Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.

Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.

Jsou vlastně úplně jednoduchá.

Ani těžká na vyslovení.

A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.

Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.

Nepodstatných, zraňujících, neosobních.

Hlavně nepodstatných, protože mě upřímně řečeno vůbec nezajímá, jestli Vaše dítě ve dvou letech umělo citovat celou encyklopedii, v roce bylo bez plen a dudlíka nechtělo, protože přeci dobře vědělo samo, že je škodlivý a fuj.

A už vůbec mě nezajímá, co si myslíte o tom, jaké jídlo mé dcery jedí, v kolik chodí spát nebo do čeho je oblékám.

Přitom tak málo víte o tom, že se uvnitř potápím vlastním pocitem viny a pochybováním o tom, zda dělám všechno nebo alesoň něco správně.

Málo víte o tom, jak se snažím každý den jít dál a zůstat pohromadě.

Přesto máte potřebu mi to říct.

Musíte, bez toho by nebyl Váš den úplný.

Místo těchto naprosto nezajímavých věcí, byste mi měla říct něco úplně jiného.

A nejen mě. Měla byste je říct každé mámě, kterou potkáte a především, byste chtěla, aby Vám je někdo řekl také.

I když to nepřiznáte.

Po každé, když se cítíte na dně, zoufalá a ztracená.

Protože tehdy byste je také chtěla slyšet.

Já také.

Ve chvíli, kdy prožívám těžký den, který je prostě z nějakého neznámého důvodu skličující a vysilující a přesto tak normální, jak jen může den mámy být.

Místo, abych si vyslechla řešení nebo že se mýlím.

Že to zvládnu a překonám to.

58 kroků k vyřešení tragedie, motivační citáty a povzbuzování, že zítra to bude lepší.

Obyčejná dvě slova.

Já také.

Dodala by mi tolik síly a energie, že bych zvládla naprosto všechno.

Smetla by všechna moje pochybování, všechny otázky "jsem dobrá máma?" nebo "jak to dnes zvládnu?" a "proč to všechny zvládají, jen já ne?"

Empatie.

Normální.

Číst o tom, že by naše děti měly jít do postele v tolik a tolik hodin v nás vyvolává pocit, že ostatní mámy s tím nikdy nebojují.

Že když chodí děti neustále na záchod, pít nebo mají nutkavou potřebu nám něco říct, není normální.

A ony to neznají.

Ani další věci.

Opět normální.

Ochota sdílet své pocity o vlastním pochybení a že slzy i všechny tyhle rozporuplné emoce jsou normální.

To umí zázraky.

Více, než všechny rady a tipy, jak vykrojit s brokolice sněhuláka, aby ji děti snědly a měly tak dost vitamínů.

Neexistuje příručka o emocionální cestě mateřstvím.

Říkají vám, že budete unavené a že je to občas frustrující a co dělat, když jsou děti nemocné. Existuje spousta představ o věcech, které byste měly nebo mohly dělat.

Už není ale moc slov o hlubokých pocitech s nimiž se budete zabývat a jaké to je, když cítíte, že nemáte sílu se zvednout a přesto musíte.

A někdy je nedostatek mluvení o pocitech nebo starostech a díky tomu si myslíme, že jsme osamocené.

Právě to ticho v nás vyvolává pocit, že jsme jediné, které se při dívání na sebe v zrcadle přemýšlíme, jestli děláme dost.

Ve chvíli, kdy se moje tříletá dcera válela vzteky po zemi, protože jsem jí nechtěla koupit lízátko, jsem to poslední potřebovala slyšet od cizí ženy, že si jí vezme domů, když nebude hodná.

Místo strašení mého dítěte, mi raději měla říct, že to zná a že to její syn dělal taky.

Protože všechny víme, že dělal.

Všechny děti to dělají.

Máma, která prchá s plakajícím dítětem v náručí z obchodu, aby se vyhnula pohledům plných odsouzení a kroutících hlav nepochopením nad její mateřskou neschopností, by uvítala, kdyby jí někdo řekl, že to zažil.

Dnes a denně se na nás valí rady z rodičovských fór.

Některé jsou užitečné a hodně nám pomáhají.

Jiné jsou zbytečné.

