologii (zde nás pan doktor před Vánoci vyřadil – hezký vánoční dárek, prý umí víc, než by vůbec musel), taky jsme byli na UZ mozku (jen kontrolní, dělali i v inkubátoru). Bylo to opravdu dlouhých 24 dní, ale stálo to za to, když se dívám na Ondráška, jaký to je krásňoučký a hlavně šikovný kluk. Je to hodné miminko a bojovník. Doufám, že už máme to špatné za sebou a nic podobného nás už nikdy nepotká.

Poprvé v české historii stojí před soudem porodní asistentka kvůli své účasti u domácího porodu. Ivaně Königsmarkové hrozí až čtyřleté vězení za asistenci u porodu, z nějž vzešlo dítě s poškozeným mozkem.

Zda asistentka skutečně profesně selhala, nechme rozhodnout soud, kauza je ostatně zajímavá i bez rozsudku. Ukazuje nejen to, že domácí porody jsou rizikové, jak nyní s oblibou připomínají lékaři.

Připomíná také, že to jsou právě porodníci a gynekologové, kdo u nás léta ignoruje volání nezanedbatelné části rodiček po změně přístupu v nemocnicích. Právě tato neústupnost činí z domácího porodu pro část žen jedinou přijatelnou alternativu, jak přivést na svět dítě.

Léčba statistikou

V domácím prostředí se v Česku plánovaně narodí stovky dětí ročně, ne všechny matky ovšem považují takovou variantu za ideální. I s maximální zodpovědností a účastí zkušené asistentky prostě platí, že pro velmi malou část nepředvídatelných porodních komplikací je rozhodně lepší mít v zádech vybavenou nemocnici než narychlo vytáčet sanitku. Průšvih se může stát - a rozhodnout se pro domácí porod by mělo znamenat toto riziko přijmout.

Lékařům se ovšem z tématu rizika a nebezpečí podařilo udělat ústřední, takřka jediné téma českého porodnictví.

Ahoj holky, tak jsem si našla chvilku v každodenním shonu, převráceném, totálně vzhůru nohama a zavzpomínám na svůj druhý porod... 

2.října jsem měla nástup v Domažlické porodnici, kam mě plačící, nevyspalou a ustrašenou odvezl David a ten samý den mě ještě čekal zátěžový test (po příjmu a prohlédnutí lékařem, který mi sdělil, že malej má už docela málo plodovky a je cca 4 kg velký, otevřená na špičku prstu. Musím říct, že se mi po tom oxytocinu docela rozbíhaly pěkné kontrakce, ale podle personálu - malé, ještě.
Nepříjemné na tom bylo, že jsem musela celou dobu ( cca asi dvě - tři hodiny) ležet na monitorech. A ještě než mi správně zavedli kanylu, propíchaly mi zbytečně ruku na třech místech, auuu.. Pak mi dali oběd, kterej jsem zdlábla na příjmu, protože neměli volné ani jedno místo. Ale co.. Od rána jsem trpěla pěkně hlady, protože jsem nesměla jíst, kvůli krevním testům..
Když jsem konečně dostala postel a seznámila se se spoluobývající Andreou, která měla na pokoji už malinké miminko a spoustu návštěv, dala jsem se tiše zase do pláče... 

Vyčerpaná k smrti, s obavami ze zítřejšího rána jsem se snažila usnout, ale Matyášek pořád plakal, na to, že se narodil mamince o 3 týdny dřív a byl mu jen 1 den, křičel, že se spát prostě nedalo, byl k neutišení...
Tak jsem si šla k sestřičkám pro prášek na spaní. Na pokoji jsem ho zapila vodou a šla na záchod, kde jsem zjistila, že mi utíká plodová voda.  Přesně tak to v mém životě chodí, prostě naschvál a v nejvíc nevhodnej okamžik, že? 
Prášek začal působit a já se cítila trošku malátná.  Ale šlo se na porodní sál, tam jsem od půlnoci ležela, průběžně nás monitorovali a pouštěli mi do žil antibiotika. Spát se na tom porodním křesle moc nedalo, navíc už jsem cítila zesilující kontrakce..
Ráno v 6,30 přišla mladá a krásná mudr a řekla mi, že by pro mě měla návrh, že mě nebudou trápit a dá mi půl vyvolávací tablety, aby se to rozjelo rychleji. Souhlasila jsem.
Chvíli po zavedení se dostavily KONTRAKCE, ty pravé porodní..
Lezla jsem po stropě a byla jsem tam úplně sama, bolelo mě v kříži, tak jsem se rozhodla využít tamní sprchu, ale k mému údivu byla nějak porouchaná, snad vlivem vodního kamene, a tak tekl jen takovej čůrek, který mi sotva stékal po břiše.
Občas, asi po půlhodinách mě chodili kontrolovat a já je pokaždé prosila o epidurál, prý je ale ještě brzo. (Přitom mě nikdo vnitřně nekontroloval..) Bolelo to strašně moc a pořád to sílilo, dělalo se mi špatně, na omdlení a měla jsem šílené sucho v puse. Jediné, co jsem tam měla k pití byl horkej čaj. Blééé... 

