Nemiluju svého syna, kterému je 8 let. Má někdo zkušenost?
Ahoj .
Mám 8 letyho syna který má velké záchvaty agrese . Je vulgární . Nezvladatelnej. Je ve speciální škole . Emoce moc nemá. Neumí se radovat, furt jen říká jak nechce žít a ze nenávidí svůj život . Odborníci si neví rady . Ve škole rozbil okna a fyzicky napadal všechny i učitele . Jsem z neho na dne. Toleruju ho a ma všechno co potřebuje. Finančně nestradame. Ale necitim k nemu nic . Nic . Proste dam mu najíst a všechno ale nerada s nim travim čas. Věnuji se mu ale jen proto ze musím ne ze chci . Nikdy jsem o takove matce neslysela . V okolí posloucham jak všechny ty matky své deti miluji ale ve me to není. Já mu samozřejmě říkám ze ho miluju a jsem hodna a okolí říká jaká jsem super máma ale necitim nic a neverim tomu ze nikdy budu . Má někdo zkušenost ?
@zekrt Ono dost často jsou to terapie pro dítě, ale rodiči je nabídnou na začátku, kdy má obvykle pocit, že mu stejně nic nedaj... A pak už nabídku nikdo nezopakuje. Navíc je trochu rozdíl obecná terapie a skupina rodičů prožívající to samé (em, jo, taky mám "dítě s diagnozou" naštěstí naprosté zlatíčko)
Já tě třeba neodsoudím a soucítím s tebou. Já svého syna miluji, ale mám úplnou averzi zas poslední dobou na něj. Manžel kluka odmala rozmazluje, já jsem ta přísnější, co se snaží dodržovat řád. Kluk je čím dál víc rozjívenější. Přijde mi, čím je starší, tím více práce s ním. S manželem jsme spolu sami nikdy nebyli pět let, jelikož kluk nechce u nikoho spát a udělá před tatínkem scénu a ten mu ve všem vyhoví. Večer uspávání nefunguje tak, že by šel spát sám. Neustále manžela otravuje, ať jde spát s ním, scény, nakonec jde a já sedím sama u telky. Je to celý tatánek. Vím, že za to kluk nemůže, ale často si připadám jak macecha a jen co přijde večer, tak se mi svírá žaludek. To se s ním ještě hodně učím, aby neměl problémy ve škole. Když manžel není doma, je to zlaté dítě. Ale často mám zkrátka fakt už nervy a jsem ráda, že jsem zůstala u jednoho dítěte
@dashyyy Ono někdy ta diagnóza může být opravdu špatně rozpoznatelná. My u syna na diagnózu "čekame" od jeho 5 let a je mu 12. Podle dotazníku PAS jasný autista , podle vyšetření ne. Vystřídali mu snad všechny diagnózy co existují, teď poslední máme ADD a to jsme vystřídali uz vice doktoru a dokonce syn postupoval i genetiku. I v okolí mám případy, kdy na diagnozu čekali třeba 5 let. Je dobře, že u vás to poznali během 9 měsíců. Ale nemusí to tak být.
Chápu tě také mám doma náročneho syna. Je mu 12 let a také jsem od něj dlouho neslyšela, že mne má rád nikdy nas neobejmul apod... Hodně se psychicky zlepšil když jsme začali chodit k paní ( bohužel nevím specializaci) s mladším synem , který má nedovyhasle reflexy. Jednou jsem se zmínila, jaké máme problémy se staršim synem. Ona mi nabídla, že by se na něj podívala. Zjistila , že má nedovyhaslý Mooruv reflex a jeste jeden a ten dělá v psychice velkou paseku. Začali jsme cvičit cviky co nám ukázala a chyrofonetiku (nevím jestli to píšu dobře) a ohodne se zlepšil i vztekaci záchvat nejsou tak časté. Možná bych zkusila jít i touto cestou.