Přesto se v nich snažíme každý den nalézt tak obyčejnou věc.

Hledáme někoho, kdo prostě vstane a řekne: " je to naprd, dneska to nestojí za nic, taky to znám."

Někdy prostě nechceme řešení, protože jednoduše není.

Chceme jen pocit sdílení.

Na rovinu.

Pokud je jídlo na stole(ne, opravdu se teď nesnažte zbořit tuhle větu hledáním jaké jídlo to je a zda odpovídá standardům zdravé výživy), a pokud objímáte a milujete a zkoušíte to každý den.

Děláte dost a na tom záleží.

To je také důvod, proč "já také" jsou nejsilnější slova, která můžeme říct další mamince.

Zvlášť, když se cítí poražená, ohromená a přemýšlí, jestli je jediná frustrovaná, že děti nejdou spát.

Nebo že k večeři jen ohřála polévku.

Nebo když prostě chce odpočívat.

Nemůžu ani spočítat počet slz, které mi stékaly po tvářích, když jsem cítila vinu. A nebo pocit zoufalství.

Když moje dcera nechtěla spát a čtyři hodiny denně v kuse proplakala a já jí neuměla pomoci.

Vina za to, že jsem málo dcerám četla pohádky před spaním, že jsme nešly na hřiště, že jsem byla zaneprázdněna.

A tak dále.

Pocit viny, který zažívá denně tisíce maminek může být tak snadno rozdrcená.

Rozbitá na tisíc kousíčku nedůležitých, které se prostě jen rozletí vzduchem a nezpůsobí nikomu žádnou bolest.

Slova můžou dodat tolik svobody a pocitu, že se můžeme nadechnout.

Uvědomění si, že nejste jediná máma, která se bojí o své děti a řeší, jestli obyčejné ublinknutí není už nebezpečným refluxem nebo jestli nespí moc dlouho nebo naopak málo.

Obavy a pocity smutku, které prostě přicházejí z ničeho nic a my jim nerozumíme.

I když se nic vlastně neděje, uvědomíte si, že zíráte do prázdna a nemáte chuť ani náladu nic dělat.

Ale musíte.

Zvednout se a jít ohřát jídlo.

Utěšit  Vaše malé bezbranné já, které se bojí příšery pod postelí.

Já také neznamená, že se všechny shromáždíme v pokoji a hodíme ručník do ringu, protože jsme našly pochopení a protože bojovat denně s prádlem, jídlem a dětským pláčem je normální a nejsme v tom samy.

Já také znamená, že existuje další máma a další, která stejně jako Vy se vším tímhle zápasí a střídají se u ní dobré dny s těmi špatnými. Která ztratí nervy a zakřičí na tříleté dítě, které rozlije mléko po stole, protože ho předtím utřela.

A nejenom to.

Najednou víte, že to bude lepší a že si tím projdete.

Přijetí nedokonalosti z nás nedělá nedokonalé.

Namísto toho odkládá plášť idealismu v mateřství a dovoluje nám oslavovat vše, co děláme. A děláme toho opravdu hodně.

Být mámou překračuje očekávání.

Hledáme to něco, co nám dokáže, že být mámou je výjimečné a stojí za to.

Budete mít špatné dny.

Budete mít skvělé dny.

Budete mít normální dny.

Budete mít dny, které Vás ohromí a srazí na kolena.

Budete mít dny, které strávíte jen plněním povinností.

Budete mít dny, kdy budete váhat, co dělat a zda to děláte správně.

Budete mít dny, které budou krásné jako duha a plné radosti.

Budete mít dny, kdy by jste raději zůstala v posteli.

Budete mít dny, kdy Vám budou děti scházet i dny, kdy budou všechny nemocné.

A budete mít dny plné obav.

Ale všechny je zvládnete.

Já také.

S Láskou,

Monika💗

Sledujte mě na blogu:http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

Připojte se ke mě na Facbooku: https://www.facebook.com/KrayMonika/

Potřebuješ nakopnout? Potřebuješ slyšet pravdu a vidět skutečnost? Toužíš po tom, aby ti někdo rozumněl a potřebuješ denní dávku pozitivity, protože jinak se zblázníš? Pak jsi tady správně, proleť očima text a co nejdříve si pust přiložené video. 