V osm ráno přišla nějaká mladinká praktikantka, že mi udělá klistýr, bylo to děsný, neměla jsem totiž žádné přestávky mezi kontrakcemi, snad jen na pár vteřin, takže jsem se kroutila v polosedě na tom křesle, zatímco ona se nažila do mě napustit tu vodu, nějak se jí to pořád nedařilo, to už jsem myslela, že ji zabiju. 
Nakonec do mě nalila alespoň půl té nádoby a já se odebrala na záchod, kde ...ehmmm...
Po vyprázdnění jsem už nemohla ani chodit, jen jsem klečela ve sprše pod pramínkem teplé vody a brečela bolestí, spíš tedy skučela a naříkala, na slzy nebylo sil...A pořád jsem se držela mezi nohama, měla jsem pocit, že už snad rodím, že to není možné.. Najedenou jsem začala silně krvácet, bylo to po podlaze a docela dost..
Zazvonila jsem na porodní asistentku, která když přišla, koukala na mě, jako co zase hysterčim, tak jsem jí ukázala krevní mapy na zemi a gestem v křečích naznačila, že už to nedám... 
Strčila do mě ruce a řekla: "Žádnej epidurál, za 15 min je miminko na světě." Byla jsem plně otevřená.
Nechali by mě tam skoro porodit samotnou, kdybych nezazvonila, tak nevím.... 
Tu se náhle rozeběhl kolem mě pěknej šrumec, já jsem už neměla vůbec síluu, celá jsem se klepala a fňukala, že už nemůžu, že se bojim a že nechciiii rodit...
Nejhorší bylo, než se objevila hlavička, to bylo na několikrát a pořád to nějak nešlo, ale jak vykoukla, šlo to skoro samo, pořád jsem ale brečela, skučela, že už nemůžu...
Vyjelo tělíčko a ten teplej pocit, ta úleva, to štěstí, které se rozléhalo po porodním sále, kde jsem až dosud zažila tolik bolesti... Na to nikdy nezapomenu, bylo to krásné. Koukala jsem se na Daníčka, když ho vážili. Měl 4kg přesně a 52 cm. Tmavé vlásky a byl krásnej. Zapoměla jsem poslouchat dění kolem..
Na další malé zatlačení se odloučila placenta a mě dali mého miláčka do náruče, díval se na mě a já cítila jeho bezmeznou důvěru, křehkost, se kterou mi vstoupil do života, aby jej naplnil... 
Porodní asistentka mi podala telefon a já do něj po chvilce krátkého vyzvánění, ještě celá rozechvělá a udýchaná vyslovila: " Už se narodil, přijeď zanáma!"
David byl evidentně velmi zaskočen, protože takhle rychlej spád nečekal a když mě mudr zašila, porodní asistentka mě převlékla do čisté košilky, přijel a mě bylo zase do pláče, teď již ale radostí. Nic mě nebolelo, jen mi byla trochu zima, kterou však ten příval lásky a teplé ponožky, rychle odzbrojily...

Tak jsme rodiče, mého druhorozeného dítka, které po porodu ještě několik hodin tak zvláštně bručelo, jako medvídek. Ptala jsem se, co to má být a dětská sestřička mě ujistila, že to přestane. Bylo to rozkošné..

Když jsem rodila poprvé, měla jsem epidurál a vyvolávanej porod, kterej trval 7 hod. od prvních bolestí, ale díky epi jsem měla spoustu sil na samotnej porod, necítila jsem se unavená.
Teď jsem napůl rodila sama a napůl mi pomohli. Během necelých dvou hodin jsem se zcela otevřela porodu... Ale na samotnej porod jsem už neměla sílu.
Přesto jsem porodila, zvládla jsem to, čeho jsem se tolik bála a ve svých 24. letech jsem maminkou Daníčka, kterej je strašně hodnej. Za jeden jedinej jeho andělskej úsměv stojí každá bolest světa. Jsem šťastná.
Každý den vidím, jak se v něm zrcadlí naše láska...