Překvapuje mě, kolik se ti dostalo porozumění a podpory
kolik asi podpory a porozumění se kdy dostalo tvému dítěti?
možná, kdybys těm odborníkům, co si nevědí rady řekla, že své dítě toleruješ, ale nemiluješ, mohli by pracovat jinak, líp
takto vychází z mylných informací
když rodič selže, měl by, protože je dospělý, vyhledat (pro sebe) pomoc, aby mohl pomoci svému dítěti
je mi smutno a studí mě to, že vynakládáš úsilí pro okolí, abys působila jako "super matka", namísto abys přijala své dítě takové, jaké je.
@martt Obvykle s primárními reflexy pracuje ergoterapeut nebo speciální pedagog za pomoci neurovývojové stimulace nebo neurovývojové terapie. (Mimochodem ve vývoji mého syna to byl prakticky zázrak, ale jeho potíže zní hodně jinak, než popisuje autorka.... i když odstranění primárních reflexů obecně snižuje předrážděnost dítěte, což může dost pomoct i tady, že.)
@xxx3d souhlasím s @mimco … mám 2. Lékařskou, což je bývalá pediatricka fakulta a měli jsme opravdu hodně stáží na různých dětských oddělení, kde se léčí strašlivé diagnózy (dětská neurologie je neskutečně smutný obor, dětská hemato-onkologie, dětská chirurgie) a přesto mi bylo úplně nejvíc líto rodičů malých autistů. To je dítě, které rodiče nemá rádo, cítí k nim totéž, co k jablku nebo bačkoře (což je prokázaný, oni při kontaktu s blízkou osobou aktivují stejná centra mozku jako při podání hračky, zdravý člověk na tyhle podněty reaguje jinak). Já si fakt absolutně nedovedu tu extrémně péči o někoho, komu jsem úplně ukradená, kdo se na mě nikdy neusměje. A ještě ho tu bude hejtit nějaká pseudo-světice, která sice v jeho mokasínách neušla ani krok, ale potřebuje si kopnout🤦🏻♀️
@drep Díky za tvoje slova. Člověk pečuje víc než o běžné dítě bez pozitivní zpětné vazby od dítěte; bez pocitu, že tě má rádo (ode mě zraněné např. klidně odešel pryč a ještě mi nadával, že si s ním nehraju s auty)... a okolí si kopne, protože "se mu určitě málo věnujete". Každý pečující o podobnou dg. je taky jen člověk a ani terapie nedokážou zázrak. Někdy je hůř, někdy je líp. Všem přeju hodně sil!
Tohle je vic nez peklo. Pro oba dva. Tady mi prijde, ze uz se kloubi porucha a stav, kdy si dite uvedomuje to, ze sebe nesnasi, mama ho nesnasi a vlastne je na obtiz celymu svetu. Pripomina mi to dost veci, ale nic pozitivniho. Neporadim, ale drzim palce, at sezenete nejakeho dobreho psychologa, klinického, ktery by dokazal jeste neco zvratit. Byl nejaky zlom, kdy to zacalo? nejaka situace? otec ditete? Se synem je to ted take tezke, ale oproti Vam to nejde srovnat. A obcas si taky rikam, co z nej bude a divam se na nej jinak. Ale ve vasem pripade to vic nez chapu. Jen drzim pesti, at dokazete nemozne a zkusite najit aspon neco pozitivniho. Neco proste musi byt. A kdyz to objevite, uvidite, ze se v necem, byt malinko, zlepsi. Deti poznaji, ze nejsou milovani. A bohuzel jsou jako houby. Nebo nastesti..Nekde v hloubce jeho duse tak porad je ten malej chlapecek. Jenze je tak malej, ze uz skoro neexistuje.
@xxx3d máš doma autistu? Pečovala jsi někdy o někoho takového? Ono je lehké psát takové soudy. Ano, pokud by měla autorka zdravé dítě, určitě se tu najdou hned jiné komentáře. Ale on zdravé dítě nemá a snad každý kdo někdy jen trochu chodil v jejich botách ji chápe.
Já si to zažila jen rok jako asistentka a naprosto obdivuji všechny rodiče, co se o takové dítě starají celý život.