Na tohle video jsem narazila asi před rokem, jednou na mě na facebooku vyskočilo a už úvodní titulky na obrázku, které jsem viděla (Hej, je mi jedno, kdo jsi, kolik je ti let a jakého jsi pohlaví) mě donutily si video pustit. 

Z počátku jsem moc nevnímala, co říká, ale fascinovala mě jeho vyrovnanost a výraz ve tváři, ta spokojenost a energie, která z něj vyzařovala, byla ohromující. Ta slova, která říká nejsou nijak objevná, protože vím, že k úspěchu vede cesta jen s mou pomocí a mám už mockrát vyzkoušeno, že bez toho to bohužel nejde. 

Je zkrátka zbytečné, vám víc psát, protože tohle vám doporučuji zažít, doporučuji vám se prostě podívat a říct mi, jak na vás můj "nabíječ" energie a pozitivity působil. Těším se na vaše komentáře. 🙂

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

Vím, že teď sedíš v autě nebo někde doma, hlavu skloněnou a možná po tvých tvářích stékají slzy.

Také vím, že teď jsi možná došla do bodu, kdy to chceš vzdát a chce se ti jen křičet, že už toho všeho máš dost.

Vím to. Vím to všechno, protože i já se tak občas cítím.

Vzpomínám si, jak jsem seděla v koupelně a hlavu jsem měla ve svých dlaních s pocitem absolutního vyčerpání a zoufalstvím, že nikdy nevyperu všechno prádlo.

Že nikdy neuklidím dostatečně náš domov a nikdy nebude ani jeden den, kdy by odněkud nezněl dětský pláč.

A protože jsem se takhle cítila, tak ti dnes chci napsat, že na Tobě záleží a jsi důležitější, než všechny ty věci okolo.

Ty, Tvůj život, Tvé pocity, to jak se o všechny staráš, na tom všem záleží víc, než si myslíš.

Vždycky tu budou dny, které budou těžké. Týdny, které budou ještě těžší a nekonečně měsíce, kdy budeš mít pocit, že už nemůže být hůř. A budeš plná beznaděje.

Ale zvládneš to, já vím, že ano.

Musíš se jen podívat přes všechen ten nepořádek, přes všechny ty hračky po celém bytě a rozlité pití po podlaze. Je to hodně náročné, vidět všechno jinak, než to je.

Najít v sobě poslední zbytky síly a naděje, i když máš pocit, že už nemáš ani sílu na nadechnutí.

Nemáš dost síly na to vstát ráno z postele a začít další, nový den. Máš pocit, že chceš se vším hned teď skončit a už nepokračovat.

Ale ty půjdeš dál, krůček za krůčkem přejdeš ty rozsypané křupky, mineš otisky dětských prstů na skleněných dveřích.

Mateřství vůbec nevypadá tak, jak jsem si ho představovala, když jsem byla mladá.

Plné štěstí, veselého brebentění miminek a perfektní ze všech  fotek, kterými se to na pinterestu jen hemží.

Dokonalé oslavy narozenin, které trvají snad navždy.

Taky se divíš, jak se takové dokonalé oslavy všeho vlastně dělají?

Já také, zvlášť když vím, že na nich vůbec nezáleží.

Na čem skutečně záleží, je jen to, co dáme své rodině ze sebe.

Uvědomuješ si vlastně, jak úžasný vliv máš na svou rodinu?

Že jsi pro své děti vzorem, který se snaží napodobit i když zatím nešikovně jen rozsypávají mouku po kuchyni.

Vím, že je to těžké vidět místo toho všeho nepořádku, cítím to stejně.

Ale dnes mi neříkej o tom všem, co jsi podle Tebe zase pokazila, cítím to stejně.

Ale pamatuješ si také na to, co jsi udělala dobře?

Když jsi v jednu ráno pochovala své dítě, které mělo zlý sen.

Když jsi vařila večeři prakticky z ničeho.

Když jsi se zase a znovu vzdala všeho, jen aby všichni kolem tebe dostali co potřebují.

Když jsi pomohla svým dětem s matematikou, se čtením, skládala jsi jim šaty, vařila jsi obědy.

Pamatuješ si také na to vše, co děláš i teď?

Když vysvětluješ po sté jednu a tu samou věc.

