Ahoj holky, ráda bych se s vámi podělila o svůj porodní příběh. S manželem jsme spolu 9,5 roku. Mě je 25 let a Jirkovi je 28. Miminko jsme úplně neplánovali, prostě jsme se po zeleném pivě zapomněli a říkali jsme si, že přece pro jednou se nic nestane. . .a ani ne za 14 dní byly na testu dvě čárky, pak první fotka z utz, screening, další screening, a pak už jsme šli do finále. Anetka, naše prvorozená dcera, se narodila 11.12.2018 v 19.39, vážila 3100g a měřila 50 cm. Narodila se 39+4 tt.

Těhotenství jsem měla celkově bezproblémové. Na začátku jsem bojovala s únavou a nevolnostmi, prostředek byl super a konec klasika - všechno mě bolelo, byla jsem unavená, zadýchávala jsem se. Od doktorky jsem z poslední kontroly odcházela s nálezem CS3, takže tělo už se na porod připravovalo, já pila poctivě maliník a těšila se na naši holčičku. Den před porodem mi kolem osmé hodiny večer odešla hlenová zátka. Hned jsem měla tucha, že se něco chystá. Googlila jsem, co to znamená, ale našla jsem odpovědi typu, že to nemusí být vůbec nic a rodit můžu stejně až za pár dní. Manžel lehce znervózněl, ale prosil mě, abychom ještě vydrželi. Na druhý den v práci měl naplánovaný důležitý meeting, na který extra za ním jeli italové a ukrajinci a kde nemohl chybět. Jak kdybych to mohla nějak ovlivnit! Šli jsme spát s tím, že to ještě vydrží a beztak budu přenášet až do Silvestra. Najednou v půl druhé v noci mě ze spaní probralo "lupnutí" a mě hned bylo jasné, že mi praskla voda. Ve tři v noci už jsme byli v porodnici a to už začaly přirozeně kontrakce po pěti minutách. Všechny porodní boxy byly bohužel plné, takže jsme většinu porodu strávili na menším pokoji, kde byla k dispozici jen postel, gym.míč a sprcha. Já si zalezla do sprchy a snažila jsem si horkou vodou ulevit od kontrakcí co se dalo. Občas přišla sestra natočit monitor, doktorka mě zkontrolovat, jak se otevírám a to bylo vše. Ve dvě odpoledne už jsem nemohla a přišlo na epidural. Já už nic moc bolestí nevnímala, ale manžel říkal, že se mu ta aplikace epiduralu moc nelíbila. Doktorka odcházela ne uplně spokojená a trápili mě tam cca půl h. Sestra se mě pak ptala, jestli cítím úlevu, ale já ji necítila, nebo nevěděla jsem, jestli to má být ono nebo ne, protože nijak extra se mi neulevilo. Nakonec jsem jim odkývala, žejo, že je mi líp, aby mi daly pokoj. Ve čtyři odpoledne nás přesunuli na porodní box. Dostala jsem oxytocin, pak ještě silnější dávku. Kontrakce jsem měla už jednu za druhou, stála jsem ve sprše a odpočítávala si "5, 4, 3, 2, 1, žádná bolest netrvá věčně" a takhle jsem přežívala každou kontrakci. V šest jsem začala tušit, že je něco špatně. Přišla sestra, natočila monitor. Manžel dostal za úkol sledovat ozvy miminka. Ty začaly padat pod 100. Přišla doktorka, vyšetřila me a byla jsem za cca 17h otevřená pouze na 5cm. Miminku padaly ozvy. Bylo mi řečeno, že malá je špatně otočená - sice byla hlavou dolu ale v obrácené rotaci. Doktorka se ji snažila jednou rukou ve mě a druhou přes břicho zvenku správně otočit, ale nepodařilo se. Já po tomhle úkonu začala šíleně krvácet. . .

Přišel verdikt, že jdeme na císaře. Já s touhle variantou absolutně nepočítala. Císař jsem nechtěla za žádnou cenu. Říkala jsem si: "je mi 25 let, jsem mladá, těhu bylo ukázkové, malá je hlavou dolů, jsem schopná vydržet ještě dalších 20h kontrakcí, jen ne císař prosím!" Ale už nešlo jen o můj život, nedalo se nic dělat. Jen jsem manželovi špitla do ucha "víš co si myslím o císaři". . .úplně jsem se celá rozklepala jako osika. Chytl mě za ruku a uklidňoval mě. Pak to vše šlo hrozně rychle. Podepsat papíry, zavést cévku na moč, dojít z boxu na sál, vylézt na leháko. Přikurtovali mi nohy, ruce, píchli anestetikum na umrtvení půlky těla do kanyly od epiduralu a čekalo se 15 min až nebudu nic cítit. Jenže já cítila stále vše. Zřejmě mi ten epidural píchli blbě, takže umrtvení nezabíralo a já prožila peklo s ukurtovanýma nohama v kontrakcích po minutě, museli mi nohy povolit, protože jsem skoro řvala bolestí, neměla jsem si jak od kontrakcí ulevit. Nakonec mě uspali celou, párkrát jsem se nadechla z masky a pak už nevím. . .