@xxx3d vůbec, ale vůbec netušíš, o čem je řeč. Někdy opravdu mlčeti zlato.
Ale holt na internetové diskuzi se může dnes vyjádřit každý a jakkoliv.
Já sama mam jiné dítě. Ve všech oblastech. Některé jeho rysy chování jsou podobné autistickým rysům. Ale není autista. A naštěstí tuhle emoční část má OK. Obejme me, usmívá se na mě, cítím z něho, že mě miluje. A tohle je strašne pozitivní motor pro tu matku, aby se pořád snažila pro své dítě udělat co nejlepší, aby mohlo v budoucnu žít co nejnormalnejsi život. Péče o dítě s jakýmkoliv problémem je úplně jiná a úplně jinak psychicky i fyzicky náročnější než o zdravé dítě. Pokud nemáš srovnání, nemáš zkušenost, nemůžeš soudit a hodnotit jiné.
@xxx3d Máš pěkný článek o procházce se synem po městě, trhy, řetízkáč. Tvůj syn té tam objímá a usmívá se. Krásný zážitek, že jo? Určitě to nabíjí proti splínu. Tak a teď si uvědom, že lidi se speciálními dětmi tyhle zážitky dost často nemají. Zakladatelčin syn se na ni asi neusměje, neobejme ji. Neprojdou se spolu městem se světýlkama, nezajdou si na pouť. Za mě je mi taky toho kluka líto a určitě by si oba zasloužili nový impuls, psycholog, terapie i třeba pro maminku, pomoc dalšího člověka, když je se silami u konce. Prostě nějaký pozitivní impuls. Ale kopání od spokojeně matky "normálního" dítěte asi ten impuls nebude že ne.
není normální nemilovat své dítě
nemůžu takový názor mlčky přijmout
ale dokážu přijmout vaši nevoli, netřeba vypisovat nicky a úplně klidně mě můžete nazývat jak je libo.
@xxx3d Nemilovat své dítě není normální, ale je normální, když osmileté dítě chce schválně ublížit své matce? Když rozbíjí okna? Když říká, že nenávidí život?
Nedokážeš si představit, jak musí být matce, jejíž dítě ji neobejme,. neřekne, že ji má rádo, netěší se na ni, nemiluje ji. Ani z jedné promile si to nedokážeš představit. Ani já ne. Ale musí to být něco strašnýho.
Je mi to moc líto, čím procházíš. Musí to být strašná bezmoc, asi jste již oba zacyklení. Tady opravdu pomůže odborná pomoc. Čirou náhodou jsem před časem narazila na stránku Děti úplňku, která se věnuje velmi náročným autistickým dětem....sklony k agresi, sebepoškozování, kdy ty děti a mladiství jsou opravdu nebezpeční pro své okolí. Na stránce najdeš videa, svědectví rodičů takto náročných dětí. Tak zkus vygooglit, na youtube, take videa jsou.
https://detiuplnku.cz/cs/home/
@me_druhe_ja prosím tě, jak víš, co si já konkrétně umím nebo neumím představit
co jsem zažila, prožila a jak mě to ovlivnilo...???
matka, která pět let čeká na "něco, že se stane" a dítě, které je prosyceno zoufalstvím, protože ví, cítí, že ho jeho matka nemá ráda, to musí být peklo
kolik takových matek znám je také jedno, hrozné je, že jsou, hrozné je, že se to dětem děje a hrozné je, že společnost je "připravena" tohle akceptovat jako normu, jako něco, co je přece pochopitelné a normální, když ...
představila sis třeba ty konkrétně, čím asi prošlo dítě, když se v osmi letech touží zabít, když osmileťák nechce žít, protože ví, že ho jeho máma nemá ráda?...
a je to řečnická otázka, jen prostě pro představu.
Ahoj, mám kamarádku, která má 13leteho autistu a je extrémně náročný. Je možnost medikace, která pomáhá.Bere nějaké prášky? Opravdu pomáhají. Každopádně psycholog pro tebe taky.