Když posloucháš příběhy svých dětí, které nemusejí být zrovna zajímavé.

Když jim držíš vlasy a otíráš čelo, zatímco zvrací.

Takže dnes se sice můžeš cítit, že chceš skončit. Ale neuděláš to.

Nedívej se na to, jaké jsou všechny ostatní mámy. Jaké statusy dávají na Facebook a jaké dokonalé obrázky, jejichž příprava jim trvala hodiny.

Ty jsi pro své děti dokonalá dnes.

Nenechej si od nikoho říkat, jaká máš být máma, protože není žádná stupnice, podle které se měří, jak velká nebo malá jsi.

Ani jak podstatné nebo nepodstatné, je to, co pro všechny děláš.

Takže i když dnes máš pocit, že to chceš vzdát, zvládneš to.

Dnešek zvládneš a zvládneš i zítřek, vím to.

Zvládneš úplně všechno, co budeš chtít.

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Život je někdy unavující. Můžete se probudit ráno a už v poledne se divit, jak se to vlastně stalo, že zrovna žijete tento život.

Jste unavená jen při myšlence dalších úkolů, které se nemilosrdně hrnou na seznam povinností, které prostě nemáte šanci splnit. I když se snažíte sebevíc.

Bohužel žádná z nás nemáme kouzelné tlačítko, které by nám pomohlo nejen zastavit čas, ale donutilo naše děti třeba spát o 15 minut déle.

A všechny ty noci s plačícím miminkem nebo batoletem jsou prostě vyčerpávající.

Ani starší děti nevypadají, že by potřebovaly hodně spánku a tak se pravidelně budí uprostřed noci nebo brzo ráno a mají radost, že už vyšlo sluníčko. Vy máte radost už menší.

Pravda je, že mateřství je plné okamžiků, které Vás prostě přemůžou.

Vezmou Vám všechny poslední zbytky naděje a víry a nezáleží na tom, co přesně se vlastně stalo.

Vylité pití na podlaze, pasta po celém umyvadle, neustálé dětské otázky, které se opakují a nemají konce. Ani správné odpovědi.

Vztek batolete z ničeho nic, posílání dětí do postele, které spát nechtějí, řešení finančních starostí, problémy ve vztahu, nemoc nebo prostě jen život, i ten může být sám o sobě těžký.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí.

I když je to strašně nepříjemné, ponižující, bolestivé a většina z nás prostě chce jen vyběhnout z domu a  křičet. Nahlas nebo potichu do polštáře.

Někdy je třeba slyšet, že nejste samy, nebo že jste úžasné, nebo že nejste jediná, která se takto cítí.

Vyčerpání nás proto učí sdílet pocity vzájemně mezi sebou.

Sepsala jsem seznam věcí, které jsem během svých stavů vysílení zjistila:

1. NENÍ DŮVOD SE STYDĚT

Neexistuje žádný důvod proto, abyste se styděla, že cítíte se přemožená a vyčerpaná.

Že sedíte uprostřed toho všeho chaosu s miminkem v náručí a pláčete nad sebou, nad světem, nad životem a chce se Vám jen křičet, jak je to všechno nefér a že takhle jste si to rozhodně nepředstavovala.

Všechny do jedné občas zažíváme pocit, že jsme se neměly stát matkami. Že to není pro nás, že to nemůžeme nikdy zvládnout a je toho až příliš. I když to třeba nahlas nepřiznáme, každá na chvilku zalitujeme, že jsme ještě nepočkaly, že jsme místo jedno dítěte neměly dvě apod.

Na tom nezáleží.

Ať už máte pocit viny z toho, že si dostatečně nevážíte toho "být máma" a nejste za to dost vděčná. Nebo  z toho, že nezvládáte svoje emoce a výbuchy vzteku i pláče se u Vás střídají nečekaně.

Pamatujte si, že my všechny mámy na světě to cítíme stejně.

Občas se dostaneme do stavu naprostého zoufalství a vyčerpání, kdy máme strach. Strach, že nejsme  stvořené pro mateřství a nemáme pro to být mámou ten správný dar.

Sebehorší chvíle ani jak v nich reagujete, Vás nijak nepopisují. Okamžiky Vás nedefinují, neurčují ani to, jaké jsme mámy, ani to, jací jsme lidé.