Bolest šílená, ale strach byl ještě horší. Těch 15 min než mě uspali jsem si říkala, co malá v bříšku? Nedusí se tam? Narodí se zdravá?

. . .

Po probuzení u mé postele stál manžel, měla jsem pouze sluchový vjem a vnímala jsem, že mi říká, že Anetka je v pořádku, ukazoval mi i fotku, ale já nemohla zaostřit a nic jsem neviděla. Zase jsem usla. Svoji dcerku jsem poprvé uviděla na fotce na facebooku u příspěvku, který Jirka sdílel, tam jsem také poprvé zjistila její míry. Hrozně se mi ulevilo. Cítila jsem ale obrovské zklamání, sama ze sebe, že jsem ten porod po 18h bolestí nezvládla zakončit normálním porodem. Že nemám malou u sebe, že se bojím co kojení, ja se o ni postarám, když jsem po operaci? Že jsme přišli o ten moment zrození, že jsme nebyli všichni tři hned pohromadě a neměli jsme poporodní bonding. . .cítila jsem se hrozně. "Porodila" jsem a byla jsem na pokoji sama, bez miminka a bez manžela.

Narodila jsem se s vpáčenýma bradavkama takovýma těma co nevylezou ani při vzrušení či sexu, ba ani když je chcete vytáhnout tlakem třeba stříkačkou... Když jsem to v těhu řešila s dr radila mi formovače bradavek, tak jsem si je za nemalé peníze pořídila, nosila a nic... No já hloupá věřila že to nějak půjde a v porodnici mi pomůžou... jaká chyba! ale alespoň jsem byla vybavena těma nejlepšíma kloboučkama značky mam... po porodu, který neproběhl dle představ, kdy mi malého zbytečně popoháněli a oblbli mě kapačkou jsem nebyla schopná se bránit a tak mi odepřeli bonding, syna přinesli zabaleného jak vánočku a i mi ho odmítli přiložit že s vpáčenýma bradavkama to nemá cenu... nakonec jsem si přiložení vydupala trošku vzpamatovaná na poporodním pokoji. přisál se pomocí kloboučků... další hodiny a dny v porodnici byly "zlé" sestry mi podaly absolutně špatné/zavádějící informace kterými mě totálně zmátly, nebyly až na asi 1/2 vyjimky ochotné a nápomocné při kojení, jen mě vystresovaly, malý byl hodně uplakaný a špatně sál, nebyl pořádně schopný si to přes kloboučky vysát ač jsem na odsávačce něco odsála... a tak mi ho začli přikrmovat jak se tomu děje... donutili mě ho vážit a víceméně mě jen vystresovali... odcházela jsem z porodnice nerozkojená s doporučením na zakoupení nutrilonu a váhy... poslechla jsem.. mlíko se mi pořádně rozjelo až doma. kojila jsem "strojově" jak mi nadiktovali, 10 minut jedno druhé prso, mezery mezi kojením 2/3 hodiny... malý málo přibíral, špatně pil, prožili jsme si asi všechny nešvary a neduhy včetně několika bojkotů kojení... bylo to pro nás oba vyčerpávající... taky byl hodně spavý první měsíce. a po chvilince spaní usínal.. no mezi čtvrtým a pátým měsícem se mi podařilo postupným ustřihováním kloboučků se kloboučků zbavit ale radost netrvla dlouho, syn najednou v půl roce se odmítal přisát a já už neměla sílu dál bojovat a skončili jsme na um...

Před porodem druhého syna jsem byla přesvědčená že takto teda fakt ne! nastudovala jsme kdeco o porodu i kojení a světe div se... porod byl přirozený a tak rychlý že ani doktoři nestihli přiběhnout... vyžádala jsem si dvouhodinový bonding během něhož jsem se snažila o samopřisátí bez kloboučků, neúspěšně...s kloboučkem to taky moc nešlo... ale nevzdávala jsem se... jako druhorodičku mě nechali absolutně v klidu nic moc neradili neprudili... a já odhodlaná kojit jsem kojila jak malý chtěl často a jak chtěl dlouho... kojila jsem hodiny v kuse intervaly si určoval sám, v noci jsem téměř nebudila vše bylo na něm a už cca od druhého dne jsme měla mlíko, nevážili jsme nepřikrmovali syn byl výhradně se mnou až na krátké okamžiky... z porodnice jsem odcházela plně kojící sice přes kloboučky ale kojící... během šestinedělí jsme kloboučky odbourali a od té doby kojím bez nich... neřídím se časem ale synem... kojím ho již skoro 17m a už bych chtěla naopak pomalu přestat protože skoro nejí a je furt na prsu... jaký paradox že 😀 takže maminky s vpáčenýma bradavkama nevzdávejte to, můžete kojit i bez kloboučků (mě sestry s druhým synem v porodnici řekly že tak kojit nikdy s mými malými pevnými prsy a vpáčenými bradavkami nebudu... a co myslíte neměly pravdu, kojím bez nich)... kdyby Vám někdy někdo tvrdil že máte kojit podle intervalů, že dítě nesmí být na prse dýl jak půl hodiny, že nesmí pít dřív než za 1,5 hodiny, že od uričitého věku musí pít jen z jednoho prsu, že častým kojením/střídáním prsů ho bude bolet bříško nebo že mlíko je nevýživné/slabé... ničemu z toho nevěřte, je to cesta do pekla, já si jí prošla a teď si klepu na čelo jak jsem se mohla nechat tak obalamutit... jo a bradavky se kojením vytahaly, sice nevydrží venku a zase zalezou ale už jsou vytahané a skoro "normální"...

Můj první porod nedopadl podle mých představ. Celé těhotenství jsem si užívala, těšila se z bříška a trochu se bála porodu, ale tak šlo to nějak dovnitř, musí to jít i ven, že... Prostudovala jsem si jak to chodí v dané porodnici a jelikož tam psali o všem co jsem tenkrát chtěla, porodní plán jsem si nepsala... Můj plán byl rodit co nejvíc přirozeně... Malého jsem 5 dní přenášela, už jsem z toho byla unavená a nakonec si nechala udělat hamiltona... vlastně už zpětně ani nevím jestli nakonec pomohl nebo ne... Někdy v jednu  v noci mi začala pomalu odtékat narůžovělá voda, jenom maličko ale tekla... všude se psalo že do dvou hodin má člověk dorazit do porodnice a tak jsme tedy kolem půl třetí dorazili... proběhly běžné vyšetření a jelikož se nic nedělo, nechali nás na hekárně... O půl sedmé mě doktor vyšetřoval a že prý přece nebudeme čekat 24 hodin do noci a zavedl mi popoháněcí tabletku. Věřila jsem mu, je to lékař no ne? Do půl hodiny nastaly šílené kontrakce, jela jedna za druhou a v nesmírné intenzitě, tak strašně mě bolely kyčle že jsem brečela a sténala bolestí a nakonec to vzdala a nechala si "ulevit." dali mi nějakou kapačku... bolest nepolevila ale kapačka mě totálně sjela... Většinu doby jsem proseděla na baloně a manžel mě podpíral. Pak jsem se svalila na postel a už jen ležela. Přesun na sál jsem si musela "vyřvat" když přišla tak silná kontrakce že jsem zařvala na celé oddělení a přiletěly sestry a odvekly mě tam, chvilku před tím mě doktorka posílala ještě do sprchy, že je ještě bzry... No už velkou část hekárny mám v mlze a také porod, vím že tam byl doktor který mi tlačil na břicho, že mě okřikovali že nemám křičet a že jsem špatně dýchala a tlačila, ale mě to prostě nešlo... malý se narodil v 10,32... ano vím byl to super rychlý porod ale ta bolest byla šílená šílená šílená... po porodu mi malého hned sebrali, pak ho přinesli zabaleného jak vánočku a ani mi ho nedali přiložit kvůli vpáčeným bradavkám že to bez kloboučků nemá cenu... nakonec jsem si přiložení vydupala trošku oklepaná znovu na hekárně... Po porodu jsem byla hotova ještě několik hodin po porodu se mi motala hlava a nebyla jsem schopná vstát... jelikož sestry na šestinedělí vykládají o kojení hodně nepravd a neumí pomoci při plně vpáčených bradavkách, kojení nám nešlo a mlíko se spustilo až doma...

Po tomto zážitku jsem se zařekla že takto už to víckrát fakt nechci... když jsem čekala druhého syna četla jsem a hledala informace a věděla co přesně chci a nechci. Sepsala jsem si porodní plán... Přenášela jsem opět 4 dny ale tentokrát hamilton neproběhl. Vlastně nevím kdy mi odtekla plodovka, já to nezaznamenala, ve středu jsem byla na poslední kontrole kdy mi doktorka řekla že se nic nechystá a že třeba o víkendu se to nachystá... přišla jsem domů docela zoufalá a pobrečela si... V noci ze čtvrtka na pátek jsem začala mít kontrakce které mě sice v určitých intervalech budily ale dalo se to ještě zaspat. Od zhruba 6/7 začaly být v pravidelnějších intervalech... Zhruba od 8 jsem si je už začala měřit pomocí aplikace, pořád se mi ale nezdály nějak hrozné, jo musela jsem se polohovat a prodýchávat ale šlo to... Slyšela jsem že 20minutová sprcha to rozsekne, po ní se mi intervaly prodloužily ale bolest zintenzivněla... po prvním porodu jsem věděla houby jak to přirozen probíhá, ale byla jsem nervní a tak jsme zhruba v 11 přijeli do porodnice s tím, že nevím jestli rodím či ne, kontrakce byly co 6-12 minut... přijali mě na 4cm otevřenou a 45m drželi na pásech, vyptávali se monitorovali, dali kapačku na streptokoka... po třičtvrtě hodině mě poslali na hekárnu a ať se převleču a přijdu na klistýr... šla jsem tam s pocitem to si dělají srandu vždyť to bolí jak čert... chtěla jsem jít ještě čurat ale už to nešlo. bolest začala být nesnesitelná a já se svalila na všechny čtyři zadek dala co nejvýš s tím že asi teda nesmím ještě tlačit a funěla jsem si tam, tělo si to samo prodýchávalo... přiletěla sestra a sprdla mě co zdržuju a co dělám že nejsem převlečená a co dělám že vypadám že rodím že ať jdu teda na postel že se podívá... na posteli mi oznámila že rodíme a ať tlačím... no nechtělo se mi rodit na rovné posteli a tak jsem mezi kontrakcemi přeběhla na sál a tam na pár zatlačení byl malý na světě, doktoři ani nestihli doběhnout, rodily mě PA... malého chtěly sebrat, ale připomněla jsem se s bondingem... a taky se mi konečně splnil, dvě hodiny jsme se muchlovali na hekárně... kam jsem si mimochoem po porodu odešla sama... na šestinedělí mě jako druhorodičku nechali úplně bez "podpory" a já za to tak byla vděčná, kojila jsem a kojila tedy přes kloboučky, malý byl na prsu tak často a tak dlouho jak chtěl a já už druhý den začínala mít mlíko... odcházela jsem rozkojená a během šestinedělí kloboučky úplně odbourala a to mi tvrdily sestry že s mými prsy bez kloboučků nikdy kojit nebudu...

Kdybych měla rodit dotřetice zase bych to nechala na "přírodě" tělo  i mimi ví, jak na to... jen se nenechat zviklat... Jo a rady, že se jede do porodnice až v tedy když to bolí tak že nemůžete mluvit a chodit... no to bych rodila v autě... Vím že druhý porod je asi vždy lehčí, ale když bych měla srovnat bolest u vyvolávaného a přirozeného, tak u přirozeného to byla procházka růžovou zahradou... bolelo to ale díky uvolňování oxitocynu a dalších látek které neblokovaly léky, se to dá zlvádnout celkem lehce...

Mám krásnou a úplně zdravou dceru. Jsem šťastná. Jen jsem si svůj porod představovala jinak. Jako mnoho z nás. A teď za ním chci udělat velkou tlustou čáru a myslet už jen pozitivně.

Týden před termínem porodu, na běžné prohlidce v porodnici, jsem informovala o tom, že by mělo být miminko v bříšku větší. Lékař mě objednal na ultrazvuk na měření plodu na týden následující. Obavy se potvrdily. Odhadovaná váha mimča byla 4,2 kg. Lekla jsem se, ale nepovažovala jsem to za nějakou překážku. 

Jiného názoru byl sloužící lékař. Že prý musím co nejdříve rodit, ba ještě před termínem. Moc se mi to nelíbilo. Objednal mě na pátek 9. listopadu, den před plánovaným termínem porodu.

Ten den jsme se v 7 ráno hlásili na porodním sále číslo 2 u Apolináře. Nejistota i strach z toho, jak bude takový porod probíhat mě provázeli celé předešlé dni i noci. Moc jsem si přála ještě porodit přirozeně. 

V pátek kolem 9. hodiny ranní jsem dostala tabletu na otevření porodních cest a byla jsem uložena na přípravný pokoj. Rozumějte hnusnou hekárnu. Neuvěřitelně odporné prostředí jako z koupelen v Bradavické škole. Špinavé kachličky a bublající umyvadlo. Čtyři postele v rozích a tma. Nic moc. Přála jsem si porodit hned. Bohužel první den se nedělo nic. A to doslova. Jen se na pokoji střídaly další a další rodičky. Své putování končily na opodál stojících porodních boxech a krom jejich hlasitých projevů u porodu jsem naslouchala i pláči právě narozených miminek. Všech.

V sobotu ráno mi byl aplikován čípek. Naivně jsem si myslela, že snad i rodím. Ale byly to velmi slabé kontrakce a vymizely do brzkého odpoledne.