2. ZVLÁDNETE TO

 Myslím, že to je právě to, co potřebujeme mít všechny na paměti, nejčastěji uprostřed těch těžkých dnů.

Tohle je pravděpodobně to, co jsem nejvíc potřebovala slyšet právě v těch dnech, kdy jsem si myslela, že už dál nemůžu. A vy jistě také.

Ať už je to kamarádka, která Vám zavolá a řekne, že to  zvládnete. Nebo Váš partner, který Vás obejme.

Prostě to potřebujeme vědět. Všechny to zvládneme a nezáleží na tom, jak těžké dny to budou a kolik jich ještě před sebou máme.

Jednou uklidíme všechen ten nepořádek, vypereme všechno to nekonečné prádlo a všechny naše děti přestanou mít záchvaty vzteku nebo pláče. I ta nejhorší noc, jednou skončí, protože je ráno a začne nový den.

Jsme silnější, než si myslíme.

3. POŽÁDEJTE O POMOC

Zdá se to jednoduché, že? Ale která z nás opravdu požádala kdy o pomoc, kohokoliv?

Vnímáme to, jako důkaz, že to nezvládáme. Jako přiznání našeho selhání.

Někdy je ale největším projevem naší odvahy a statečnosti, když prostě zvedneme telefon a požádáme o pomoc.

Je to možná trochu ponižující, ale také je to okamžik neuvěřitelného vítězství. Je to totiž chvíle, kdy přestože bojujeme za sebe i za svou rodinu a snažíme se udělat všechno správně a samy, jsme ochotné připustit, že nemůžeme všechno zvládnout.

A je naprosto v pořádku požádat někoho blízkého o pomoc.

4. PŘIJMĚTE POMOC

Další relativně jednoduchá a přirozená věc. Ale mezi "požádat o pomoc" a "přijmout pomoc" je alespoň u mě propast, kterou ne vždy dokážu překonat.

Mám ráda ten pocit, že dokážu všechno a sama. Ale pravda?

Pravda je, že nemohu dělat všechno sama a občas potřebuji pomoct. I vy potřebujete pomoct, protože každý potřebuje pomoct.

Takže otevřeme dveře, aspoň maličko a pozveme si do života další lidi.

Upřímně, když se přiznáme, že jsme skutečné a nedokonalé, ve skutečnosti pomůžeme zbořit všechny ty ohromující masky perfektnosti, které denně tvoří sociální média.

A všem se nám nakonec uleví, že nejsme samy. Protože NEJSME SAMY.

5. POUČME SE Z TOHO

Možná ne zrovna uprostřed toho všeho zoufalství a zhroucení je ještě prostor na to se něco naučit, ale později.

To, jak prožíváme svá malá nebo velká zoufalství, nás učí dozvědět se něco o sobě samé.

Když děti prostě neposlouchají, když nestíháte prostě nic, když do toho všeho zvoní telefon, prádlo čeká a nemilosrdně se tyčí v rohu, učí nás to, že si musíme určit priority. A krůček po krůčku ten děsivě dlouhý seznam věcí zvládnout tak, jak je v našich silách.

A upřímně, velmi často si vybírám tu jednodušší věc ze svého seznamu, i když vím, že bych měla udělat něco jiného.

Ale někdy prostě nemám sílu na nic jiného, než vybrat jednu jednoduchou věc a nadechnout se.

Nadechněte se i Vy. Pěkně pomalu.

7. NAJDĚTE SI MALÉ POTĚŠENÍ

Ať už je to cokoliv a zdá se to jakkoliv nepodstatné.

Je to těžké, protože jsou dny, kdy jsem tak unavená, že nechci hledat nic pozitivního, protože nic takového prostě není.

Ale je důležité umět něco najít, ať už je to šálek dobrého čaje, smích dětí někde vzadu nebo jakákoliv drobnost uprostřed toho všeho chaosu, ve kterém teď jste.

Tyhle malé okamžiky, je těžké je najít a pomůžou nám to všechno překonat.

Být vyčerpaná a na pokraji svých sil je ten nejhorší pocit vůbec.

Já to vím, ale my všechny to zvládneme.

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK :https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel